Karel Čapek Továrna na absolutno

Továrna na Absolutno původně neměla být románem. To také bylo jejímu autorovi kritiky často vyčítáno. Karel Čapek v předmluvě k této knize přiznává, že nejprve začal psát obyčejný fejeton. ‘Jednoho jarního dne o čtyřech hodinách odpoledne jsem dopsal R.U.R; načež jsem s úlevou odhodil péro a šel se projít na Nebozízek. Nejprve mi bylo pěkně volno, že jsem se zbavil dřiny; z toho se vyvinul jakýsi pocit prázdnoty a posléze jsem shledal, že se nesnesitelně nudím. I řekl jsem si, že mám den beztoho zkažený a že tedy půjdu raději domů a napíši do novin fejeton.. Když jsem byl na třetí čtvrtce, že je toho na fejeton moc a že by z toho mohlo být šest fejetonů.. Toto jest pravý děj románu, jenž ve skutečnosti není románem, nýbrž fejetonovým seriálem : kterýžto název na něj dodatečně připichuji.’ Jednotlivé kapitoly byly postupně otiskovány v novinovém Pondělníku a teprve při pozdějším knižním vydání doplnil autor podtitul ‘Román fejeton’. Čapek přichází s vizí stroje, jakéhosi zázračného karburátoru, který je schopen spálit veškerou hmotu, pročež je nesmírně výhodný a hospodárný a rázem je po něm obrovská poptávka z celého světa. Ukazuje se, že tento stroj kolem sebe vytváří něco velice zvláštního, co nikdo nedokáže přesně pojmenovat. Je to neviditelné, rychle se to šíří po okolí a především to dělá zázraky. Silně a ušlechtile to působí na lidi, má to na ně blahodárný vliv. ‘...najednou se mě v prsou rozlilo takový teplo. Víte, tak to ve mně luplo, a já jsem začal dýchat, jako bych lítal na nebi.’ Lidé pohybující se v okolí těchto zázračných karburátorů začnou prožívat velmi intenzívní spirituální chvíle, počnou se k sobě chovat slušně a navzájem si sdělovat své prožitky. Problémy ovšem začínají přesně v tu chvíli, kdy se jejich názory liší. Karburátory se rozšíří po celém světě, ‘vyrábějí’ stále více a více té neurčité substance, kterou se lidé rozhodnou zvát Absolutno, a mezi lidmi i v médiích se stanou rázem tématem číslo jedna. Jednoho dne ale začnou přerůstat závodům na jejich výrobu - a posléze i celé společnosti - přes hlavu. S karburátory dosahují továrny neuvěřitelného nárůstu výroby a nezastavují se - svět je doslova zaplaven nejrůznějšími produkty, které není nikdo schopen využít. Podobné je to též s Absolutnem - všude je ho spousta a různé kultury ho chápou jinak. Brzy zjistíme, že ruské absolutno není stejné jako italské, nýbrž že je lepší, ortodoxnější a fundamentálnější..

Záhy je jasné, že přemíra ‘absolutní dobroty’ nutně povede k velkému konfliktu. Čapek vše líčí velmi srozumitelně, přehledně a jasně, nebojí se dát prostor obyčejnému hovorovému jazyku svých tradičně malých a často bezvýznamných postav. Jazyk, pomocí něhož sděluje čtenářovy své myšlenky, je velice bohatý a zároveň prostý; nic neskrývá. Čapek nepoužívá mnoho cizích slov ani se nesnaží nic předstírat, spíše se věnuje velice poetickému popisu některých postav, jenž ovšem působí velmi jednoduše a přímočaře. Čapek dobře rozumí lidským povahám, má lidi ze svých knih upřímně rád a někdy dá ve vztahu k nim prostor i parodii a satiře. ‘Druhý největší Čech dvacátého století’ je znamenitým vypravěčem, píše velice barvitě a dokáže upoutat pozornost.

Karel Čapek řeší v této knize podobné problémy jako ve svých jiných textech. Oblíbeným tématem je relativizace hodnot, zpochybňování existence nějakých nadčasových a kategoricky platných pravd. Čapek s oblibou navazuje na staré sofistické přesvědčení, že člověk je měrou všech věcí. Různí lidé podle něj vnímají stejné věci naprosto odlišně a neexistuje žádné objektivně pravdivé stanovisko. Stěžejní otázkou díla pak je, co dělat když se naše názory liší. V oblasti víry, které se Čapek svou knihou dotýká, bylo vždy velice těžké nalézt respekt k odlišnému cítění. Není nutné hledat konsensus, neboť jsou věci, na nichž se jednoduše nelze shodnout, nýbrž stačí ctít druhého přesvědčení a naučit se vedle něj žít. Čapek nabádá k tomu, abychom si nemysleli, že máme se svými čistě hodnotovými soudy patent na pravdu. Máme se naopak snažit respektovat nebo aspoň tolerovat názory druhých a navzájem se kvůli hodnotám, které zastáváme, neohrožovat. Nebylo by to ku prospěchu nikoho z nás, což si velký pragmatik Čapek, jehož některé myšlenky se přibližují základním postmoderním ideám, dobře uvědomoval a také se tím řídil. Úcta, respekt, tolerance a pluralita - toto poselství je dnes stále velice aktuální a při současných problémech ve vztahu k menšinám i velice poučné. Nejsem si ale jist, zda někdy nastane doba, kdy se lidé přestanou vraždit jen třeba kvůli svému vyznání. Čapek není v tomto směru velkým optimistou. “Na Moravě,” ozval se pan Brych, “dělají zéli jako kaši. Já tam byl jako tovaryš. Zrovna vám teče,” “ Ale jděte,” divil se páter Jošt. “Zelí se musí přece procedit. Ale nepovídejte, to ani nemůže být k jídlu.” “No, a jedí to tam. Lžicema to jedí.” “To je hrůza,” trnul kanovník. “Lidi, to je divný národ.

Vždyť přece zelí se musí jen omastit, že, pane Binder? To já nechápu, jak to může dělat někdo jináč.” “Víte,” řekl pan Brych zamyšleně, “ ono je to asi jako s tou vírou. Taky člověk nepochopí, že jinej může věřit něco jiného.” “Dejte pokoj,” bránil se páter Jošt. “ A to bych spíš věřil v Mohameda, nežli bych jed jinačí zelí. To přece dá rozum, že se má zelí jen omastit.” “ A víru , tu nedá rozum?” “ Naši víru jo,” řekl rozhodně pan kanovník, “ ale ty ostatní nedá rozum.” “ Tak jsme zase tam, kde jsme byli před tou válkou,” vzdychl si pan Brych.

Na konci celé knihy se Čapek obrací ke svým typickým malým postavám a s jejich pomocí se mu daří převést své abstraktní a možná i nadosobní myšlenky do řeči, která je svou srozumitelností, nepatetičností a především pravdivostí schopna oslovit širokou veřejnost. Řídí se tak starou existencialistickou pravdou, že všechno filozofické poznání je opravdu důležité až tehdy, týká-li se bezprostředně lidského života. Velkou otázkou po přečtení knihy zůstává, zda existuje nějaká nadčasová hodnota, která by byla všeobecně platná pro všechny národy, etnika a jednotlivce.