Hospodářskou politiku státu můžeme vymezit jako souhrn cílů, nástrojů, rozhodovacích procesů a opatření státu v jednotlivých oblastech ekonomické reality.
Předmětem hospodářské politiky je výzkum a vysvětlení jevů praktických hospodářských aktivit. Na tomto základě je možné přisuzovat nositelům hospodářské politiky jejich budoucí chování a připravovat jejich praktické kroky. Výzkum a vysvětlení fungování národního hospodářství a reakcí na opatření hospodářské politiky dovoluje získávat pozitivní ekonomické poznatky a může být dosaženo normativní hospodářsko-politické vymezení otázek.

a)teorie a praktická hospodářská politika –
Teorie hospodářské politiky se zabývá tvorbou koncepcí. Z té pak vychází praktická hospodářská politika, která se opírá o teoretická doporučení a navíc na sebe bere politickou zodpovědnost za svá rozhodnutí, která díky politickému rozložení sil v zemi a díky nutnosti respektování mezinárodní situace bývají obvykle pouze kompromisní a přesně neodpovídají jednotlivým doporučením teorií hospodářské politiky.
Z hlediska hospodářské politiky rozlišujeme dva základní proudy teorie hospodářské poliky:
-anglo-americký – který chápe hospodářskou politiku především jako konjunkturní politiku státu
-kontinentální – který je představován především německými a švýcarskými neoliberály, kteří chápou hospodářskou politiku jako konstitutivní (základní) systémotvornou činnost státu

b)nositelé hospodářské politiky –
Základním subjektem, který formuje hospodářskou politiku je stát. Ten však není pouze jednolitým celkem, ale je složen z mnoha institucí, které se navzájem ovlivňují. Klíčovými subjekty státního aparátu jsou pak především parlament a vláda, centrální banka, ministerstva a jiné výzkumné a expertní organizace.
Na základě dohod mezi státy pak vznikají mezinárodní organizace či nadnárodní orgány, které svým chováním a vzájemným střetáváním zájmů členských států tak vytvářejí či spoluvytvářejí hospodářskou politiku jednotlivých států.

9.2. Cíle hospodářské politiky –

Cíle hospodářské politiky vychází ze tří základních navzájem propojených úkolů státu.

a)zvýšení efektivnosti v alokaci výrobních faktorů –
Tento úkol hospodářské politiky státu má jak mikroekonomický, tak makroekonomický aspekt. Může nabývat například formy protimonopolní regulace či podoby strukturální politiky.

b)ovlivňování rozdělení důchodů –
Svými nástroji může stát přerozděloévat důchody tržních subjektů a měnit jejich postavení na trhu produktů i na trhu výrobních faktorů. Tato činnost mění jak pozici jednotlivých tržních subjektů, tak i vzájemné postavení jednotlivých sektorů.

c)stabilní rozvoj národního hospodářství –
Zde se jedná o rozvíjení schopnosti tržního mechanismu překonávat národohospodářské poruchy vzniklé uvnitř ekonomiky i mimo ní. Jedná se tedy převážně o proticyklickou politiku.
V rámci stabilizační politiky státní orgány usilují o zajištění cenové stability, o udržení nezaměstnanosti na úrovni její přirozené míry, o přijatelné tempo růstu reálného produktu a o dlouhodobou rovnováhu platební bilance.

9.3. Nástroje hospodářské politiky –

Státní orgány mohou používat k naplnění stabilizačních cílů hospodářské politiky čtyři skupiny nástrojů: monetární politiku, fiskální politiku, důchodovou politiku a vnější obchodní a měnovou politiku.

a)monetrání politika –
Monetární politiku vykonává stát prostřednictvím centrální banky, která jako jediná má právo emitovat peníze. S emisí peněz souvisí bezprostředně politika minimalních bankovních rezerv, operace na volném trhu a diskontní politika či pravidla likvidity. Emisí peněz centrální banka mění množství nabízených peněz, mění i úrokové míry a podmínky, za nichž nově emitované peníze v podobě úvěru poskytuje. Tyto změny se nakonec projeví ve změnách cen a v úrovni zaměstnanosti.
( více viz. kapitola 11 )

b)fiskální politika –
Fiskální politiku vykonává stát prostřednictvím rozpočtu ústřední vlády a rozpočtů orgánů místní správy. Fiskální politika se skládá ze dvou součástí, a to ze způsobu zdanění jednotlivých tržních subjektů a z výdajů z jednotlivých rozpočtů.
( více viz kapitola 10 )

c)důchodová politika –
Důchodovou politikou působí stát na ceny výrobních faktorů, zejména pak na mzdy a zisky. Kromě toho působí důchodová politika též na vývoj cen výrobků, služeb a výrobních faktorů a má ovšem vliv i na ostatní cíle stabilizační politiky státu. Možnostmi důchodové politiky jsou zavedení administrativní kontroly mezd a cen či podpora dohody firem a odborů o přírůstcích mezd a cen.

d)vnější obchodní a měnová politika –
Vnější obchodní politikou reguluje stát toky výrobků a služeb, plynoucích přes hranice země. Stát jí reguluje měnové kursy a primárně je tato politika zaměřena na zajištění rovnovážných vztahů národní ekonomiky se zahraničím. Nástroji vnější obchodní a měnové politiky jsou především celní politika a určování kvót výrobků, jež lze vyvézt nedo dovézt, či regulace měnných kursů.

9.4. Typy hospodářské politiky –

Mezi základní typy hospodářské politiky můžeme říci, že patří

a)konstruující – která vytváří hospodářský řád
b)regulativní – která pomáhá udržovat systém schopný fungování

9.5. Keynesiánský model hospodářské politiky –

V keynesiánské ekonomii je rozhodujícím zdrojem nestability agregátní poptávka. Její výkyvy jsou spojeny s nevyužíváním zdrojů, které má ekonomika k dispozici (půda, práce, kapitál). Z těchto důvodů se keynesiánci orientují na regulaci agregátní poptávky s cílem stabilizovat hospodářský vývoj a zajistit plnou zaměstnanost pracovních sil.
Keynesiánská politika má povahu záměrné (diskreční) hospodářské politiky, sledující předem dané cíle a usilující o zvýšení výkonnosti ekonomiky. Při dosahování cílů byl důraz kladen především na rozpočovou politiku.

9.6. Neokonzervativní model hospodářské politiky –

Pro neokonzervativní model hospodářské politiky je charakteristické úsilí o omezení státních zásahů do ekonomiky a jejich nahrazení novými, které spolehájí v daleko větší míře na soukromou iniciativu a působení autoregulačních mechanismů trhu.
Zásahy vlády do fungování trhů jsou v těchto teoretických koncepcích považovány za hlavní zdroj nerovnováhy a snižování efektivnosti hospodářství. Neokonzervativní orientace hospodářské politiky klade důraz na vliv hospodářskopolitických opatření na stranu nabídky.
Opatření stimulující stranu nabídky spočívá ve vytvoření stabilního prostředí na základě omezení inflace, zvýšení motivace k ráci, podnikání a spoření, díky snížení negativních důsledků zdanění a zlepšení fungování trhů.