Japonsko mělo v roce 2005 průměrnou denní spotřebu ropy cca 5,34 miliónů barelů, a je tak třetím největším dovozcem ropy (po USA a Číně). Toto množství ropy pokrývá zhruba polovinu energetické potřeby Japonska. Ropa je dovážena především ze zemí OPEC (hlavně Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie, Kuvajt, Katar a Írán). Spotřeba ropy má v posledních letech mírně klesající tendenci z důvodu větší produkce energie prostřednictvím atomových elektráren. Níže uvedená tabulka uvádí japonskou denní spotřebu ropy v miliónech barelů:

Rok	1997	1998	1999	2000	2001	2002	2003	2004	2005
mil.barelů	5,72	5,52	5,60	5,47	5,38	5,41	5,50	5,35	5,44

Zdroj: Energy Information Administration, http://www.eia.doe.gov

Dosud objevené zásoby zemního plynu na území Japonska nejsou nikterak malé (odhadují se na cca 40 mld. m3), přesto je cca 97 % veškeré spotřeby zemního plynu dováženo (z Indonésie, Malajsie a Bruneje, od roku 2007 také z Ruska přes Sachalin). Obrovské zásoby plynu (odhadem 200 mld. m3) a pravděpodobně i zásoby ropy ve Východočínském moři jsou předmětem sporu mezi Japonskem a Čínou. Pro Japonsko je tato otázka zásadní tím spíše, že spotřeba zemního plynu každoročně roste o 3 - 4 %.

Japonsko má malé zásoby uhlí, jeho spotřeba je však sedmou největší na světě. Po postupném uzavírání uhelných dolů z důvodu nekonkurenceschopnosti je téměř zcela odkázáno na import, a je tak největším dovozcem uhlí a koksu na světě (na Japonsko připadá cca 22 % světového dovozu uhlí). Uhlí dováží zejména z Austrálie, Jižní Afriky, USA a Ruska. Spotřeba uhlí v roce 2005
dosáhla 182 miliónů tun. Produkce elektrické energie činila v roce 2005 cca 1150 tis. GWh, přičemž podíl hydroelektráren činil 9,5 %, tepelných elektráren 67 % a atomových elektráren 22,5 %. V Japonsku je v provozu celkem 52 jaderných elektráren (52 reaktorů).

Zdroj: Energy Information Administration, http://www.eia.doe.gov
Datum: 20.09.2006 | Zdroj: Ministerstvo zahraničních věcí (MZV)


Ekonomika Japonska na prelome 20. a 21. storočia

Japonsko dosiahlo rekordné tempá rastu a to v priebehu niekoľkých povojnových desaťročí, ktoré sú označované i ako japonský zázrak. Koncom devätnásteho storočia, kedy prešla táto krajina výraznou premenou. Z Japonska, ktoré bolo relatívne zaostalou krajinou a sa stala v priebehu éry Mejdži a po otvorení sa tejto krajiny západným mocnostiam, veľmoc s obrovskou ekonomickou i vojenskou silou. Nadviazanie kontaktu so západnými mocnosťami (i keď nedobrovoľne), predstavovalo vo vývoji zvrat, po ktorom Japonsko nastúpilo cestu masívneho rozvoja a rastu. Japonsko, poháňané svojimi hospodárskymi úspechmi a potrebou surovín pre svoj priemysel, pristúpilo k agresívnej zahraničnej politike s cieľom rozšíriť svoju ríšu o územia na pevnine. Japonsku sa podarilo anektovať Kóreu, vyhrať Čínsko-Japonskú vojnu i Rusko-Japonskú vojnu. Tieto úspechy ďalej poháňali túžbu Japoncov po nových územiach. Agresia Japonska sa stupňovala, hovorí sa „syndróme neporaziteľnosti“, ktorí hnal Japonsko do nových konfliktov. Japonsko sa počas druhej svetovej vojny pridalo k osi Berlín-Rím a stalo sa tak členom trojspolku.