EU

3.PŘÍNOS INTEGRACE

Existence vnitřního trhu v EU se všemi svými výhodami, nebo i přetrvávajícími problémy, tvoří podnikatelské prostředí v rámci unie. Pro dlouhodobé prosazeni, každého českého podnikatelského subjektu na jednotném trhu EU je důležité poznat:
- jak tento trh funguje,
- jaké nabízí výhody pro podnikatelskou činnost,
- jaké na tomto trhu existují bariéry.

Jde o oblast, ze které jsou praktické informace pro činnost podnikatelských subjektů v rámci jednotného trhu EU klíčové. Stejně je potřeba vědět, že podnikatelské prostředí EU je charakterizované zásadami, které mohou znamenat příležitost prosadit se.

a.Výhody:
Výhody vnitřního trhu jsou mezi podnikatelskými subjekty známé, víc než jeho úskalí. Poskytuje obrovské množství příležitostí, ale je potřebné, aby se je podniky naučily využít a současně se věděly na vnitřním trhu unie správně orientovat. V zájmu úspěšného prosazení se na trhu unie je nevyhnutné mít příslušné vědomosti a sledovat vývoj v takých oblastech jako jsou:
•mezinárodní závazky a vnější vazby EU,
•instituce, právo a politiky EU,
•instituce, právo a politiky citlivých národních trhů v rámci EU,
•lokální specifika, místní předpisy a zvyklosti.

Při plánování perspektivy na jednotném trhu je potřebné si uvědomit, že hospodářské odvětví v EU je možné rozdělit na několik základních skupin:
•od utlumených odvětví, které z hlediska budoucnosti ve své původní podobě nemají šanci na prosperitu a úspěch v rámci jednotného trhu unie,
•přes dlouhodobé nasycené, ve kterých je velmi těžké se prosadit,
•až po odvětví, které stav nasycení dosáhli v EU jen nedávno,
•a odvětví s růstovým potenciálem, ve kterých ještě nebyl uspokojená poptávka spotřebitelů, a tempa růstu trhu v těchto odvětvích jsou vyšší, než růst celého hospodářství vyjádřený v % růstem HDP.

b.Přínos vstupu do MEI:
•odstranily se všechny překážky při vzájemném pohybu zboží, což umožňuje českým výrobcům prosadit se v širší míře na trhu zemí EU;
•členství v unii přineslo nové podnikatelské příležitosti a přilákalo zahraniční investice, které využívají komparativní výhody ČR;
•ČR jako člen Unie může čerpat z fondů Unie, např. ze strukturálních fondů na restrukturalizaci ekonomiky a rozvoj infrastruktury;
•volný pohyb pracovních síl a obyvatelstva umožnil rychlejší bezproblémové přizpůsobení se kvalifikaci a vědecko-technickým poznatkům v EU;
•ekonomická a životní úroveň obyvatel ČR se rychleji přizpůsobuje úrovni EU.

c.Nevýhody:
•vstupem do EU a odstraněním všech překážek pro volný pohyb zboží se otevřel vnitřní trh ČR konkurenci výrobců z EU;
•členství v EU vytváří tlak na zvyšování životní úrovně, což má za následek zvýšení mezd v ČR a současně komparativní výhoda spočívající v levné pracovní síle se postupně vytrácí;
•dohody o pásmech volného obchodu s některými zeměmi vstupem ČR do EU ztratily svou platnost, ČR ztratilo výhody bezcelních dovozů na těchto trzích.

4.DANĚ

Daň je povinná, zákonem stanovená platba do veřejného rozpočtu. Mezi její základní vlastnosti patří, to, že je neúčelová, neekvivalentní, nenávratná a opakující se platba. Základnými funkcemi daní jsou funkce fiskální, stabilizační, redistribuční a alokační. Daňové systémy jsou ovlivňované několika faktory, ty nejhlavnější jsou – ekonomické, politické, kulturní - historické faktory, faktory technického pokroku, faktory globalizáce, administrativní - institucionální faktory.

a.Rozdělění daní:
Daně můžeme rozdělit do dvou skupin. Jsou to daně přímé a nepřímé. Daně přímé jsou hrazené daňovými poplatníky na základě jeho příjmu (důchodu) nebo majetku. Dani se nemůže poplatník vyhnout, ani jí přenést na další ekonomické subjekty. Tyto daně jsou adresné a přihlíží na majetkovou a příjmovou situaci poplatníka. Jedná se teda o daně z příjmu, majetkové daně, nebo o daně z hlavy. Nepřímé daně jsou vybírané prostředníkem, ten je ale dále účtuje dalšímu účastníkovi ve výrobním řetězci nebo konečnému spotřebiteli. Nepřímé daně se uvalují na spotřebu, hradí ji výrobci nebo prodejci podle objemu jeho produkce, nebo podle objemu prodeje. Daň je však možné přenést na jiný subjekt, většinou na spotřebitele, prostřednictvím ceny. Proto je touto dani do systému vnášená určitá neprůhlednost, protože plátce daně je ve skutečnosti jiná osoba než ta, která daň ve skutečnosti nese, na kterou daň ve skutečnosti ekonomicky dopadá. Tento druh daní nerespektuje ani důchodovou ani majetkovou situaci osoby, protože jsou vyměřené ve stejné výši pro osoby jak s vysokými příjmy, tak i s nízkými. Mezi tyto daně patří hlavně daň z přidané hodnoty, spotřební daně ale taky cla.

b.Přímé zdanění:
S vytvořením jednotného trhu souvisí i daňová harmonizace. Je to proces sbližování daňových soustav na základě společných pravidel. Harmonizace daní může mít několik tváří a můžeme je rozdělit na částečnou harmonizaci, nebo úplnou a také na přímou (je upravovaná daňovými směrnicemi) a nepřímou harmonizaci (upravují ji jiné oblasti práva). EU používá na prosazovaní daňové harmonizace několik nástrojů. Mezi nejzásadnějšími patří primární právo a sekundární právo EU. Právní základ harmonizace daní tvoří směrnice. Jinými nástroji jsou také smlouvy zamezení dvojitého zdanění, dohody vyplývající z jiných mezinárodních organizací nebo doporučení jiných významných institucí. Do kompetence členských států spadá přímé zdanění. Tyto mají možnost budovat své systémy přímých daní tak, aby odpovídaly jejich domácím politickým cílům. Dále tyto státy musí dodržet zásady volného pohybu zboží, osob, kapitálu, služeb a zákaz diskriminace. Na základě většinou jednomyslného požadavku, se přijalo několik legislativních aktů, které se týkaly přímého zdanění.

Oblast zdanění společností upravují akty sekundárního práva, tzv. směrnice:
•směrnice č. 90/434/EEC známá pod názvem „Směrnice o fúzích“ a její podstatná novelizace směrnicí č. 2005/19/EC, týká se rozdělení převodu aktiv;
•směrnice č. 90/435/EEC „Směrnice o společném systému zdanění mateřských a dceřiných společností“, s novelizací směrnicí č. 2003/123/EC;
•směrnice č. 2003/48/EC, „Směrnice o zdanění příjmů z úspor ve formě plateb úrokového charakteru“;
•směrnice č. 2003/49/EC „Směrnice o zdaňování úroků a licenčních poplatků“;
•směrnice Rady č. 90/434/EHS ze dne 23. července 1990 o společném systému zdanění při fúzích, rozděleních, převodech aktiv a výměně akcií týkajících se společností z různých členských států (ve znění směrnice č. 2005/19/EC);
•směrnice Rady č. 90/435/EHS ze dne 23. července 1990 o společném zdanění mateřských a dceřiných společností z různých členských státu (ve znění směrnice č. 2003/123/EC) – týká se právnických osob, zakazuje na dividendy uvalit srážkovou daň.

Mimo těchto uvedených směrnic existuje také arbitrážní úmluva, která se zabývá problémy vnitropodnikového oceňování zboží, služeb a nehmotných aktiv.

Další iniciativy Evropské Komise
Větší koordinaci systémů přímých daní v členských státech podporují iniciativy evropské komise, které se snaží odbourávat aktuální daňové překážky, které mají za následek bezproblémové fungování jednotného trhu.
Hlavními zásadami koordinace v této oblasti jsou:
-odstranění diskriminace a dvojího zdanění,
-zajištění čtyř svobod EU,
-existence nadnárodních společností,
-poskytování informací.

Cílem koordinace zatím neharmonizovaných systémů přímého zdanění v členských zemích EU je nejen slučitelnost systémů s právem Společenství, ale i jejich vzájemná slučitelnost.
Harmonizace v oblasti přímých daní má obrovské rozdíly při stanovení základu daně a neochota jiných členských států k harmonizaci. Harmonizace probíhá zejména prostřednictvím judikátů ESD a aktualizací stávajících směrnic.

Prosazování práv
Každý si může podat stížnost Evropské unii, pokud je přesvědčen, že je v daňové oblasti diskriminován takovým způsobem, který se neslučuje s právem Společenstva. Pokud je stížnost opodstatněná, má Komise právo začít řízení pro nesplnění povinností. Toto řízení napomáhá odstranit diskriminační prvky vnitrostátního právního postupu nebo předpisu. Na vnitrostátní úrovni nechrání práva stěžovatelů stížnosti (bez ohledu na výsledek opatření komise). Aby se orgány dále zabývaly případem, je nutné využít vnitrostátních postupů.

c.Nepřímé zdanění:
Nepřímé daně jsou ty, jejichž předmětem jsou vytvoření statky a služby. Ve všeobecnosti se harmonizační proces snaží o přesun zdanění směrem k nepřímím daním, které mají několik výhod. Výsledkem tohoto procesu může byt přehlednější systém zdanění, měl by vyvolat snížení přímých daní, což by mohlo povzbudit ekonomiku. Zásadním rozhodnutím ale je, v jakém optimálním poměru by měli byt přímé daně k nepřímým. Nejpoužívanějšími nepřímými daněmi jsou daně z přidané hodnoty, spotřební daně a ekologické daně. EU označila za nejvhodnější daně pro společný trh, která nahradila kumulativní daně z obratu. První etapa zavádění DPH začala směrnici z roku 1967. Následovalo dalších pět směrnic, které upravovali oblast DPH. Poslední šestá směrnice byla několikrát novelizovaná a od roku 2007 a je součásti směrnice č.2006/112/EC, která v současnosti reprezentuje harmonizační proces v oblasti daně z přidané hodnoty v EÚ. Stanovuje například minimální sazby DPH, které členské krajiny mají dodržet. Minimální základní sazba daně je 20% a minimální snížená sazba je stanovená na 10%.

DPH
EU harmonizovala DPH. U sazeb DPH, existuje i určitá pružnost, ke které můžeme přihlížet jako ke zvláštní situaci v jednotlivých členských státech.

Spotřební daně
EU harmonizovala strukturu a stanovila řadu minimálních sazeb, zejména ze spotřebních daní (nepřímých daní ze spotřeby nebo používání určitých výrobků) – za tyto výrobky považujeme například alkohol, tabák a energie.

5.PŘEDPISY EU V OBLASTI ÚČETNICTVÍ

Evropská unie se neustále snaží o zlepšení kvality, srovnatelnost a transparentnost finančních informací, jaké poskytují podniky. Potřeby, které využívá mezinárodní kapitálový trh, pomáhá unie přizpůsobením pravidel, které se týkají finančních informací, uplatňované v současné době EU.
Hlavní význam spolupráce Evropské unie s mezinárodními organizacemi má zejména Rada pro mezinárodní účetní standardy (IASB - International Accounting Standards Board), Mezinárodní federace účetních (IFAC - International Federation of Accountants) nebo Světová banka (WB - World Bank).
Společnosti musí všechny roční účetní závěrky, a není to pouze pro to aby dodrželi právní povinnosti, ale díky nim mají přehled o veškerých příjmech a výdajích, a proto mohou zjistit zda podnik prosperuje.

a.Mezinárodní účetní standardy:
Evropská unie přijala nařízení o mezinárodních účetních standardech ( IAS ), aby mohla usilovat o vyšší kvalitu, průhlednost a srovnatelnost účetních výkazů předkládaných podniky.
Podle nařízení musí všechny společnosti, které jsou kótované na burze cenných papírů sestavovat konsolidované účetní závěrky v souladu se souborem globálních standardů - mezinárodních standardů účetního výkaznictví (IFRS). Tyto pravidla byla vypracována subjektem pro účetnictví, Výborem pro mezinárodní účetní standardy (IASB), a posléze přijata EU.

b.Účetnictví na jednotném trhu:
Mezinárodní účetní standardy:
•EU věnuje hlavní úsilí globálnímu sbližování účetních pravidel, kterým chce zmírnit nákladné a náročné požadavky na soulad s hlavními obchodními partnery mimo EU.

Rovnocennost účetních standardů třetích zemí
Těchto globálních standard využívají hlavně velké společnosti, které poskytují informace mezinárodním kapitálovým trhům.

c.Přizpůsobení účetních systémů malým podnikům:
EU má snahu zjednodušit účetní pravidla, především pro malé podniky, a snaží se zabránit neopodstatněným nárokům v oblasti výkaznictví.
Navrhla například:
aby se středně velké podniky osvobodily od povinnosti zveřejňovat v poznámkách k roční účetní uzávěrce informace, které nejsou příliš nutné (např. rozdělení čistého příjmu podle kategorií činnosti a zeměpisných trhů), tak aby zjednodušili povinnosti v oblasti výkaznictví pro malé podniky.
Stejně tak také nemusí mateřské společnosti s významnými dceřinými podniky, sestavovat konsolidované účetní závěrky.

 
6.SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ OSOB MIGRUJICÍCH V RÁMCI EU

a.Koordinace jako východisko pro úpravu vztahů mezi státy
Evropské společenství charakterizujeme čtyřmi svobodami: svoboda pohybu zboží, kapitálu, služeb a osob. Články 48 a 49 Římské smlouvy zaručí státním příslušníkům všech členských států právo pracovat kdekoliv v rámci Společenství, což znamená z hlediska přístupu k trhu práce odstranění veškeré diskriminace, která je založena na státní příslušnosti.
Pracovník musí mít možnost odejít do jiného členského státu, aby tam hledal a posléze přijal nabídnutou práci. Pružnosti pracovníků nesmějí být kladeny žádné umělé překážky. Dnes není samozřejmě mobilita stejná jako ta, která se vyskytuje na vnitrostátních trzích práce. Přesto velký počet lidí tráví část svého života prací v jiném členském státě Společenství. Jedná se o pracovníky v pohraničních oblastech, sezónní pracovníky, a těch, kteří byli vysláni na jisté období do zahraničí svými zaměstnavateli a těch, kteří se v jiném členském státě dokonce usídlili.
Koordinace je nezbytná i technicky, kvůli nemalým diferencím mezi systémy sociálního zabezpečení členských států a jejich široké škále podmínek pro vznik nároku, tarifů dávek, dob krytí a platebních postupů. Zde je třeba zdůraznit skutečnost, že systémy se neustále mění. Koordinace pořád zůstává dynamickým procesem s otevřeným koncem.

b.Čtyři principy koordinace:

I.Aplikace právního řádu jediného státu
Nařízení č. 1408/71 zajišťuje, aby pozitivní nebo negativní kolize zákonů nemohla nastat. Předpis stanoví kritéria, dle kterých lze aplikovat pouze jednu národní legislativu, přičemž obecným pravidlem je, že se uplatňuje legislativa země, kde zaměstnaná nebo samostatně výdělečně činná osoba pracuje, bez ohledu na místo jejího trvalého pobytu (článek 13 Nařízení č. 1408/71)

II.Rovné zacházení
V článku 3 Nařízení č. 1408/71, který stanovuje, že osoby sídlící na území členských států, na které se vztahují ustanovení Nařízení, podléhají stejným povinnostem a užívají stejných výhod dle legislativy členského státu jako státní příslušníci dotyčného státu.

III.Zachování nabytých práv (výplata dávek do ciziny)
Podle Nařízení č. 1408/71 se státy vzdávají všech doložek vyžadujících trvalý pobyt. Invalidní, starobní a vdovské a sirotčí důchody a důchody vyplývající z pracovních úrazů a nemocí z povolání, kterých bylo nabyto dle zákonů členského státu, musí být příslušné osobě vypláceny, a to i tehdy, jestliže tato sídlí v jiném členském státě.

IV.Zachování práv během jejich nabývání (sčítání dob pojištění)
Nařízení č. 1408/71 ustanovení, že pro nabytí práva na dávky je třeba tam, kde to připadá v úvahu, započítat pojistná období dosažená v jiných členských státech. Tomu se říká sdružování pojistných období nebo období trvalého pobytu. V Nařízení se toto sdružování vztahuje na různé druhy dávek, jak jsou konkrétně uvedeny v článku 18 (nemoc a mateřství), 38 (invalidita), 45 (starobní, vdovské a sirotčí důchody), 64 (pohřebné), 67 (příspěvek v nezaměstnanosti) a 72 (rodinné dávky a přídavky).