Antická filosofie

Pojmy:

ANTROPOMORFISMUS - mimolidským skutečnostem jsou přisuzovány lidské vlastnosti
APATHEIA - vlastnost být netečný a lhostejný
APEIRON - neomezenost
ARETÉ - ušlechtilost, cnost
ARCHÉ - základní pralátka, bytí
ATARAXIA - stav nevzrušeného duševního klidu
DEKLINACE - úchylka
DETERMINISMUS - vše má svou příčinu
DOXA - oblast zdání
EPISTÉMÉ - oblast vědění a myšlení
ERISTIKA - umění sporu
ÉRÓS - filosofický pud umožňující povznést se k poznání idejí jako cíli poznání
HÝLOZOIZMUS - veškerá hmota je živá
IMANENTNÍ - takový, který vyplývá ze své vlastní, vnitřní podstaty
KAUZALITA - vše je určeno od počátku do věčnosti
KOSMOS - řád, uspořádání, harmonická krása
KOSMOLOGIE - nauka o řádu světa
KOSMOGONIE - nauka o původu světa
METAFYZIKA - část filosofe, která studuje vztahy mezi bytím a jsoucnem
NEGATIVNÍ TEOLOGIE - názor, že Bůh existuje, ale nic o něm nemůžeme říct
PERAS - mez, hranice
RÉTORIKA - nauka o řečnictví

řecká přírodní filozofie
(řeší se především problém arché, ovlivněno kontakty s orientem, všichni představitelé jsou hýlozoisté a materialisté)


THÁLÉS (624-546)
Matematik, obchodník, znalosti z geometrie z Egypta do Řecka, studium zatmění nebeských těles
Přináší první řešení světa nezávisle na náboženských otázkách: arché je voda (hydor - 1 forma jsoucna je základem bytí), je věčná, je to podstata, počátek i první příčina, jsoucna vznikají vydělováním z vody


ANAXIMANDROS (610-547)
Přírodovědec, matematik, geocentrik, evoluční teorie zrodu živočichů z vlhka
Arché (také voda) je neomezené (apeiron), je neindividuálním základem jsoucen, ty jako smyslové věci jsou omezené (peras)
Hýlozoismus, pralátka je živá a pohyb je jí imanentní
Vířením pralátky se vylučují jednotlivé protivy (teplé - studené) a látky (oheň, vzduch, země, voda)


ANAXIMENÉS (585-525)
Největší přírodovědec a filosof milétské školy
Arché je vzduch (apeiros aér), paralela s lidským dechem a jeho ztotožnění s duší
Učení o dvojím pohybu: Zřeďování (=oteplování, vznik ohně), zhušťování (=ochlazování, vznik větru, vody, země, kamení)


HÉRAKLEITOS (540-480)
Svět je věčný a nebyl stvořen bohy, arché je oheň, který se stále vzněcuje a uhasíná
Svět (bytí) je dění, ale nemění se nahodile, nýbrž podle řádu (lógos), proměnlivost věcí dáno rozporným charakterem jejich existence, pohyb a změna jako nevyhnutelný a zákonitý proces
Formuloval dialektiku jako umění dokazovat pomocí argumentu a protiargumentu


ELEATÉ
(změna nazírání na svět, nedůvěra ke smyslovému poznání (racionalisté), zavedli pantheismus)


XENOFANÉS (570-477)
svět je nehybný a věčný, Bůh má kulovitou(dokonalou) povahu
kritika antropomorfismu v náboženství a zakladatel negativní teologie


PARMENIDÉS (540-480)
odlišuje doxu a epistémé; arché nejsoucno neexistuje; nic je náhrada za něco (jsoucí je a nejsoucí není), co neumíme pojmenovat; bytí je všude (kompaktnost, nestvořenost a nevývojovost, tj. neexistuje pohyb;


ZENÓN Z ELEJE (490-430)
snaha vysvětlit mechanický pohyb a ukázat, jak chatrné je naše pojetí pohybu (želva a Achilles), aporie
astolení problematiky vztahu času,prostoru a pohybu; rozpor mezi smyslovým vnímáním a rozumem

PYTHARGOREJCI
(nepřijímají látkové učení o arché, jsou to první idealisté)


PYTHARGORAS (570-490)
vše se dá převést na čísla, která určují vztahy mezi uspořádanými jsoucny - 1. idealista, svět - krásný a harmonický (kosmein), kosmologie
More geometrico: vytváření modelu jsoucna dle geometrického způsobu, bod - postrádá kvalitu, je natolik vymezen (peras)
Základ matematiky (rozkrývá mnohost jednotky - bodu) a muziky (vše zvučí); vědy, které zkoumají vztahy
ATOMISTÉ
LEUKIPOS (500-440), DÉMOKRITOS (470-360)
arché není kompaktní, ale množství malých částic (atomů), jejíž spojováním vznikají jsoucna a které se pohybují v prostoru (v prázdnu), jeden atom není možno vnímat smyslově, jen shluky (agregáty, konglomeráty)
shlukování probíhá bez zásahu z vnějšku, kauzalita, determinismus; zánik je rozpojením atomů;pohyb je vlastností atomů
nozeologie: primární vlastnosti - výsledek rozdílu atomů (tíže, hustota, tvrdost), sekundární vlastnosti (barva, teplo, zvuk) - naše vnímání je subjektivní, podstata je poznatelná rozumovou úvahou
SOFISTÉ A SÓKRATÉS
(pozornost se zaměřuje na člověka) Sofisté (výchova k třem dovednostem: mluvení, myšlení jednání, eristika)
PROTHÁGORÁS (480-410), GEOGIÁS (483-375)
zabývali se rétorikou, pravda není objektivní = relativismus, agnosticismus
člověk je mírou všech věcí = idealistický subjektivismus
skepse vůči poznatelnosti bohů
SOKRATÉS (469-399)
odpůrce sofistů (kdo by dobrý řečník, mohl obhájit i lež), nutnost hledat pravdu pomocí dialogů "Vím, že nic nevím.", dialektika = umění jej vést
odsouzen ke smrti za mravní narušování mládeže a nevíru v bohy, nezanechal psané dílo
V etice rozpracoval eudaimonii (formuloval Démokritós) - smysl všeho konání v dosažení blaženosti, uspokojení a vnitřního štěstí
Idea - to, co skutečně je
PLATÓN (427-347)
Básník, malíř, myslitel, zakladatel Akademie v roce 387 př.n.l.,
používal sokratické dialogy (sokratovský elenchos): otázka naruší zdánlivé vědění, dochází k jeho vyvrácení a poznání nevědomí, nové vznesení otázky vede k úsilí o vědění a k poznání; fáze: falešně sebevědomí, rozpačitost, připravenost učit se a sebepoznání, napsal Ústavu (např.

dialog o jeskyni, hlavní hrdina Sokratés), dialektické myšlení jako metoda pronikání k všeobecně platnému
zabýval se politikou (demokracii odmítá, navrhuje totalitní stát řízený filosofy)
1. metafyzik, svět je přísně oddělen na ideální a materiální, tedy dualista; duše procházejí těmito dvěma světy
Duše (nús) - 2 části jako alegorie: vozataj s koňmi - rozum (duše nesmrtelná), srdnatá mysl a žádostivost (duše smrtelná)
a) duše lpějící na žádostech - musí se odčinit, obdrží nový životní los a reinkarnuje se
b) rozumná duše se po smrti dostává do říše idejí, idea - něco obecného, netotožného s věcmi a nezávislého na nich; duše je schopna se rozpomínat (anamnésis) na říši idejí, je k tomu puzena (érós), aby dospěla k pravdě
3 nejvyšší ctnosti: moudrost, statečnost, uměřenost a spravedlnost
Novoplatonismus - most mezi Platónem a křesťanstvím, PLOTÍNOS (205-270) - jak z jedné ideje vznikají mnohé věci? - bytí přetéká (emanuje) do světa jsoucen
- extází (zřením) můžeme vniknout do světa idejí

ARISTOTELÉS (384-322)
Nejvýznamnější filosof antiky, žák Platónův, studoval Akademii, zakladatel školy peripatetiků a mnoha věd (logiky a přírodních věd), učitel Alexandra Makedonského
vše je vytvořeno Bohem, ale ten již do děje nezasahuje (teleologie)
arché dělí na potenciu (možnost) a na tu část, která je součástí jsoucen (energiá), ty se pak skládají ze substance (je pro vše stejná) a z případku (akcidentu), ten se projevuje jako forma (pohlaví u člověka) a ještě jako odlišnost u každého jedince
určil 10 zákl. pojmů, ten nejdůležitější - substance
pohyb vzniká spojováním látky a formy; existují 4 příčiny pohybu
a) látková (železo)
b) formální (sekyra)
c) příčinná (člověk, chce vyrobit sekyru)
d) účelová (sekání dřeva)

opozici proti Platonovi: Platonova koncepce svět nevysvětluje, ale komplikuje, protože zavádí ještě svět idejí. Podle Aristotela je nemožné, aby "...podstata existovala odděleně od toho, čeho ona je podstatou." Snaží se myšlenkově se dobrat podstaty! Co je ve věcech, předmětech, lidech
zavádí pojem látka (hýlé ) a forma (morfa)
Forma a látka na sebe působí věčně. Základní forma (čirá forma) je dokonalá a může být jen jedna - Bůh - prvotní hybatel,
Vesmír se dělí na dvě části. Horší je pod měsícem - to je země. Středem celého vesmíru je země (geocentrismus) a kolem ní věčně krouží nebeská tělesa. Za stálicemi, jež jsou od země nejdále, trůní první hybatel, který vše uvádí do pohybu.

Éter - látka, která zaplňuje celé nadměsíčné prostředí a nikdy se nemísí se zemskými látkami
Člověka chápe jako bytost společenskou, politika má být užitá etika (hledá dobro pro obec či stát), základním kamenem je společnosti je rodina, střední stav je těžiště státu, otroctví je dané od přírody
HELÉNISTICKÁ FILOSOFIE
STOICISMUS (nejvýznamnější směr v tomto období, řecká a římská etapa)
Představitelé: ZENÓN Z KITIA (342-270), LUCIUS ANNAEUS SENECA (6př.n.l.-65), EPIKTÉTÓS (50-138), MARCUS AURELIUS (121-180)
Filosofie:

Vrcholem stoického systému etika, adiafora - zlhostejnění vůči vnějšímu světu, apateia, ataraxia těmito způsoby dojít k blaženosti
Logika jako umění vést monolog, dialektika jako umění vést dialog
Svět je jako živé těleso, existuje jen o, co je tělesné (materialismus), monismus, panteismus - svět jako živý bůh, nesmrtelný, dokonalý, nepřipouštějící zlo, člověk je oproti bohu nedokonalý
Smýšlení (nikoliv čin) je kritériem mravního jednání člověka
Nic se neděje náhodou, řád je daný od boha, pneuma = původně vzduch, vanout, zde synonymum pro boha, světového ducha
Époché - zdržení se soudů jako výraz nemožnosti dosáhnout obecně platného poznání

SKEPTICISMUS
Několik etap, představitelé: PYRRHÓN z ELIDY (360-270), AINESIDÉMOS (1.stol.př.n.l.), SEXTUS EMPIRICUS (200-250)
Filosofie:

Skepsis - jako hledání pravdy, která nevede k nalezení jistoty, polemika ze Sókratem - nemožnost absolutního poznání, agnosticismus
Podobně jako stoikové époché
Antitetická metoda skeptiků - rozpor mezi zkušeností a jejím racionálním vyhodnocením, zkušenost je nepopiratelná, ale jako taková nepoznatelná

EPIKUREISMUS

EPIKÚROS (341-270)
Posun v chápání předmětu filosofie - jako umění žít
Eidóla - jemné obrázky hmotné povahy, které se oddělují od věcí a způsobující vjemy
Doplnění atomistického učení - odchylky v pádu atomů (pareklinze) způsobují srážky atomů (repulse), i lidská duše je složena z atomů, bohové jsou složeni z nejjemnějších atomů, ale nezasahují do lidského světa
Etika: hédonismus: cílem člověka je získávání slasti a vyhýbání se strastem, atom je jako symbolické vyjádření individuálního sebevědomí člověka.