vědu praktickou, týkající se jednání a chování člověka (etika, politika a ekonomika), a vědu poietickou, zabývající se vyrábějící činností člověka (lékařstvím, uměleckou činností).

V otázce idejí Aristoteles s Platónem nesouhlasil a jeho objektivně idealistické názory kritizoval. Co je to vlastně skutečné, jednotlivé nebo obecné? Platón řekl, že skutečnost náleží jenom obecným idejím. Jednotliviny jsou jenom nedokonalé, z obecnin odvozené napodobeniny. Tomu Aristoteles oponoval tvrzením, že obecné není ideální, jsoucí v nějakém jiném světě jako jakýsi předobraz. Obecné je možné jen v jednotlivostech, jež existují v prostoru a čase. S Platónem se však shodoval v tom, že v obecném uchopujeme něco z bytosti (esence) jsoucna. Když vytvoříme na základě pozorování mnoha různých jednotlivců pojem člověka, nezískáme tím jen jakýsi pomocný prostředek, umožňující nám orientovat se v nepřehledné rozmanitosti jednotlivostí, ale získáme tím to, co mají jednotlivosti společné – bytost (esenci), která je v jednotlivostech ztělesněna. Oba se shodují také v tom, že mezi jsoucnem a naším pojednáním panuje shoda. V neposlední řadě stanovil Aristoteles v rámci své úvahy o látce (řecky hýlé) a formě (řecky morfé) čtyři příčiny jsoucna. Jsou to:
1. causa materialis - látka, např. stříbro, z něhož byl zhotoven pohár na víno;
2. causa formalis - forma, v tomto případě forma poháru;
3. causa efficiens - příčina působící - řemeslník, který pohár vytvořil;
4. causa finalis - účel, kvůli němuž byl pohár vytvořen – určení poháru pro pití vína.

Co se zdatnosti (ctnosti) týče, Aristoteles nepochyboval o tom, že pro člověka je nejvyšším dobrem blaženost. Lidská zdatnost (ctnost) spočívá v rozvinutí rozumu na nejvyšší možnou dokonalost, neboť člověk je v první řadě bytostí rozumovou. Podle dvojí lidské přirozenosti Aristoteles rozlišoval dva druhy zdatností (ctností) – etické, spočívající ve vládě rozumu nad smyslovými pudy a dianoetické, které spočívají ve vystupňování a zdokonalení samého rozumu. Tyto dvě zdatnosti považoval za vyšší.