Cicerova teorie řečnictví
Roku 55 před Kristem píše Cicero svůj nejrozsáhlejší a nejvyzrálejší spis o rétorice „O řečníkovi (De oratore l. III.)“ - dialog, odehrávající se ve vile Licinia Krassa v Tuskulu, obsahující rozhovor mezi Krassem a Markem Antoniem. V živé výměně názorů, do níž občas zasahují i další zúčastnění, je rozebírán význam řečnictví. Dokazuje se, že řečníkovi nestačí pouze znalost teorie rétoriky, ale že musí být současně zběhlý i ve filozofii, v právech (Krassus) a historii (Antonius). Všichni se shodují na důležitosti teorie dokazování, stejně jako na významu působení na city posluchačů, také prostřednictvím humoru a vtipu.
Ve spise „Řečník (Orator)“ z roku 46 před Kristem je vylíčen ideál řečníka, jaký Cicero spatřoval v Brutovi. Opět se zde objevuje myšlenka, která se prolíná celým Cicerovým dílem, že řečník by měl být vzdělán i ve filozofii. Vedle schopnosti filozoficky myslet by však měl mít ještě schopnost dobře mluvit. Jeho styl má být vznešený i prostý, a řečník se nemá omezovat pouze na jeden z nich. Cicero je bezesporu jedním z nejvýznamnějších systematiků antické rétoriky, a to jak řecké, tak latinské. Je důsledným hlasatelem jednoty dialektiky a rétoriky, podobně jako Aristoteles. Rétoriku chápe jako učení o stylu, současně však i popis věcného obsahu řeči a její logické skloubenosti. Řeč nepovažuje pouze za souhrn estetických hodnot a ukázku dokonalé argumentace, nýbrž, a to hlavně, za řešení určité společensky podmíněné situace. Proto ve všech svých rétorických spisech tak zdůrazňuje důležitost všeobecného vzdělání řečníka i zevrubnou znalost projednávaného případu. Právě vzdělání totiž umožňuje správně odpovídat na abstraktní a teoretické otázky (nezakončené; jde v podstatě o otázky, na něž v průběhu řeči není možno úplně odpovědět). Seznámení s případem je podmínkou řešení konkrétních a individuálních otázek (zakončené). Doménou otázek prvního typu je filozofie a věda, otázek druhého typu rétorika, obzvláště rétorika soudních spisů. Oba tyto typy však od sebe nelze oddělit, protože jedině filozofie učí, jak zaujmout zásadní stanovisko ke každé konkrétní události. Rozlišování nezakončených a zakončených otázek nabývá na aktuálnosti i v moderní stylistice. Nezakončenými otázkami se zabývají naučné texty, zvláště jeho náročnější varianty – vědeckotechnické. Naproti tomu zakončené otázky jsou záležitostí administrativních a publicistických textů (hlavně zpravodajských).