1. Řečnictví ve starověké Evropě
Řečnictví ve starověké Evropě prožívalo svoji největší slávu dvakrát. Poprvé v řeckých Aténách ve 4. století před Kristem a podruhé v Římě v 1. století před Kristem. V obou případech vládlo pro řečnictví nejpříznivější klima – demokratické státní zřízení, které umožňovalo svobodu slova. Lidé mohli při shromážděních přímo zasahovat do politického života a kdo chtěl, mohl se v politice uplatnit a vyniknout nebo na sebe upozornit. To se mu však podařilo pouze tehdy, pokud uměl své myšlenky obratně a jasně vyjádřit. Existovaly však i další možnosti promluvit nahlas a před obecenstvem i pro ty, kteří by sami od sebe před veřejnost jinak nevystoupili. Bylo to u soudu, kde si podle platných zákonů musel každý občan svoji obžalovací řeč říci sám a každý obžalovaný se musel hájit sám. Účinek obžalovací i obhajovací řeči závisel na jejím vypracování i přednesu. Proto se žalobci i obžalovaní snažili své řeči nejen co nejlépe napsat, ale také se je dobře naučit a nacvičit si jejich přednes. Další příležitostí byla například oslava vítězství nebo povinnost přednést smuteční proslov nad zemřelým zasloužilým politikem, popřípadě v boji hrdinsky padlým občanem. Když zemřel někdo z rodiny, bylo povinností nejbližšího pozůstalého, říci pohřební řeč. Rozlišovaly se tři druhy řeči - politická řeč poradenského obsahu (genus deliberativum), řeč u soudu (genus iudiciale) a chvalořeč (genus demonstrativum) - podle toho, při jaké příležitosti se přednášely. Při poznání, jaký vliv má řečnický projev, se zájem a touha poznat jeho nejúčinnější prostředky stále zvyšovala. Nejdříve se řečnilo bez předcházející řečnické školní přípravy. Později ale skutečnost dokazovala, že pěkně a vhodně přednesená řeč je nenahraditelnou zbraní a řečnictví se věnovalo stále více pozornosti. Zakládaly se řečnické školy, kde si už mladí chlapci osvojovali základní teoretické poznatky o řečnictví, které později měli s úspěchem využít v praktickém životě.

2. Římské řečnictví
Ze třech ústavních forem (království, republika, císařství), kterými prošel římský starověk, bylo nejpříznivějším obdobím pro rozvoj římského řečnictví období republiky (510 - 31 před Kristem). Období této státní formy dávalo římským občanům největší příležitost k aktivní účasti na vedení státu.

V době, kdy bylo jediným propagačním a agitačním prostředkem živé slovo, musel se kandidát na politickou kariéru nejprve prokázat jako dobrý řečník, pokud chtěl získat a posléze si i udržet přízeň svých voličů. Právě Římané měli největší smysl a pochopení pro to, co mělo praktický význam. Z toho vyplýval i jejich zájem o řečnictví, kterému se věnovali s přirozeným zájmem a vynikali v něm daleko nad dnešní řečnictví. U Římanů všechny vlastnosti dokonalého řečníka důstojně reprezentoval Cicero, který se stal vzorem největší možné řečnické obratnosti ve starověku a nepřekonatelným ideálem a cílem pro další pokolení. Římské řečnictví prošlo cestou postupného vývoje, kdy se zdokonalovalo. Čím více byla pociťována jeho důležitost, tím rychleji tento vývoj postupoval. Bohužel se nedochovaly nejstarší památky římského řečnictví z období království. Bezpečně se dá sledovat až od druhé poloviny trvání římské republiky (od 3. století před Kristem). První dějiny římského řečnictví popsal Cicero ve spise „Brutus“. S postupným rozšiřováním hranic se Římané dostávali do užšího styku s jihoitalskými a sicilskými Řeky a po pádu Korintu přišli do styku i s obyvateli samotného Řecka. Vyspělejší řecká kultura našla nové pole své působnosti. Spolu s jinými kulturními složkami přišla do Říma i řecká řečnická teorie, jež zde našla velkou naději na úspěch, neboť v republikánském Římě mělo řečnictví velký praktický význam. Římané pochopili výhodu řeckého školenosti a proto povolili už v první polovině 2. století před Kristem řeckým učitelům řečnictví, tzv. rétorům, činnost v Římě. Kromě teorie řečnických škol, které umožňovaly formální dokonalost přednesu řeči, přispěly ke zdokonalení římského řečnictví i vnitřní nepokoje v posledních sto letech trvání republiky. Toto poslední období bylo plné ustavičných nepokojů, vnitřních sporů mezi šlechtou a lidem a navíc válkami. A to jak válkami s vnějšími nepřáteli tak i válkami občanskými. Celá série bojů byla zakončena triumfálním vítězstvím Octaviana nad M. Antoniem v roce 31 před Kristem a završila tak poslední kapitolu dějin římské republiky, jakožto i poslední kapitolu největší slávy římského řečnictví.

3. Cicerův život
Nejpozoruhodnější postavou římské minulosti 1. století před Kristem byl Marcus Tullius Cicero, jež byl současně největším římským řečníkem i významným teoretikem rétoriky. Jeho činnost hluboce zasahovala do veřejného, politického, společenského, kulturního i literárního života. Narodil se 3. ledna 106 před Kristem ve městě Arpínum, ležícího v horách asi 100 km jihovýchodně od Říma, v zámožné rodině jezdeckého stavu. Zde se narodil i jeho bratr Quintus.

Jejich otec se nezabýval peněžnictvím, jako ostatní příslušníci tohoto stavu, nýbrž se staral o svůj majetek a také jevil zájem o literaturu. Aby mohl dát svým synům potřebné vzdělání, přestěhoval se s rodinou do Říma, kde měl i mnoho známých. Bratři Marcus a Quintus byli vychováváni spolu se svými bratranci, syny Aculea, jež se velmi dobře znal, stejně jako jejich strýc L. Cicero, se současnými slavnými řečníky M. Antoniem a L. Liciniem. L. Licinius Crassus dohlížel na jejich vzdělání i výchovu a sám pro ně vybral vhodné učitele.
Mladý Cicero byl velmi bystrý a brzy v sobě pocítil neodolatelnou touhu vyniknout. Ve škole patřil k nejlepším žákům. Zde se poprvé setkal s řečnictvím a na římském náměstí jeho vliv viděl i v praxi. Zapůsobilo na něj tak silně, že se rozhodl stát slavným a dokonce nejlepším římským řečníkem. V sedmnácti letech vykonal vojenskou službu pod vedením Cn. Pompeia Strabona. Po jejím dokončení pokračoval ve studiu řečnictví, filozofie a práva. Vyznat se v právu bylo podle něj pro řečníka velmi důležité. Byl usilovným studentem a až do třiceti let, kdy se mohl ucházet o nejnižší úřad, jeho snaha směřovala k řečnickému výcviku a pečlivému potřebnému vzdělávání. Cicero se nespokojil pouze se školním řečnickým cvičením, ale vyhledával i jiné příležitosti ke zdokonalení. Poslouchal na náměstích zkušené řečníky, usilovně četl, psal a meditoval. Kromě práva a filozofie se Cicero zabýval i dějepisem, který také pokládal za velmi důležitou a potřebnou disciplínu pro řečníka. Dále se zabýval i římskou a řeckou poezií. Sám se pokusil i o překlad a skládání básní. Byla to však pro něj pouze zábava. Jeho pravým ideálem vždy bylo a zůstalo řečnictví.
Svojí první řeč přednesl v roce 81 před Kristem u soudu, kdy obhajoval jakéhosi Quintictia. O rok později na sebe Cicero u soudu velmi upozornil a stal se z něho vyhledávaný obhájce. Jednalo se o řeč „Pro Sexto Roscio Amerino“ ve věci veřejného práva, která mu zabezpečila jeho první řečnický úspěch. Na toto své vystoupení Cicero později rád a s uspokojením vzpomínal. V této době se s tak obrovským vypětím sil a skoro bez oddechu věnoval řečnictví, že ho od něj lékaři a přátelé zrazovali, neboť se stávalo nebezpečné pro jeho zdraví. Přestože byl dychtivý stát se nejlepším řečníkem, přerušil na dva roky svoji řečnickou činnost a odcestoval do Řecka. Nejdříve se v roce 79 před Kristem zastavil v Athénách, kde se seznámil s vynikajícím učeným filozofem staré akademie Antiochem z Askalónu, s nímž se setkával šest měsíců a prohluboval si tak své filozofické znalosti. Řečnictví ale nezanedbával a navštěvoval učitele Demetria Syra.

V Athénách se setkal i se svým pozdějším přítelem T. Pomponiem Atticem. Jejich vztahy se ještě více sblížily a upevnily, když si Cicerův bratr Quintus vzal za ženu Atticovu sestru Pomponii. Dvouletý pobyt v Řecku měl na Cicera veliký vliv a velmi ho změnil. Domů se vracel jako o mnoho vycvičenější řečník a bohatší o nové znalosti a zkušenosti. Ve dvaceti devíti letech se oženil s Terentiou, ženou panovačnou, energickou a velmi náročnou, avšak málo spořivou. V roce 76 před Kristem se mu narodila dcera Tullia, Cicerův miláček, a asi roku 64 před Kristem syn Marcus.
Po návratu z Řecka pracoval ještě jeden rok jako obhájce. Když v roce 76 před Kristem dosáhl potřebného věku pro úřednický post, ucházel se o nejnižší úřad (quaestura) a byl zvolen kvestorem na následující rok. Poté se stal ještě edilem, prétorem a konzulem. V roce 76 před Kristem nastává v jeho životě nová etapa postupu a slávy, která vrcholí rokem 63 před Kristem. Cicero si tento svůj první úspěch ve volbách připravil svou usilovnou prací. Jeho voliči nezapomněli na jeho statečnost a neohroženost, jakou projevil při obhajobě Roscia v roce 80 před Kristem. Rok 75 před Kristem strávil jako kvestor a správce na Sicílii, kde bydlel v západosicilském městě Lylibeu. Po návratu do Říma pracoval opět jako řečník, hlavně obhájce u soudu. V roce 69 před Kristem, kdy se postavil na stranu Siciliánů a stal se žalobcem C. Verra, kterého jako jejich zástupce úspěšně žaloval za vyděračství, se stal kurulským edilem na rok 69 před Kristem. Výhra žaloby velice pozvedla Cicerovu popularitu. Stal se tak oblíbeným, že byl roku 66 před Kristem zvolen prétorem a poté v roce 63 před Kristem konzulem. To bylo pro něj velkým vyznamenáním, neboť jako jediný z uchazečů nepocházel ze šlechtického rodu. Cicero se v době svého konzulátu osvědčil jako člověk, věrný současnému vládnoucímu republikánskému systému a s nadlidskou obratností odrážel veškeré útoky, které se na tento systém hrnuly. Za největší politický skutek, který ve svém úřadě konzula vykonal, považoval odhalení a potlačení Calitinova protistátního spiknutí. Pět z hlavních organizátorů tohoto spiknutí chytili a bez soudního procesu po rozhodnutí senátu zabili. Cicero tak zachránil Řím a Itálii od zpustošení. To mu přineslo označení otce vlasti „pater patriae“ a největší ovace a oslavy. Cicero později na toto období velmi rád a plný pýchy vzpomínal. Avšak veliká sláva jeho konzulátu byla i příčinou jeho pozdějšího velkého trápení a ponížení.

Cicero si coby konzul odcizil stranu lidu odmítnutím některých návrhů, které předložil „hlas lidu“ P. Servilius Rullus. Lid si odcizil a šlechtu si natrvalo nezískal. Nová strana, kterou se snažil vytvořit jako stranu středu, „boni cives“, složenou převážně z přátel republiky a jezdeckého stavu, nezískala převahu a dlouho se neudržela. Cicero odcházel z konzulského úřadu a okolo sebe vnímal nenávist ke své osobě. Po čase zjistil, že zůstal skoro bez podpory. V této době nastává poslední, dvacetileté údobí, které se vyznačuje, vyjma posledního roku, váhavostí mezi stranou lidu a stranou šlechty. K nepřátelům, kteří se objevili hned po potlačení Calitinova spiknutí, objevuje se i nový, velmi vážný a nebezpečný osobní nepřítel v podobě P. Clodia Pulchra. Cicero i při své úřednické kariéře zůstával v kontaktu se soudy a nepřestal vystupovat jako obhájce. V roce 59 před Kristem nepřijal nabídku Caesara, aby s ním odešel jako legát do Galie. O rok později navrhuje Clodius zákon o vyhnanství pro ty, jež dali usmrtit bez soudu římské občany. Cicero koncem března odchází z Říma, aby tak předběhl oficiální vyhlášení svého vyhnanství. Roku 57 před Kristem je mu povolen návrat do Říma a vítá ho celá země. V této době se padesátiletý Cicero poprvé vzdává své politické činnosti a obrací se k literární činnosti, která sahá do let 55 – 51 před Kristem. V letech 51 – 50 před Kristem mu, jako bývalému konzulovi, připadá správa provincie Kilíkie a poté se znovu věnuje literárním pracem. V roce 47 před Kristem se po rozhovoru s Caesarem vrací zpátky do Říma. O tři roky později je, 15. března před Kristem, Caesar na půdě senátu zavražděn. Následující rok je Cicero pronásledován až nakonec 7. prosince 43 před Kristem na příkaz Antonia zavražděn. V době, kdy Cicero žil, staral se o vydávání jeho řečí jeho přítel T. Pomponius Atticus. Po Cicerově smrti je měl na starosti jeho pomocník Tiro. První vydání všech Cicerových řečí „Orationes quotquot reperiri potuerunt“ pochází z 15. století a je věnované papeži Pavlovi II. Předmluva tohoto vydání nazývá Cicera božským, což dokazuje, že Cicera v té době chovali ve velké úctě. Největší obsahovou i stylistickou hodnotu ze všech Cicerových děl o řečnictví mají spisy: „O řečníkovi v 3 kn. (De oratore l. III.)“, „Brutus“ a „Řečník (Orator)“. K dalším významnějším spisům patří: „O státě v 6 kn. (De re publica l. VI.)“, „O zákonech v 3 kn. (De lebigus l. III.)“, „O nejlepším typu řečníků (De optimo genere oratorum).

4.

Cicerova teorie řečnictví
Roku 55 před Kristem píše Cicero svůj nejrozsáhlejší a nejvyzrálejší spis o rétorice „O řečníkovi (De oratore l. III.)“ - dialog, odehrávající se ve vile Licinia Krassa v Tuskulu, obsahující rozhovor mezi Krassem a Markem Antoniem. V živé výměně názorů, do níž občas zasahují i další zúčastnění, je rozebírán význam řečnictví. Dokazuje se, že řečníkovi nestačí pouze znalost teorie rétoriky, ale že musí být současně zběhlý i ve filozofii, v právech (Krassus) a historii (Antonius). Všichni se shodují na důležitosti teorie dokazování, stejně jako na významu působení na city posluchačů, také prostřednictvím humoru a vtipu.
Ve spise „Řečník (Orator)“ z roku 46 před Kristem je vylíčen ideál řečníka, jaký Cicero spatřoval v Brutovi. Opět se zde objevuje myšlenka, která se prolíná celým Cicerovým dílem, že řečník by měl být vzdělán i ve filozofii. Vedle schopnosti filozoficky myslet by však měl mít ještě schopnost dobře mluvit. Jeho styl má být vznešený i prostý, a řečník se nemá omezovat pouze na jeden z nich. Cicero je bezesporu jedním z nejvýznamnějších systematiků antické rétoriky, a to jak řecké, tak latinské. Je důsledným hlasatelem jednoty dialektiky a rétoriky, podobně jako Aristoteles. Rétoriku chápe jako učení o stylu, současně však i popis věcného obsahu řeči a její logické skloubenosti. Řeč nepovažuje pouze za souhrn estetických hodnot a ukázku dokonalé argumentace, nýbrž, a to hlavně, za řešení určité společensky podmíněné situace. Proto ve všech svých rétorických spisech tak zdůrazňuje důležitost všeobecného vzdělání řečníka i zevrubnou znalost projednávaného případu. Právě vzdělání totiž umožňuje správně odpovídat na abstraktní a teoretické otázky (nezakončené; jde v podstatě o otázky, na něž v průběhu řeči není možno úplně odpovědět). Seznámení s případem je podmínkou řešení konkrétních a individuálních otázek (zakončené). Doménou otázek prvního typu je filozofie a věda, otázek druhého typu rétorika, obzvláště rétorika soudních spisů. Oba tyto typy však od sebe nelze oddělit, protože jedině filozofie učí, jak zaujmout zásadní stanovisko ke každé konkrétní události. Rozlišování nezakončených a zakončených otázek nabývá na aktuálnosti i v moderní stylistice. Nezakončenými otázkami se zabývají naučné texty, zvláště jeho náročnější varianty – vědeckotechnické. Naproti tomu zakončené otázky jsou záležitostí administrativních a publicistických textů (hlavně zpravodajských).

Prolínání obou těchto typů, jak je zdůrazňoval právě Cicero, je současně i znakem dobré moderní publicistiky, která má své vyhraněné ideové východisko a neomezuje se jenom na sdělování faktů bez jejich zasazení do širších odborných a filozofických perspektiv.
Dialektika vztahů mezi obsahovou a logickou stránkou jazykového projevu na jedné straně a jeho stylem na straně druhé je jedním ze závažných a myšlenkově bohatých podnětů Cicerovy řečnické teorie, z níž mnohé výroky nalézají obdobu v moderní jazykovědě a stylistice. Obzvláště při popisu významové stránky jazyka a při rozboru kontextů, v nichž se jazyka konkrétně užívá. Cicerova teoretická díla o rétorice propojují analýzy jazykového projevu s filozofickými, etickými a logickými hledisky. Filozofie spolu s logikou pomáhají objasňovat obsah řečnického sdělení. Etika učí, jak přistupovat k posluchačům, jak je k sobě připoutat a probudit v nich zájem a vyhraněné city. Ze tří předpokladů - talentu, návyků získaných cvičením a vědění, nezbytných pro řečnické umění, kladl Cicero na první místo filozofické vědění, protože dodává řeči moudrý obsah a vybroušenou formu. Z dvou stránek řeči – formy a obsahu, dával na první místo obsah, neboť „bohatý obsah rodí i bohatou formu“ (Cicero - O řečníkovi III, 125). V tomto výroku je znát Cicerova snaha o dosažení principu harmonie všech složek řečnického projevu, spočívající v rovnováze mezi osobností řečníka, jeho filozofických a politických názorů a také mezi formální a obsahovou dokonalostí přednesené řeči.
Cicero je přímým pokračovatelem řecké rétoriky. V teorii řečnictví i ve vlastních projevech spojil úsilí o občanský patos řečnického vystoupení s detailním propracováním techniky stylu (obzvlášť přispěl k poznání účinnosti větných period, klauzulí a prozaického rytmu). Znovu vrátil rétoriku ze škol do praktického života a jejím poučkám přidal vysokou občanskou i literární hodnotu. Díky Cicerovi se stala rétorika neodmyslitelnou součástí humanistické kultury ještě dlouho v novověku.

5. Hodnocení Cicera jako řečníka
Jak hodnotit Cicera podle jeho zachovaných řečí? Na první pohled je jasné, že Cicero byl člověk s rozsáhlým vzděláním, který se zajímal o všechno, co považoval za důležité pro zvýšení účinnosti svých řečí. V tomto směru byla jeho praxe v naprostém souladu s jeho teoretickými požadavky na řečníka, jež vyjádřil ve spise „De oratore“. Řečník se má podle jeho požadavků neustále a ve všem vzdělávat, aby byl schopen mluvit a přesvědčovat o všem. A Cicero skutečně dokázal mluvit na jakákoliv témata. Mohl hovořit o právních otázkách z civilního i sakrálního práva, o politických problémech, velmi dobře se vyznal ve filozofii a v dějinách. Výborně se orientoval v soudobém soukromém i veřejném životě, rozuměl finančním záležitostem. Blízká mu byla též administrativa jak v Římě, tak i ve všech římských provinciích. Dovedl ocenit výtvarné umění stejně jako literární tvorbu.

Pro Cicera nebylo jeho vzdělání cílem, ale prostředkem pro jeho řečnické ambice, které ho měly přivést k cíli - k vrcholnému řečnickému úspěchu. S tímto cílem na mysli, spolu s disciplínami užitečnými pro řečnictví, studoval také celý řečnický aparát. Z něj se dozvěděl, že řečník musí umět přesvědčovat, dojímat, ale také se musí líbit. Pro přesvědčování využije rozsáhlé vědomosti, které jsou dostatečnou zásobárnou příkladů a důvodů. Dojetí a vzbuzení sympatií mu zaručí vhodný způsob podání a přednesu. Nejen svým přirozeným řečnickým nadáním, ale také neustálou přípravou a studiem dosáhl svého cíle. Jeho řeči měly obrovský úspěch. Tajemství tohoto úspěchu se skrývalo v Cicerově pohotovosti, plastické malebnosti, důvtipnosti, v patetické oduševnělosti, v pozorném vypracování řečnického slohu a v přednesu. Cicero se dokázal vždy velmi obratně postavit k věci, kterou měl bránit. Pro svého klienta dokázal vykouzlit ochranné zátiší a pro protivníka hlubokou propast, čehož dosahoval zveličováním. Při nedostatku argumentů si pomáhal fikanými a taktickými úskoky. Dokázal se vždy zorientovat a to i v takových situacích, které se na první pohled zdály nezvládnutelné a neobhajovatelné. Pokud neměl po ruce obstojný argument, nenápadně se odvrátil od dokazování, přešel na všelijaké polehčující okolnosti, které vysoko vyzdvihl. Posluchač ani nezpozoroval, jak byl odveden od podstaty věci a jak se nechal omámit a získat mistrovsky nastaveným vábením. Pokud to jen bylo možné, Cicero se vždy snažil vytvořit z úzkého osobního zájmu zájem široký a všeobecný. Také vynikal ve výkladu situace a ukázal se jako vynikající portrétista. Jeho vyobrazení osob, podané výstižně, působilo přesvědčivě, živým a mocným dojmem. Tato mimořádná schopnost názorného popisování prostředí a osob hrála velmi významnou úlohu při jeho řečnických úspěších.
Cicero uměl být i nevyčerpatelný ve svých vtipných projevech a narážkách, jejichž intenzita se řídila vždy podle toho, s kým měl co do činění. Pokud se jednalo o přítele, vynikal jemností, pokud šlo o nepřítele, byl velmi uštěpačný. Byl to jeho velký dar a jeden z výborných řečnických prostředků na odzbrojení protivníka a vzbuzení zájmu a pozornosti posluchačstva. Měl velikou schopnost oduševnit věc, kterou měl obhajovat, což mu pomáhalo triumfovat nad vůli a city posluchačů. Tuto svou schopnost uplatňoval s velikým úspěchem, stejně jako umění naprostého vžití se do situace. Uměl u posluchačů vyvolat hněv a opovržení stejně jako soucit, smilování, odpuštění, dokonce i pláč, pokud to bylo třeba. Významnou úlohu hrál i jeho řečnický sloh.

Na ten dbal Cicero stejně jako na ostatní složky řečnictví. Vedený myšlenkou srozumitelnosti a jasnosti, kladl důraz především na čistotu jazyka a správnou volbu slov. Všechno toto jeho úsilí, spojené s přirozeným nadáním a rozsáhlým studiem, vyvrcholilo do stylistické dokonalosti. Posledním činitelem jeho úspěchu byl přednes. Byla to velmi významná složka, což Cicero sám velmi zdůrazňoval: „Při řečnění je přednes dominantní složkou.“ (De oratore). Podle Cicerových nároků na přednes lze usuzovat, že jeho přednes byl podle povahy věci a výkladu klidný, energický i vzrušený. Klidný býval v úvodu a výkladu předmětu věci, energický při argumentaci a vyjádřeních útoku, vzrušený v závěru řeči a při vyjadřování chvály nebo provokaci soucitu, lítosti, žalu, slitování a odpuštění. To určovalo i intenzitu hlasu, gestikulaci a mimiku. 6. Kritika Cicera
Proti hlavním Cicerovým řečnickým vlastnostem se nevyskytly vážnější námitky. Ještě za jeho života se sice začaly ozývat hlasy současníků proti jeho řečnickému slohu, vyčítající mu velkou živost. Jejich námitky však brzy zapadly bez odezvy. Cicerova řečnická sláva je přežila a dokonce se stala předmětem touhy mnoha současníků i pozdějších Římanů. Po Cicerově smrti se proti jeho úsilí o čistotu latinského jazyka ozval jakýsi Largus Licinus ve spise „Ciceromastix“, ale A. Gallius tento útok odmítl jako absolutně nesmyslný. Vážnější námitky se objevily až v 19. století. Dějepisec W. Drumann vyčítal Cicerovi jeho nemorální chápání advokátského povolání. Naproti tomu jiný dějepisec, Th. Mommsen, neuznával Cicera jako pravého politika a státníka, ale viděl v něm sobeckého advokáta, který se pustil na politickou dráhu. I když jejich námitky byly vážné, přesto nebyly takové, aby se nenašel žádný vážný argument proti nim. Další vážnější kritici se už neohlásili a tak zůstalo Cicerovo mistrovství v řečnictví nedotknuté.

7. Význam a vliv Cicera
Cicerovu řečnickou slávu nejlépe dokumentuje jeho úřednický postup. Všech svých úřednických hodností dosáhl suo anno, t.j. v nejnižším možném věku, který povolovaly platné předpisy. Tento snadný postup mu nezajistila rodová protekce, nýbrž pouze jeho řečnické schopnosti a úspěchy. Řeč „Pro Sexto Roscio Amerino“ mu pomohla při kandidatuře na kvestora a edila, proces proti Verrovi mu zaručil post prétora a později i konzula. Cicerovo řečnické prvenství dosvědčili i jeho současníci. Básník C. Valeri Cattul, jenž ho v jedné básni nazval nejvýřečnějším ze všech Romulových potomků a nejlepším ze všech soudních obhájců.

Svědkem Cicerovy slávy byl i jeho nepřítel, M. Antonius, který mu pro jeho velké řečnické schopnosti připravil hroznou smrt. Dějepisec T. Livius označil Cicera za tak výřečného a pamětihodného člověka, že jeho slávu by v pravém světle dokázal vystihnout a plně ocenit jen člověk s takovými vyjadřovacími schopnosti, jako měl sám Cicero. V 1. století po Kristu se našlo mnoho těch, kteří zaznamenali Cicerovu řečnickou slávu pro další pokolení. Mezi nimi například C. Velleius Paterculus, C. Plinius Secundus nebo učitel řečnictví M. Fabius Quintilianus. Cicerovy schopnosti kladně ocenili i řečtí starověcí rétorikové a spisovatelé, jako Dionysios Halikarnaský, Plutarchos, Appianos nebo Dion Cassius. Ani středověk nezanedbal zájem o Cicera. Francouzi Montaignovise Cicerivi se jeho řeči líbily natolik, že o něm jako o řečníkovi pronesl: „Co se týká jeho řečnictví, je nesrovnatelné: myslím, že se mu nikdy nikdo nevyrovná.“ (Essais).
Prakticky se Cicerovo řečnictví projevilo v 17. století při kázáních italských a francouzských kazatelů. Jeho vlivu podlehli hlavně dva vynikající jezuitští kazatelé - Danielo Bartoli (1608-1685) a Paolo Sergeneri (1624-1694).
Ve Francii v 18. století byly Cicerovy řeči jako stvořené pro období francouzské revoluce. Revoluční řečníci jako Danton, Mirabeau a Robespierre cvičili svoji výřečnost právě na Cicerových řečech. Stejně velký vliv mělo jeho řečnictví i v zemích mimo Evropský kontinent. Mnozí řečníci anglického a amerického parlamentu našli v Cicerovi svůj ideál. Také mnozí velcí světoví žurnalisté často používali Cicerův umělecký sloh.
Ve školách byly jeho řeči po celá staletí s velkým zájmem čteny a studovány. Tak přímo působily na vyjadřovací způsob myšlenek ve všech moderních jazycích, jejichž uživatelé přišli s Cicerovými spisy do styku.
Marcus Tullius Cicero je pozoruhodná a výjimečná osobnost nejen v dějinách starověké římské kultury, ale i v dějinách kultury evropských národů po všechna následující století. Vytvořil elegantní sloh, který lahodil nejen jeho součastníkům, ale našel mnoho obdivovatelů a následníků i mezi generacemi dalších století. Rukopisů Cicerových řečí je velké množství. Vysvětluje se to tím, že byly velmi používány v řečnických školách. Žádný z autentických Cicerových rukopisů se však nedochoval. Dochovaly se pouze jejich opisy, napsané v různých obdobích. Největší počet rukopisných opisů se zachránil i vznikl ve středověku, kdy se opisováním zabývali nejvíce mniši v klášterech.

V druhé polovině středověku, v období humanismu, se horlivě opisovali jeho řeči i jiné spisy a usilovně se hledali další knihy, kde by se našel nějaký další rukopis. Některé z nich jsou celé, jiné poškozené a nacházejí se ve všech možných knihovnách, nejvíce ve Florencii a v Paříži.

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk

Římské řečnictví - Marcus Tullius Cicero