Jednotlivé problémy jsou popisovány tak, jak se autorovi v jeho době jevily. Proto ve většině Platónových úvah postupně dochází k patrným proměnám. Platónova díla jsou psána vesměs formou dialogu (rozhovoru). Své první dialogy sepsal brzy po Sokratově smrti a Sokrates v nich vystupuje jako hlavní postava a vůdce rozpravy. Stejně tak hraje vůdčí roli řečníka téměř ve všech pozdějších Platónových spisech. Je velmi těžké rozpoznat, kde Platón použil Sokratovy výroky a kde použil pouze jeho postavu, aby jejím prostřednictvím vyslovil své vlastní myšlenky. Platón je považován za autora cca. 30 spisů. K jeho nejrannějším dílům patří dialogy „Obrana Sokratova“, kde přebásnil Sokratovu obhajobu v soudním procesu, vedeném proti jeho osobě, „Kritón“ o nutnosti poslouchat zákony a „Prótagorás“, jež je konfrontací se sofistickými názory o výchově ke zdatnosti (ctnosti) a o mravnosti. Tyto spisy patří do jakéhosi prvního období Platónovy tvorby, období sokratovského etického idealismu, kdy byl Platón na svém učiteli ještě dosti závislý.

„Gorgiás“, „Menón“ a „Kratylos“ jsou pokládány za přechod k další fázi Platónova díla. Všechna tři díla byla zřejmě sepsána po jeho pobytu v Itálii, neboť je v nich rozpoznatelný vliv pythagorejské nauky. Vrcholu svého myšlenkového vývoje v nich však ještě Platón nedosáhl. V dialogu „Gorgiás“ je centrem dění opět zdatnost (ctnost) a otázka možnosti jejího naučení se. Egoistická morálka sofistů je ukázána jako nedostačující. Rétorika zase nestačí jako prostředek ke vzdělávání. Mravní dobro je nepodmíněné a metafyzicky odůvodněné. Podřízeny mu jsou politika, umění a básnictví. Závěr díla se zabývá výhledem na osud duše na onom světě. „Menón“ se zaobírá podstatou poznání jako „vzpomínkou“ a významem matematiky, „Krytylos“ pojednává o jazyce. K dalším významným dílům, jež také patří do druhého období Platónovy tvorby, období vytvoření systému filozofického idealismu, patří „Symposion“ – „Hostina“, jež je Platónovým pojetím o pravé lásce. Zde se nalézá Alkibiadova chvalořeč na Sokrata, jenž je dokonalým ztělesněním Eróta. „Faidón“ pojednává o nadsmyslovosti a věčnosti duše. Je počátkem formování platónské nauky o idejích. „Menón“ se zabývá učením a rozpomínáním. Nejrozsáhlejším a obsahově nejbohatším Platónovým dílem je „Políteiá“ – „Ústava“, jejímuž napsání věnoval mnoho let. Dialog přechází od problematiky jednotlivce k nauce o společnosti a zahrnuje všechny oblasti autorovi filozofie.