Bylo vydáno až po jeho smrti jedním z jeho žáků. “Zákony“ jsou hlavním pramenem poznání Platónovy pozdní filozofie. Jak jsem již na počátku zmiňovala, Platón psal většinu svých děl formou dialogů. Ty mají oproti systematickému rozvíjení myšlenek velkou výhodu v tom, že jsou názornější a autor nemusí rozpoutaný spor dovést v závěru až k nějakému určitému rozhřešení. Platónovy dialogy se vyznačují skvělým jazykem a mistrným, často dramatickým konfrontováním svářících se osob a idejí.1

Je prokázáno, že žádný z Platónových filozofických spisů, vyjma jeho básnických prvotin, se neztratil. Naopak se pod jeho jménem dochovalo i několik spisů, jejichž autorem byl někdo jiný. Bohužel se nám nedochovaly originály nebo alespoň starověké opisy. Několik málo zlomků z nich sice máme dodnes, ale úplná díla, jak je známe, se nám dochovala teprve ze středověkých rukopisů z 9. a z pozdějších staletí. 3. Filozofie

Mezi nejznámější Platónovy úvahy patří „podobenství o jeskyni“ ze VII. knihy Ústavy. Pokusím se ji zde přiblížit. V tomto obraze Platón líčí velkou jeskyni, jež má na celou svou šířku směrem ke světlu vstup. V ní žijí od dětství lidé, spoutaní na nohách a šíji tak, že se nemohou pohnout. Dívají se stále jen před sebe, neboť nemohou otáčet hlavou. Nesmějí spolu ani mluvit. Světlo mají z ohně, který plane ze shora, za jejich zády, a z dáli ze světla, pronikajícího vstupem do jeskyně. Mezi ohněm a spoutanými lidmi vede cesta, kolem níž je hrazení, a po ní chodí lidé s nářadím, jež přes tuto zídku přesahuje. Spoutaní z nich vidí však jen stíny, které na protilehlou stěnu vrhá oheň. Pokud by spoutaní lidé mohli mezi sebou rozmlouvat, dávali by stínům jména a považovali je za opravdovosti. Pokud by jeden z nich byl vyproštěn a přinucen se pohybovat a podívat se do světla, cítil by bolest a viděl mžitky před očima, pro něž by se nemohl na předměty kolem sebe dívat. Kdyby mu pak někdo řekl, že to, co viděl před tím, byly pouhé stíny a to, co vidí nyní, je teprve to opravdové, byl by zmatený a vracel by se zpátky k věcem, které zná z jeskyně a považuje za skutečné. Když by byl poté nucen dívat se do světla dál, bolely by ho oči a odvracel by se od něj, avšak po čase by si zvykl, až by byl nakonec schopen hledět i na slunce a uznal by, že právě ono je tím skutečným. Jestliže by se poté vrátil dolů do jeskyně a o tom, co viděl, by vyprávěl spoutaným, nevěřili by mu. Byl by jim pro smích a říkali by, že si svým výstupem na světlo zničil zrak a tudíž nestojí za to se o tento výstup ani pokusit.