Nyní bude vhodné probrat klasifikaci definic vlastního jména ze stati "Vlastní jména". Russell volí pět přístupových cest: 1) metafyzické hledisko, neboť je zřejmé, že vlastní jména vděčí za svou existenci v přirozeném jazyku pojmu "substance", kde substancí je míněna nějaká entita, jíž jsou třeba přisuzovány různé vlastnosti; 2) fyzikální hledisko (u Russella až na čtvrtém místě) je dvojí. Jednak je to a) pojetí, že vlastní jméno je "slovem označujícím jakýkoli spojitý časoprostorový úsek", jednak je to b) Carnapovo pojetí, že místo jmen lze popsat ten spojitý časoprostorový úsek souřadnicemi zeměpisné šířky a délky nebo časoprostorovými souřadnicemi; 3) syntaktické hledisko, podle něhož je vlastním jménem takové slovo, jež se ve větě nikdy nemůže objevovat jinak, než jako subjekt nebo jako člen vztahu; 4) logické hledisko, kde je podstatné rozlišit ve větách proměnné ("Teoretická logika nemá co činit s vlastními jmény, protože její výroky obsahují jen proměnné"). Následně "pak budou 'vlastní jména' 'konstantami', jež jsou /v jakékoli hierarchii/ hodnotami proměnných nejnižšího typu". Russell si je vědom, že s tímto pojetím je spjato mnoho obtíží; 5) gnoseologické hledisko, které vzniká problémem, že a) všechna slova nelze definovat verbálně, b) že je do značné míry arbitrární, která slova lze definovat jen ostenzivně. Každý člověk získal definice různých slov ostenzívními definicemi, ostatní pak verbálními (u každého člověka jsou v jiném poměru) - to úzce souvisí s problémem obeznámenosti. Verbální definice jsou (zhruba řečeno) založeny na využití popisů - deskripcí.
Zatímco dvojice prvních hledisek definování vlastních jmen se zdá být zcela jasná a ve shodě s tím, o čem jsme hovořili dříve jako o pojmenování, resp. vztahu jména k jednotlivině (resp. svazku smyslových kvalit), rovněž tak jako je alespoň přibližně jasné, co míní Russell syntaktickým a logickým hlediskem, tak je to právě páté, gnoseologické, hledisko, které činí jisté potíže v jasné interpretaci (je to zaviněno i tím, že se do něj promítají předchozí hlediska). Souvisí to s otázkou ostenze - "každé jméno, jež se vztahuje na nějaký časoprostorový úsek, může mít verbální definici, v níž se vyskytuje slovo 'ten' nebo nějaký jeho ekvivalent". To však není vše: "Slovo musí označovat něco, co se dá rozpoznat, ale časoprostorové oblasti nelze rozpoznávat odděleně od kvalit, protože jsou všechny stejné" (tamtéž). Jenže nejde definovat individua jen pomocí kvalit, neboť v průběhu času nejsou s daným individuem stejné kvality - Aristoteles nebyl vždy učitelem Alexandrovým.
Egocentrické částice
„Egocentrickými částicemi“ nazývám slova, jejichž význam se mění se změnou mluvčího a jeho pozice v času a prostoru. Jak jsme již zmínili, čtyři základní slova tohoto druhu jsou: „já“, „ty“, „zde“ a „nyní“. Kdykoli používám slova „nyní“, označuje při každé příležitosti jiný časový okamžik. Pokaždé, kdy se pohybuji, označuje slovo „zde“ nějakou odlišnou prostorovou oblast. Slovo „já“ označuje různé osoby podle toho, kdo je vyslovuje. Přesto je zřejmé, že tato slova mají v jistém slova smyslu konstantní význam, což je také důvodem, proč je používáme.
Russell říká, že existuje jeden veřejný prostor, totiž prostor fyziky, a tento prostor je vyplněn veřejnými fyzikálními objekty. existuje také jeden veřejný čas, v němž mají své místo nejen fyzikální, ale i mentální události a existují i soukromé časy, tj. časy osobní paměti a osobních očekávání. Můj soukromý prostor je „zde“ ve fyzikálním prostoru a můj celý soukromý čas je „nyní“ ve veřejném čase. Existují však také soukromá „zde“ a „nyní“ v soukromých prostorech a časech. Obě tato slova mají jak objektivní, tak subjektivní význam, závisí na vnímání, které není nestranné, nýbrž vychází z nějakého centra.
Dále mezi zjevně egocentrická slova patří „blízko“ a „daleko“, minulý“, „přítomný“ a „budoucí“, „byl“, „je“ a „bude“ a obecně všechny tvary sloves spjaté s časovým určením. „Tento“ a „onen“ jsou zřejmě egocentrická slova, přičemž „tento“ lze považovat za jediné egocentrické slovo, jež nemá nominální definici.
Toto podporuje i svými následujícími úvahami. Jména jsou totiž "nedefinované symboly", k jejich pochopení potřebujeme ostenzi a tedy zkušenost. Týká se to jmen všech druhů: "Má-li slovo ostenzivní definici, budeme je nazývat 'zkušenostním slovem'. Mezi takovými slovy jsou zahrnuta všechna opravdová vlastní jména, celý aparát predikátů a vztahů, které nemají lexikální definice, a také několik logických slov, která vyjadřují takové stavy mysli jako odmítnutí nebo váhání." Tvrdí doslova: "kromě "tento" a "onen" a několika málo jiných slov, jejichž význam se mění při různých příležitostech - se nevyskytují vůbec žádná jména ve vlastním slova smyslu". Russell následně opovrhuje vlastními jmény. Toto tvrzení se zakládá na tom, že ostenze, jakožto jev podle Russella primární, je v jazyce zachycena egocentrickými slovy, přičemž vlastní jména (jako i deskripce) se dají redukovat na základní egocentrická slova, z nichž nejfundamentálnější "logicky vlastní jméno" ("logically proper name"), např. "toto" ("this"). Toto má podle Russella charakter vlastního jména v tom smyslu, že "pouze označuje nějaký objekt, aniž jej v nějaké míře popisuje" a "má v určitém smyslu konstantní význam". Logicky vlastní jméno tak získává pozici jediného pravého vlastního jména: "Jediná slova, která se používají jako jména v logickém smyslu, jsou výrazy jako 'toto' a 'tamto'. Slovo 'toto' je možné použít jako jméno, aby zastupovalo jednotlivinu, se kterou jsme v dané chvíli obeznámeni". Můžeme se pokusit definovat slovo „já“ jako slovo označující „osobu, jež obrací svou pozornost na toto“; slovo „nyní“ jako „dobu, kdy obrací svou pozornost na toto“; a slovo „zde“ jako „místo, kde obrací svou pozornost na toto“.
Elvíra
Štvrtok, 21. novembra 2024
Zaujímavosti o referátoch
Ďaľšie referáty z kategórie
