Zadržené reakce: poznání a víra
Zatím jsme se zabývali tím, co lze nazvat „zvolacím“ užitím jazyka, tj. užitím jazyka při označování nějaké zajímavé charakteristiky v současné zkušenosti člověka. Pokud se jazyka užívá tímto způsobem, může jediné slovo fungovat jako oznamovací věta. Jednotlivá slova však lze užívat i jiným způsobem, například k vyjádření nějaké žádosti či přání. Abychom mohli rozlišovat tato různá užití slov, potřebujeme mít k dispozici různé typy vět. Potřebujeme je také, abychom vyjádřili to, co lze nazvat „zadrženými reakcemi“. Dejme tomu, že chcete jet zítra vlakem a že dnes hledáte v jízdním řádu, kdy váš vlak odjíždí- v tomto okamžiku tedy nehodláte nabytého poznatku využít, přiměřeným způsobem se budete chovat, až nastane vhodná doba. Poznání, jež pouze neregistruje smyslové dojmy, tkví v podstatě v přípravách na takové zpoždění reakce. Takové přípravy lze ve všech případech nazvat „vírami“, lze je nazvat „poznáním“ jen tehdy, jestliže vyvolávají úspěšné reakce.
Je důležité, abychom nezveličovali úlohu jazyka. Podle Russella existuje něco v předjazykové zkušenosti, co lze nezvat „vírou“ a co může být pravdivé nebo nepravdivé. Existuje prý rovněž to, čemu lze říkat „ideje“. Jazyk nesmírně zvyšuje počet a složitost možných vír a idejí, ale není nezbytný pro nejjednodušší víry a ideje. Např. kočka bude dlouho čekat u myší díry a vrtět ocasem v chtivém očekávání, v takovém případě bychom mohli tvrdit, že pach myši stimuluje „ideu“ skutečné myši. Definuje tedy „ideu“ jako stav organismu odpovídající něčemu, co není smyslově dané. Všechna přání zahrnují ideje v tomto smyslu a přání je rozhodně předjazykové povahy. U kočky, která číhá u myší díry, existuje i víra , která je „pravdivá“, je-li v díře nějaká myš, a „nepravdivá“, jestliže není. Podle Russella nutnost připustit, že „ideje“ existují dříve než jazyk, bude evidentnější, pokud vezmeme v úvahu, co vlastně slova vyjadřují. Všichni například v jistém slova smyslu známe význam slova „žízeň“ a víme, že význam tohoto slova nezávisí na tom, zda existuje nějaké slovo, které jej označuje. Slovo „žízeň“ označuje přání něčeho se napít a taková přání předpokládají v onom smyslu, jak jsme již objasnili, přítomnost „ideje“ pití. To, co se obvykle nazývá „psychickým“ životem člověka, se výhradně skládá z idejí a postojů vůči nim. Představivost, vzpomínka, myšlenka a víra- to vše předpokládá ideje a ty jsou spjaty se zadrženými reakcemi. Je třeba si povšimnout, že slova, jakmile jsme si je osvojili, mohou nahrazovat ideje. Russell říká, že existuje stav, jemuž se říká „myšlení o“ tom či onom, řekněme např. o vodě, jste-li v poušti. Z chováni psa je patrné, že se může v tomto stavu nacházet, právě tak to dovede vyjádřit dítě, které ještě neumí mluvit. Jestliže tento stav existuje, vyvolává chování, jež má určitý vztah k vodě. Je-li již slovo „voda“ známo, může tento stav v zásadě vyvolat přítomnost tohoto slova- buď je explicitně vyjádřeno, nebo si jej pouze představujeme. Slovo, kterému rozumíme, má tentýž kauzální účinek jako idea.
Pojem „poznání“, které je většinou spjato se zadrženými reakcemi, není přesným pojmem. Mnohé potíže ve filozofii pochází z toho, že jej za přesný pojem považují. Vnímání, bezprostřední očekávání, bezprostřední paměť a paměť v pravém slova smyslu- všechny nám skýtají poznání. S tímto souvisí proces „verifikace“, jenž často zahrnuje obrazné chápání slov. „Poznání“ je vágním pojmem ze dvou důvodů. Za prvé proto, že význam slova je kromě v logice nebo teoretické matematice vždy více či méně vágní, a za druhé proto, že vše, co se považuje za poznání, je ve větší či menší míře nejisté a jak sám Russell dokládá: neexistuje žádná procedura, umožňující určit, jak velká nejistota znehodnocuje nějakou víru natolik, aby ji nebylo už možné zvát „poznáním“, asi právě tak jako nelze rozhodnout, kolik vlasů musí nějakému muži vypadnout, aby byl holohlavý. „Poznání“ se někdy definuje jako „pravdivá víra“, tato definice je však příliš široká. Zajímá nás tedy analýza víry ve smyslu očekávání. Russell vidí základní rozdíl mezi očekáváním a pamětí a pochybuje, zda je možné bez slov očekávat nějakou událost v bezprostřední budoucnosti. Jestliže člověk něčemu věří, musí u něho existovat buď přiměřená slova, nebo přiměřené představy. Rozsah předjazykové víry bychom však neměli zveličovat, protože bez slov lze vyjádřit pouze velmi jednoduché a primitivní věci. Slova jsou veřejná, stálá (jsou-li napsaná) a lze je libovolně tvořit. To nám tedy umožňuje osvojit si návyky spojené se slovy, což je složitější než návyky opírající se o bezeslovné ideje či představy. Osvojením jazykových návyků se můžeme připravit na skutečné situace, k nimž může dojít. Kromě toho může být také naše poznání zakotveno v knihách a může být člověku k dispozici až když ho potřebuje. Jako příklad můžeme uvést telefonní seznam, jehož celý obsah nikdo znát nebude ani nějakou jeho část kromě v určitých okamžicích. Navíc lidé, kteří jej sestavili, ho nemusí nikdy potřebovat a používat a naopak valná většina jeho uživatelů se na jeho sestavení vůbec nepodílela. Je to vlastně jakési zespolečenštění nějakého poznání pomocí psaného jazyka. To co uživatel telefonu potřebuje vědět, je pouze postup pro uskutečnění telefonátu na základě použití některého záznamu v telefonním seznamu. Takové prostředky podstatně zmenšují množství poznatků, které je nutné mít v hlavě. Všechny zobecněné poznatky jsou tohoto druhu, takže se vlastně oblasti čistě verbálního poznání neustále rozšiřují a nakonec snadno zapomínáme na to, že verbální poznání musí mít také nějaký vztah ke smyslové zkušenosti. A samozřejmě bez takového vztahu nelze určit empirickou pravdivost a nepravdivost, což může být záhubou každé filozofie.
Elvíra
Štvrtok, 21. novembra 2024
Zaujímavosti o referátoch
Ďaľšie referáty z kategórie
