Věty
V této kapitole Russell zkoumá věty v protikladu ke slovům a zabývá se také tím, v čem tkví porozumění slovům, které neoznačují objekty, ale jsou jen částí věty. vezměme například v úvahu tyto věty: „je zde oheň“, „byl zde oheň“, „bude zde oheň“, „je zde oheň?“, „chci, aby zde byl oheň“, „není zde oheň“. Tyto věty se vztahují k témuž objektu, k ohni, avšak jsou vyjádřeny v přítomném, minulém a budoucím čase, a také v tázací, přací a záporné formě. Samo slovo „oheň“ v mém vědomí může být vyvoláno různými způsoby. Třeba smyslově vnímatelnou přítomností ohně, což sděluji větou „je zde oheň“. Pokud je to podmíněno pamětí, vyjadřuji tento fakt větou „byl zde oheň“, přičemž této věty mohu použít i v případě, že nevyjadřuje vzpomínku, ale také v případě, že vidím žhavý popel a mám tuto asociaci. V prvním případě je slovo oheň vyvoláno tím, že je slyším, ve druhém případě tím, že vidím něco, o čem vím, že je to účinek ohně. Podobné skutečnosti mě mohou vést také ke tvrzení „bude zde oheň“, u všech těchto vět se můžeme zabývat otázkou pravdivosti. Naopak věta „ať je zde oheň“ nic netvrdí, není proto pravdivá, ani nepravdivá. Vyjadřuje přání a osoba, která jej slyší, může usuzovat, že pociťuji nějaké přání, netvrdí však že je doopravdy pociťuji. Jestliže obdobně řeknu „je zde oheň“, vyjadřuji víru a posluchač může vyvodit, že tuto víru mám, netvrdím však přitom,že nějakou víru mám. Pro porozumění jazyku je podstatné, abychom si uvědomovali, že některá slova označují objekty a jiná nikoli. slova, jež označují objekty, lze nazvat „indikativními“ slovy. Zahrnujeme mezi ně nejen taková slova, jako jsou jména, ale i slova označující kvality, jako třeba „bílý“, „tvrdý“, „teplý“, a slova označující vztahy, které lze vnímat, jako např. „před“, „nad“, „v“. Russell říká, že kdyby bylo výlučnou funkcí jazyka jen popisovat smyslově vnímatelná fakta, mohli bychom se spokojit s indikativními slovy. Ale ve skutečnosti taková slova nepostačují k vyjadřování pochybností, přání či nevíry. Nepostačují ani k vyjádření logických spojení ani pro věty, v nichž je třeba používat slov typu „všichni“, „někteří“, „ten“, „nějaký“-smysl slov tohoto druhu lze objasnit pouze když objasníme smysl vět, v nichž se vyskytují. Takové věty jsou tedy nepostradatelné, tudíž jsou nezbytná i slova, která nejsou indikativní.
Pravdivost: její elementární formy
V této kapitole Russell zkoumá pravdivost oznamovacích vět. vychází z toho, že každá věta má vlastnost, již nazývá „signifikací“. Je to vlastnost, která se zachovává v přesném překladu: např. „dvě a dvě jsou čtyři“ má tutéž signifikaci jako francouzské „deux et deux font quatre“. Signifikace se rovněž zachovává, změní-li se slovní vyjádření téhož, např. všechny výrazy jako, „A je manželem B“, „B je manželkou A“, „ A je ženatý s B“, „B je vdaná s A“ mají tutéž signifikaci. Russell předpokládá, že mají-li dvě věty touž signifikaci, pak je zřejmé, že jsou obě pravdivé nebo obě nepravdivé. Proto je třeba hledat rozdíl mezi pravdivostí a nepravdivostí spíše v signifikaci vět než ve větách samotných. Některé věty, které se na první pohled zdají být utvořeny správně, nemají ve skutečnosti žádný smysl, protože nemají žádnou signifikaci. Takovými větami jsou například věty „nutnost je matkou vynalézavosti“ a „odkládání je zlodějem času“, pokud je doslovně interpretujeme. Pravidla zamezující vzniku nesmyslně utvořených vět jsou velmi důležitou složkou logické syntaxe. Položíme-li si otázku, co má věta v jednom jazyku společného se svým překladem do jiného jazyka, dospějeme nejsnadněji k pochopení „signifikace“ nějaké věty. Když například řeknu Angličanovi „I am hot“ a Francouzi „j’ai chaud“ (obojí-„je mi horko“), tak obě věty vyjadřují stav mysli a v závislosti na daném faktu jsou obě buď pravdivé nebo nikoli. Signifikace věty tedy jednak vyjadřuje stav osoby a jednak poukazuje mimo tento stav na něco, díky čemu je pravdivá nebo nepravdivá. To, co tvrzená věty vyjadřuje, je nějaká víra, ale to, co ji činí pravdivou je nějaký fakt. Russell říká, že rozumíme-li nějaké větě, pak ještě nemusíme vědět, zda je pravdivá nebo nepravdivá. Řekneme-li, že nějaká věta je pravdivá, míníme tím, že osoba, která ji tvrdí, mluví pravdu. Je zde však podstatný subjektivní aspekt, někdo může vyslovit větu, aniž by ji chtěl tvrdit, protože když herec například řekne „to jsem já, Hamlet-kralevic dánský“ nevěříme mu, ale nikdo ho nebude obviňovat ze lži. Pravdivými či nepravdivými se věty stávají díky tomu, že mohou vyjadřovat nějakou víru. Subjektivní stránku signifikace vět je proto třeba hledat právě ve vírách. Slova (s výjimkou zvukomalebných) se však nijak neshodují s tím, co označují, proto nemůžeme považovat nějakou verbální víru za pravdivou či nepravdivou na základě podobnosti nebo odlišnosti s tím, co tvrdí.
Zde nám Russell předkládá svou definici pravdivosti: O větě formy „toto je A“ řekneme, že je pravdivá, je-li vyvolávána tím, co „A“ označuje. Můžeme dále říci, že věty formy „toto bylo A“ nebo „toto bude A“ jsou pravdivé, jestliže věta „toto je A“ byla nebo bude pravdivá v již uvedeném smyslu. Tato definice se zakládá především na premisách empirického poznání.
Elvíra
Štvrtok, 21. novembra 2024
Zaujímavosti o referátoch
Ďaľšie referáty z kategórie
