Bertrand Russell: Logika, jazyk a věda
Úvod
Bertrand Artur William Russell žil v letech 1872-1970 a dodnes patří k nejznámějším filozofům západního světa. Zabýval se nejprve matematikou a jeho významné dílo Principia Mathematika nám předkládá její základy. Na veřejnosti byl v době první světové války znám Russell zejména svým důsledně pacifistickým postojem a po celý život projevoval typický anglický nonkonformismus (odmítání panujících názorů či předsudků). Angažoval se v mnoha politických procesech, shodou okolností i s Miladou Horákovou. Zpočátku se Russell jako filozof přikláněl spíše k určitému platónismu, později však došel k názorům shodným s novopozitivismem. Novopozitivismus je směr 20.století, jenž se zabýval především jazykem, jeho vědeckou analýzou a odmítal spekulativní metafyziku. Vývoj Russellova myšlení nám dokládá spousta spisů, které se týkají logiky, teorie poznání, filozofie přírody, náboženství, společenského uspořádání. K jeho nejdůležitějším spisům patří dílo Lidské vědění (1948). Russell nevytvořil žádný systém, pracoval vždy na speciálních zkoumáních, k možnosti univerzálního poznání byl skeptický a jako jediný účinný nástroj poznání viděl přírodní vědy. Filozofie by měla být pouze nástrojem, pokládat transcendentální otázky, nikoli na ně odpovídat, pouze analyzovat vědecký jazyk. Zakládal si na exaktnosti a empirickém poznání, čímž se čím dál více blížil k pozitivismu.
Jazyk a teorie poznání
Tato obsáhlá stať o funkci jazyka v teorii poznání je součástí knihy Human Knowledge. Nicméně touto otázkou se Russell zabýval v několika dalších dílech a my se nyní pokusíme nastínit alespoň nejzákladnější problematiku jeho zkoumání. Russell se nejprve zabývá tzv. „ostenzivní definicí“. Tu lze definovat jako každý proces, pomocí něhož se nějaká osoba učí rozumět nějakému slovu, aniž by přitom použila jiných slov. Uvádí zde příklad, že jste v Normandii, neumíte francouzsky, jste hladový a na stole leží chléb. Ukážete na něj a místní sedlák řekne „pain“, usoudíte tedy že to je francouzské slovo pro „chléb“. Tak jste si osvojil význam slova ostenzivní definicí. Proces ostenzivní definice lze však lépe osvětlit, jestliže učící se osoba nezná žádný jazyk, ani mateřský. Dospělý člověk zprvu rozumí na základě překladu, ale v druhém stádiu dovede i myslet v cizím jazyku. dítě, které ještě neumí mluvit, musí začít s druhým stádiem. Znalost jazyka má dva aspekty- aktivní a pasivní; pasivní, jestliže rozumíte tomu, co slyšíte, a aktivní, jestliže sám dovedete mluvit. Proces ostenzivní definice je přímo spojen s rozpoznáváním, obecně je pro zapamatování či objasnění jednotlivých pojmů nutné opakování a je zde vždy jisté riziko omylu, chyby v interpretaci.
Také se zde Russell zabývá různými druhy slov, které si osvojujeme pomocí ostenzivních definic. Jako zvláštní kapitolu vyděluje vlastní jména. Dále následují jména druhů: muž, žena, kočka, pes atd. Druhy toho typu se skládají z určitého počtu jednotlivých individuí s jistou vzájemnou mírou podobnosti. Tato jména se dítě patrně učí ostenzivně, stejně jako např. slova „mravenec“, „včela“, „hmyz“. Jménům takových látek jako „mléko“, „chléb“, „dřevo“, jež nejsou souhrny individuí, se snadno učíme ostenzívně, označují-li věci, které jsou v každodenním životě běžné. Atomistická teorie je pokusem přirovnat tuto třídu slov k té první, takže například mléko je pro ni souhrnem mléčných individuí (molekul). Pak následují kvality: modrý, červený, tvrdý, měkký, teplý, studený atd. Mnohým z nich se obvykle učíme ostenzívně, ale méně běžné kvality, jako například rumělkový, lze popsat na základě podobnosti a rozdílu. Ostenzívně se učíme také jménům jistých vztahů, jako například: nahoře, dole, napravo, nalevo, před, po, rychlý, pomalý. Existuje zde řada slov, jimž říkáme „egocentrická“ (Russell je nazývá egocentrické částice, dnes je nazýváme indexické výrazy nebo demonstrativa). Tato slova mají odlišný význam s ohledem na mluvčího a jeho situaci v čase a prostoru. Nejjednodušším egocentrickým slovům se učíme ostenzívně, jako třeba slova „já“, „ty“, „zde“, „nyní“. Všechna zmíněná slova lze používat jako úplné věty (nejen podstatná a přídavná jména, ale i předložky či příslovce).
Vlastní jména
Ve stati "Vlastní jména" uvádí členění slov takto: "existuje tradiční rozdíl mezi "vlastními" jmény a jmény "tříd", který se objasňuje tím, že vlastní jméno se v podstatě vztahuje pouze na jediný objekt, zatímco jména tříd se vztahují na všechny, jakkoli početné objekty určitého druhu." Jak Russell hned upozorňuje, může se taky stát, že existuje pouze jeden objekt označený jménem třídy, například "družice Země" (tím jediným prvkem je Měsíc). Přestože můžeme chápat Měsíc jako jednotkovou třídu, mezi jmény tříd a vlastními jmény je stejně rozdíl - je tu i rozdíl mezi jednoduchostí jména a složeností jednotliviny. Budeme-li se ptát, jak jsou Russellem chápány nejnižší sémantické jednotky, jména jednotlivin, tak musíme prozkoumat, co je nejnižší jednotkou poznání. U Russella úzce souvisí zkoumání jazyka s jeho úvahami epistemologickými.
Uveďme si nyní Russellův princip obeznámenosti. Předmět, o kterém chceme hovořit, je totiž něčím, s čím jsme bezprostředně v kontaktu, s čím jsme obeznámeni: "Říkám, že jsem obeznámený s předmětem, pokud s ním jsem v přímém kognitivním vztahu, tedy pokud jsem si přímo vědom samotného předmětu." Ne vždy je nám toto umožněno, se všemi předměty nejsme obeznámeni, přesto však o nich hovoříme. V tomto případě jsme od něj více či méně vzdáleni. V takovémto případě užíváme deskripci ("jen deskriptivní poznání"), Poznání z deskripce je tedy teze doplňující princip obeznámenosti.
Z již uvedeného se zdá samozřejmé konstatovat, že Russell trval na tom, že vlastní jméno, které je jednoduché, je tím pravým a jediným kontaktem se světem jednotlivin, přičemž významem vlastního jména je právě tato jednotlivina - individuum: "Jméno... je jednoduchým symbolem bezprostředně označujícím nějaké individuum, které je jeho významem"
Nyní bude vhodné probrat klasifikaci definic vlastního jména ze stati "Vlastní jména". Russell volí pět přístupových cest: 1) metafyzické hledisko, neboť je zřejmé, že vlastní jména vděčí za svou existenci v přirozeném jazyku pojmu "substance", kde substancí je míněna nějaká entita, jíž jsou třeba přisuzovány různé vlastnosti; 2) fyzikální hledisko (u Russella až na čtvrtém místě) je dvojí. Jednak je to a) pojetí, že vlastní jméno je "slovem označujícím jakýkoli spojitý časoprostorový úsek", jednak je to b) Carnapovo pojetí, že místo jmen lze popsat ten spojitý časoprostorový úsek souřadnicemi zeměpisné šířky a délky nebo časoprostorovými souřadnicemi; 3) syntaktické hledisko, podle něhož je vlastním jménem takové slovo, jež se ve větě nikdy nemůže objevovat jinak, než jako subjekt nebo jako člen vztahu; 4) logické hledisko, kde je podstatné rozlišit ve větách proměnné ("Teoretická logika nemá co činit s vlastními jmény, protože její výroky obsahují jen proměnné"). Následně "pak budou 'vlastní jména' 'konstantami', jež jsou /v jakékoli hierarchii/ hodnotami proměnných nejnižšího typu". Russell si je vědom, že s tímto pojetím je spjato mnoho obtíží; 5) gnoseologické hledisko, které vzniká problémem, že a) všechna slova nelze definovat verbálně, b) že je do značné míry arbitrární, která slova lze definovat jen ostenzivně. Každý člověk získal definice různých slov ostenzívními definicemi, ostatní pak verbálními (u každého člověka jsou v jiném poměru) - to úzce souvisí s problémem obeznámenosti. Verbální definice jsou (zhruba řečeno) založeny na využití popisů - deskripcí.
Zatímco dvojice prvních hledisek definování vlastních jmen se zdá být zcela jasná a ve shodě s tím, o čem jsme hovořili dříve jako o pojmenování, resp. vztahu jména k jednotlivině (resp. svazku smyslových kvalit), rovněž tak jako je alespoň přibližně jasné, co míní Russell syntaktickým a logickým hlediskem, tak je to právě páté, gnoseologické, hledisko, které činí jisté potíže v jasné interpretaci (je to zaviněno i tím, že se do něj promítají předchozí hlediska). Souvisí to s otázkou ostenze - "každé jméno, jež se vztahuje na nějaký časoprostorový úsek, může mít verbální definici, v níž se vyskytuje slovo 'ten' nebo nějaký jeho ekvivalent". To však není vše: "Slovo musí označovat něco, co se dá rozpoznat, ale časoprostorové oblasti nelze rozpoznávat odděleně od kvalit, protože jsou všechny stejné" (tamtéž). Jenže nejde definovat individua jen pomocí kvalit, neboť v průběhu času nejsou s daným individuem stejné kvality - Aristoteles nebyl vždy učitelem Alexandrovým.
Egocentrické částice
„Egocentrickými částicemi“ nazývám slova, jejichž význam se mění se změnou mluvčího a jeho pozice v času a prostoru. Jak jsme již zmínili, čtyři základní slova tohoto druhu jsou: „já“, „ty“, „zde“ a „nyní“. Kdykoli používám slova „nyní“, označuje při každé příležitosti jiný časový okamžik. Pokaždé, kdy se pohybuji, označuje slovo „zde“ nějakou odlišnou prostorovou oblast. Slovo „já“ označuje různé osoby podle toho, kdo je vyslovuje. Přesto je zřejmé, že tato slova mají v jistém slova smyslu konstantní význam, což je také důvodem, proč je používáme.
Russell říká, že existuje jeden veřejný prostor, totiž prostor fyziky, a tento prostor je vyplněn veřejnými fyzikálními objekty. existuje také jeden veřejný čas, v němž mají své místo nejen fyzikální, ale i mentální události a existují i soukromé časy, tj. časy osobní paměti a osobních očekávání. Můj soukromý prostor je „zde“ ve fyzikálním prostoru a můj celý soukromý čas je „nyní“ ve veřejném čase. Existují však také soukromá „zde“ a „nyní“ v soukromých prostorech a časech. Obě tato slova mají jak objektivní, tak subjektivní význam, závisí na vnímání, které není nestranné, nýbrž vychází z nějakého centra.
Dále mezi zjevně egocentrická slova patří „blízko“ a „daleko“, minulý“, „přítomný“ a „budoucí“, „byl“, „je“ a „bude“ a obecně všechny tvary sloves spjaté s časovým určením. „Tento“ a „onen“ jsou zřejmě egocentrická slova, přičemž „tento“ lze považovat za jediné egocentrické slovo, jež nemá nominální definici.
Toto podporuje i svými následujícími úvahami. Jména jsou totiž "nedefinované symboly", k jejich pochopení potřebujeme ostenzi a tedy zkušenost. Týká se to jmen všech druhů: "Má-li slovo ostenzivní definici, budeme je nazývat 'zkušenostním slovem'. Mezi takovými slovy jsou zahrnuta všechna opravdová vlastní jména, celý aparát predikátů a vztahů, které nemají lexikální definice, a také několik logických slov, která vyjadřují takové stavy mysli jako odmítnutí nebo váhání." Tvrdí doslova: "kromě "tento" a "onen" a několika málo jiných slov, jejichž význam se mění při různých příležitostech - se nevyskytují vůbec žádná jména ve vlastním slova smyslu". Russell následně opovrhuje vlastními jmény. Toto tvrzení se zakládá na tom, že ostenze, jakožto jev podle Russella primární, je v jazyce zachycena egocentrickými slovy, přičemž vlastní jména (jako i deskripce) se dají redukovat na základní egocentrická slova, z nichž nejfundamentálnější "logicky vlastní jméno" ("logically proper name"), např. "toto" ("this"). Toto má podle Russella charakter vlastního jména v tom smyslu, že "pouze označuje nějaký objekt, aniž jej v nějaké míře popisuje" a "má v určitém smyslu konstantní význam". Logicky vlastní jméno tak získává pozici jediného pravého vlastního jména: "Jediná slova, která se používají jako jména v logickém smyslu, jsou výrazy jako 'toto' a 'tamto'. Slovo 'toto' je možné použít jako jméno, aby zastupovalo jednotlivinu, se kterou jsme v dané chvíli obeznámeni". Můžeme se pokusit definovat slovo „já“ jako slovo označující „osobu, jež obrací svou pozornost na toto“; slovo „nyní“ jako „dobu, kdy obrací svou pozornost na toto“; a slovo „zde“ jako „místo, kde obrací svou pozornost na toto“.
Zadržené reakce: poznání a víra
Zatím jsme se zabývali tím, co lze nazvat „zvolacím“ užitím jazyka, tj. užitím jazyka při označování nějaké zajímavé charakteristiky v současné zkušenosti člověka. Pokud se jazyka užívá tímto způsobem, může jediné slovo fungovat jako oznamovací věta. Jednotlivá slova však lze užívat i jiným způsobem, například k vyjádření nějaké žádosti či přání. Abychom mohli rozlišovat tato různá užití slov, potřebujeme mít k dispozici různé typy vět. Potřebujeme je také, abychom vyjádřili to, co lze nazvat „zadrženými reakcemi“. Dejme tomu, že chcete jet zítra vlakem a že dnes hledáte v jízdním řádu, kdy váš vlak odjíždí- v tomto okamžiku tedy nehodláte nabytého poznatku využít, přiměřeným způsobem se budete chovat, až nastane vhodná doba. Poznání, jež pouze neregistruje smyslové dojmy, tkví v podstatě v přípravách na takové zpoždění reakce. Takové přípravy lze ve všech případech nazvat „vírami“, lze je nazvat „poznáním“ jen tehdy, jestliže vyvolávají úspěšné reakce.
Je důležité, abychom nezveličovali úlohu jazyka. Podle Russella existuje něco v předjazykové zkušenosti, co lze nezvat „vírou“ a co může být pravdivé nebo nepravdivé. Existuje prý rovněž to, čemu lze říkat „ideje“. Jazyk nesmírně zvyšuje počet a složitost možných vír a idejí, ale není nezbytný pro nejjednodušší víry a ideje. Např. kočka bude dlouho čekat u myší díry a vrtět ocasem v chtivém očekávání, v takovém případě bychom mohli tvrdit, že pach myši stimuluje „ideu“ skutečné myši. Definuje tedy „ideu“ jako stav organismu odpovídající něčemu, co není smyslově dané. Všechna přání zahrnují ideje v tomto smyslu a přání je rozhodně předjazykové povahy. U kočky, která číhá u myší díry, existuje i víra , která je „pravdivá“, je-li v díře nějaká myš, a „nepravdivá“, jestliže není. Podle Russella nutnost připustit, že „ideje“ existují dříve než jazyk, bude evidentnější, pokud vezmeme v úvahu, co vlastně slova vyjadřují. Všichni například v jistém slova smyslu známe význam slova „žízeň“ a víme, že význam tohoto slova nezávisí na tom, zda existuje nějaké slovo, které jej označuje. Slovo „žízeň“ označuje přání něčeho se napít a taková přání předpokládají v onom smyslu, jak jsme již objasnili, přítomnost „ideje“ pití. To, co se obvykle nazývá „psychickým“ životem člověka, se výhradně skládá z idejí a postojů vůči nim. Představivost, vzpomínka, myšlenka a víra- to vše předpokládá ideje a ty jsou spjaty se zadrženými reakcemi. Je třeba si povšimnout, že slova, jakmile jsme si je osvojili, mohou nahrazovat ideje. Russell říká, že existuje stav, jemuž se říká „myšlení o“ tom či onom, řekněme např. o vodě, jste-li v poušti. Z chováni psa je patrné, že se může v tomto stavu nacházet, právě tak to dovede vyjádřit dítě, které ještě neumí mluvit. Jestliže tento stav existuje, vyvolává chování, jež má určitý vztah k vodě. Je-li již slovo „voda“ známo, může tento stav v zásadě vyvolat přítomnost tohoto slova- buď je explicitně vyjádřeno, nebo si jej pouze představujeme. Slovo, kterému rozumíme, má tentýž kauzální účinek jako idea.
Pojem „poznání“, které je většinou spjato se zadrženými reakcemi, není přesným pojmem. Mnohé potíže ve filozofii pochází z toho, že jej za přesný pojem považují. Vnímání, bezprostřední očekávání, bezprostřední paměť a paměť v pravém slova smyslu- všechny nám skýtají poznání. S tímto souvisí proces „verifikace“, jenž často zahrnuje obrazné chápání slov. „Poznání“ je vágním pojmem ze dvou důvodů. Za prvé proto, že význam slova je kromě v logice nebo teoretické matematice vždy více či méně vágní, a za druhé proto, že vše, co se považuje za poznání, je ve větší či menší míře nejisté a jak sám Russell dokládá: neexistuje žádná procedura, umožňující určit, jak velká nejistota znehodnocuje nějakou víru natolik, aby ji nebylo už možné zvát „poznáním“, asi právě tak jako nelze rozhodnout, kolik vlasů musí nějakému muži vypadnout, aby byl holohlavý. „Poznání“ se někdy definuje jako „pravdivá víra“, tato definice je však příliš široká. Zajímá nás tedy analýza víry ve smyslu očekávání. Russell vidí základní rozdíl mezi očekáváním a pamětí a pochybuje, zda je možné bez slov očekávat nějakou událost v bezprostřední budoucnosti. Jestliže člověk něčemu věří, musí u něho existovat buď přiměřená slova, nebo přiměřené představy. Rozsah předjazykové víry bychom však neměli zveličovat, protože bez slov lze vyjádřit pouze velmi jednoduché a primitivní věci. Slova jsou veřejná, stálá (jsou-li napsaná) a lze je libovolně tvořit. To nám tedy umožňuje osvojit si návyky spojené se slovy, což je složitější než návyky opírající se o bezeslovné ideje či představy. Osvojením jazykových návyků se můžeme připravit na skutečné situace, k nimž může dojít. Kromě toho může být také naše poznání zakotveno v knihách a může být člověku k dispozici až když ho potřebuje. Jako příklad můžeme uvést telefonní seznam, jehož celý obsah nikdo znát nebude ani nějakou jeho část kromě v určitých okamžicích. Navíc lidé, kteří jej sestavili, ho nemusí nikdy potřebovat a používat a naopak valná většina jeho uživatelů se na jeho sestavení vůbec nepodílela. Je to vlastně jakési zespolečenštění nějakého poznání pomocí psaného jazyka. To co uživatel telefonu potřebuje vědět, je pouze postup pro uskutečnění telefonátu na základě použití některého záznamu v telefonním seznamu. Takové prostředky podstatně zmenšují množství poznatků, které je nutné mít v hlavě. Všechny zobecněné poznatky jsou tohoto druhu, takže se vlastně oblasti čistě verbálního poznání neustále rozšiřují a nakonec snadno zapomínáme na to, že verbální poznání musí mít také nějaký vztah ke smyslové zkušenosti. A samozřejmě bez takového vztahu nelze určit empirickou pravdivost a nepravdivost, což může být záhubou každé filozofie.
Věty
V této kapitole Russell zkoumá věty v protikladu ke slovům a zabývá se také tím, v čem tkví porozumění slovům, které neoznačují objekty, ale jsou jen částí věty. vezměme například v úvahu tyto věty: „je zde oheň“, „byl zde oheň“, „bude zde oheň“, „je zde oheň?“, „chci, aby zde byl oheň“, „není zde oheň“. Tyto věty se vztahují k témuž objektu, k ohni, avšak jsou vyjádřeny v přítomném, minulém a budoucím čase, a také v tázací, přací a záporné formě. Samo slovo „oheň“ v mém vědomí může být vyvoláno různými způsoby. Třeba smyslově vnímatelnou přítomností ohně, což sděluji větou „je zde oheň“. Pokud je to podmíněno pamětí, vyjadřuji tento fakt větou „byl zde oheň“, přičemž této věty mohu použít i v případě, že nevyjadřuje vzpomínku, ale také v případě, že vidím žhavý popel a mám tuto asociaci. V prvním případě je slovo oheň vyvoláno tím, že je slyším, ve druhém případě tím, že vidím něco, o čem vím, že je to účinek ohně. Podobné skutečnosti mě mohou vést také ke tvrzení „bude zde oheň“, u všech těchto vět se můžeme zabývat otázkou pravdivosti. Naopak věta „ať je zde oheň“ nic netvrdí, není proto pravdivá, ani nepravdivá. Vyjadřuje přání a osoba, která jej slyší, může usuzovat, že pociťuji nějaké přání, netvrdí však že je doopravdy pociťuji. Jestliže obdobně řeknu „je zde oheň“, vyjadřuji víru a posluchač může vyvodit, že tuto víru mám, netvrdím však přitom,že nějakou víru mám. Pro porozumění jazyku je podstatné, abychom si uvědomovali, že některá slova označují objekty a jiná nikoli. slova, jež označují objekty, lze nazvat „indikativními“ slovy. Zahrnujeme mezi ně nejen taková slova, jako jsou jména, ale i slova označující kvality, jako třeba „bílý“, „tvrdý“, „teplý“, a slova označující vztahy, které lze vnímat, jako např. „před“, „nad“, „v“. Russell říká, že kdyby bylo výlučnou funkcí jazyka jen popisovat smyslově vnímatelná fakta, mohli bychom se spokojit s indikativními slovy. Ale ve skutečnosti taková slova nepostačují k vyjadřování pochybností, přání či nevíry. Nepostačují ani k vyjádření logických spojení ani pro věty, v nichž je třeba používat slov typu „všichni“, „někteří“, „ten“, „nějaký“-smysl slov tohoto druhu lze objasnit pouze když objasníme smysl vět, v nichž se vyskytují. Takové věty jsou tedy nepostradatelné, tudíž jsou nezbytná i slova, která nejsou indikativní.
Pravdivost: její elementární formy
V této kapitole Russell zkoumá pravdivost oznamovacích vět. vychází z toho, že každá věta má vlastnost, již nazývá „signifikací“. Je to vlastnost, která se zachovává v přesném překladu: např. „dvě a dvě jsou čtyři“ má tutéž signifikaci jako francouzské „deux et deux font quatre“. Signifikace se rovněž zachovává, změní-li se slovní vyjádření téhož, např. všechny výrazy jako, „A je manželem B“, „B je manželkou A“, „ A je ženatý s B“, „B je vdaná s A“ mají tutéž signifikaci. Russell předpokládá, že mají-li dvě věty touž signifikaci, pak je zřejmé, že jsou obě pravdivé nebo obě nepravdivé. Proto je třeba hledat rozdíl mezi pravdivostí a nepravdivostí spíše v signifikaci vět než ve větách samotných. Některé věty, které se na první pohled zdají být utvořeny správně, nemají ve skutečnosti žádný smysl, protože nemají žádnou signifikaci. Takovými větami jsou například věty „nutnost je matkou vynalézavosti“ a „odkládání je zlodějem času“, pokud je doslovně interpretujeme. Pravidla zamezující vzniku nesmyslně utvořených vět jsou velmi důležitou složkou logické syntaxe. Položíme-li si otázku, co má věta v jednom jazyku společného se svým překladem do jiného jazyka, dospějeme nejsnadněji k pochopení „signifikace“ nějaké věty. Když například řeknu Angličanovi „I am hot“ a Francouzi „j’ai chaud“ (obojí-„je mi horko“), tak obě věty vyjadřují stav mysli a v závislosti na daném faktu jsou obě buď pravdivé nebo nikoli. Signifikace věty tedy jednak vyjadřuje stav osoby a jednak poukazuje mimo tento stav na něco, díky čemu je pravdivá nebo nepravdivá. To, co tvrzená věty vyjadřuje, je nějaká víra, ale to, co ji činí pravdivou je nějaký fakt. Russell říká, že rozumíme-li nějaké větě, pak ještě nemusíme vědět, zda je pravdivá nebo nepravdivá. Řekneme-li, že nějaká věta je pravdivá, míníme tím, že osoba, která ji tvrdí, mluví pravdu. Je zde však podstatný subjektivní aspekt, někdo může vyslovit větu, aniž by ji chtěl tvrdit, protože když herec například řekne „to jsem já, Hamlet-kralevic dánský“ nevěříme mu, ale nikdo ho nebude obviňovat ze lži. Pravdivými či nepravdivými se věty stávají díky tomu, že mohou vyjadřovat nějakou víru. Subjektivní stránku signifikace vět je proto třeba hledat právě ve vírách. Slova (s výjimkou zvukomalebných) se však nijak neshodují s tím, co označují, proto nemůžeme považovat nějakou verbální víru za pravdivou či nepravdivou na základě podobnosti nebo odlišnosti s tím, co tvrdí.
Zde nám Russell předkládá svou definici pravdivosti: O větě formy „toto je A“ řekneme, že je pravdivá, je-li vyvolávána tím, co „A“ označuje. Můžeme dále říci, že věty formy „toto bylo A“ nebo „toto bude A“ jsou pravdivé, jestliže věta „toto je A“ byla nebo bude pravdivá v již uvedeném smyslu. Tato definice se zakládá především na premisách empirického poznání.
Logická slova a nepravdivost
V této kapitole se Russell zabývá zkoumáním vět, které lze dokazovat nebo vyvracet na základě vhodných dat vyvozených z pozorování. Abychom mohli takové věty zkoumat, musíme také zkoumat vztah víry nebo věty k něčemu, co obecně není vírou ani větou. Musíme místo toho zkoumat jen syntaktické vztahy mezi větami, z čehož vyvodíme nepochybnou nebo pravděpodobnou pravdivost či nepravdivost. Při takových úsudcích se uplatňují tzv. „logická slova“. Jsou to slova dvojího druhu: „spojky“ (jako např. „a“, „nebo“, „jestliže-pak“) a „obecná slova“ (např. „všichni“, „někteří“). S větami a jejich složením Russell pracuje jako s molekulami a s atomy- věty, které obsahují spojky nazývá „molekulárními“ větami a za „atomy“ považuje složky věty, o nichž pomocí spojek něco vypovídáme.
Russell dále říká, že je-li dána nějaká věta „p“, můžeme v ní věřit nebo nevěřit. Ale ani jedno není primárním užitím věty, neboť primárním užitím věty je vyjádření víry v něco jiného. Kápne-li na můj nos nějaká kapka vody, řeknu „prší“. A právě to lze nazvat primárním tvrzením, při němž neupínáme pozornost na větu, ale naše věta se bezprostředně vztahuje k něčemu jinému, totiž k dešti. Tento druh tvrzení nemá žádnou odpovídající negaci. Pokud se zeptáte, zda „prší?“, mohu odpovědět „ano“ nebo „ne“, odpovím-li „ano“, říkám tím, že věta „prší“ je pravdivá a naopak. Je zde otázka, zda bychom mohli větu „neprší“ interpretovat ve významu, že věta „prší“ je tedy nepravdivá. Můžeme říci, že účelem poznání je popisovat svět a to, co činí vjemový soud pravdivým (nebo nepravdivým) je obecně něco, co by stále ještě bylo faktem, kdyby ve světě neexistovaly vůbec žádné soudy. Z toho nám ale vyvstává řada otázek, jak Russell uvádí na příkladě: žlutost blatouchu je fakt, který musíme při popisu světa uvést, existovala by však nemodrost blatouchu, kdyby neexistovaly žádné soudy? Nemusíme při vyčerpávajícím popisu blatouchu náhodou uvést také všechny barvy, které nemá? Naše vnímání vede ke vzniku negativního soudu jen tehdy, jestliže jsme již o něm učinili kladný soud nebo jestliže jsme o něm uvažovali, jak je tomu například v situaci, kdy si vezmete cukr a domníváte se, že je to sůl. Když to ochutnáte, patrně zvoláte „toto není sůl“. V takovém případě dojde k střetnutí mezi ideou a vjemem: máte ideu chuti soli a vjem chuti cukru a tato odlišnost vás přivede k nepříjemnému překvapení.
Zároveň bychom se měli vyhnout používání předpony „ne“, jelikož je to nedefinovatelná složka faktů a měli bychom se pokusit o definice pomocí zákonu sporu. Zde nebudeme zabíhat do podrobností. Obecně účelem této Russellovy teorie je vysvětlit, jak mohou být negativní věty pravdivé a jak to lze poznat, aniž bychom museli předpokládat, že existují fakta, o nichž lze vypovídat pouze ve větách, které obsahují slovo „ne“. Podle Russella je dále tvrzení nějaké oznamovací (indikativní) věty spjato se třemi momenty: za prvé s kognitivním postojem, toho kdo ji tvrdí- s vírou, pochybností a váháním; za druhé s obsahem nebo obsahy, jež jsou větou označené; a za třetí s faktem nebo akty, díky nimž je věta pravdivá nebo nepravdivá. Takovým faktům Russell říká „verifikátor“ nebo „falzifikátor“ věty. Ve větě „Dnes je úterý nebo středa“ je kognitivním postojem váhání, tato věta má dva obsahy (a to signifikace vět „dnes je úterý“ a „dnes je středa“. Verifikátorem této věty může být fakt, že je dnes opravdu úterý, nebo naopak fakt, že je středa a jejím falzifikátorem může být fakt, že je dnes nějaký jiný den.
V závěru své obsáhlé stati o jazyku, se Russell zabývá problémem „obecného poznání“, kterým rozumí poznání pravdivosti či nepravdivosti vět, jež obsahují slovo „všichni“ nebo „někteří“ anebo nějaké jiné ekvivalenty těchto slov.
Russellův přínos k analytické filozofii
Ve stejném období, kdy Russell použil logiku pro vysvětlení základů matematiky, pokusil se pomocí logiky objasnit témata filozofie. Jako jeden ze zakladatelů analytické filozofie významně přispěl k řadě témat v této oblasti, včetně metafyziky, gnoseologie, etiky a politické teorie. Významně přispěl také k historii filozofie. Kromě analytické filozofie se dlouho zajímal o otázku, co je poznání a zda je možné.. Russellův přínos k různým tématům byl sjednocen jeho názory na význam vědeckého poznání a na důležitost vědecké metodologie, která je společná vědě i filozofii. V případě filozofie lze tuto metodologii popsat pomocí logické analýzy. Russell často tvrdil, že ve svou metodologii má větší důvěru než k jiným filozofickým závěrům. Russellova metodologie byla založena na vytváření a testování hypotéz pomocí zvažování důkazů, přesné analýzy problematických předpokladů s využitím principů logiky prvního řádu. Russell byl přesvědčen, že použitím nové logiky filozofové budou schopni nalézt "logickou formu" tvrzení přirozeného jazyka. Tato logická forma filozofům umožní vyřešit problémy nejednoznačnosti, způsobené použitím přirozeného jazyka. Filozofie pak nemusí zkoumat metodologii nějakého oboru. Podobně jako v matematice, také ve filozofii lze použít logické nástroje. Podle Russella úkolem filozofa je objevit logicky ideální jazyk, který bude zjevovat skutečnou podstatu světa takovým způsobem, že mluvčí nebude zmaten strukturou přirozeného jazyka. Pouze atomická fakta lze kombinovat do molekulárních fakt popisu světa. Ideální jazyk by měl být schopen vytvářet popis světa pomocí kombinací logickými spojkami jako je "a" a "nebo".
V roce 1950 Bertrand Russell obdržel Nobelovu cenu za literaturu a ve své řeči při jejím převzetí znovu zdůraznil témata související s jeho společenskou aktivitou. Bertrand Russell zemřel 2. února 1970
Na závěr si můžeme položit několik otázek.
· Sám Russell se ptá, zda je mohou dvě osoby vnímat totéž „toto“ a jestliže mohou, za jakých okolností?
· V roce 1911 napsal, že jednou z největších otázek je, zda vůbec lidské bytosti mohou něco vědět, a pokud ano, tak co a jak? (Tuto otázku považoval za nejzákladnější ze všech ostatních filozofických otázek.)
· Souhlasíte s jednou z jeho základních tezí, že jediný zdroj pravdy ve světě jsou exaktní vědy matematika a fyzika?
|
