René Descartes a Pierre Gassendi

René Descartes

Život a dílo
Tento novověký filozof se narodil 31.3.1596 v La Haye, pocházel z rodiny nižší šlechty z kraje Touraine, nyní se toto město jmenuje podle svého rodáka Descartes. V prvním roce svého života ztratil matku. Byl to slaboučký chlapec a o jeho zdraví se rodina velmi dlouho obávala. Dětství neprožíval tak jako děti ze stejně bohatých šlechtických rodin. Matka mu záhy zemřela, otec Joachim se znovu oženil a uzavřený, samotářský René trávil většinu času sám, dokonce i se sourozenci se mnoho nekamarádil. Vstoupil do uznávané jezuitské koleje v La Flèche, kde se mu dostalo rozsáhlého vzdělání v duchu tehdejší doby. Odtud si přinesl zálibu v matematice spojenou se skepsí vůči ostatním vědám. Descartes ostře vystupoval proti alchymii, astrologii a magii.

Neuspokojovala ho zejména nesystematičnost a nejasnost věd. Jeho přáním bylo získat „jasné a jisté poznání všeho, co je užitečné k životu“. Poté co opustil kolej, studoval v Poitiers práva. V jeho dalším životě se střídají období, kdy žije v ústraní a soustředění na vlastní tvorbu, a období dobrodružného a nestálého života. Poté, co žil několik let v ústraní, vstoupil r. 1618 jako dobrovolník do vojska za třicetileté války. Vedla ho k tomu touha po bohatších zkušenostech a záměr poznat cizí země. Během jeho pobytu v Holandsku se setkal s Isaakem Beeckmanem, jenž ho významně ovlivnil v otázce matematické fyziky. Pod dojmem tří snů,které považoval za prorocké, se rozhodl zasvětit svůj život filozofii. Pak následovalo dvacetileté období v ústraní, v jeho životě nejplodnější.

Roku 1628, opustil rodnou Francii a přestěhoval se do Holandska, kde bylo svobodomyslnější prostředí pro jeho filozofické názory. Napsal zde většinu svých knih. A jelikož psal latinsky, používal i latinského přepisu svého jména- Renatus Cartesius, podle něhož se dodnes nazývá jeho soustava pravoúhlých souřadnic též soustavou kartézských souřadnic. Kolem roku 1640 měl kvůli svým názorům velké nepříjemnosti s církví. A to nejenom s katolickými, ale i s protestantskými. Musel proto odejít do exilu. Roku 1649 ho pozvala švédská královna Kristina do Švédska. Chodil do stockholmského královského paláce a vyučoval ji filozofii. Ne dlouho, protože jednou brzy ráno, když za krutého mrazu spěchal za svou vznešenou žákyní, se nachladil, dostal zápal plic a 11.2.1650 zemřel.

Jako své první dílo publikoval v roce 1637 Rozpravu o metodě, a to anonymně. Téhož roku vydal spis Geometrie, v němž ztvárnil své matematické a vědecké úsilí. Díky procesu s G. Galileim zničil své již téměř sepsané dílo Svět. Jeho hlavní dílo je Meditace o první filosofii a Principy filozofie. Zabýval se také matematikou a optikou, je mu připisován objev zákona lomu světelných paprsků na vstupu do prostředí s odlišnou optickou hustotou.

Stěžejní filozofické myšlenky
Počínaje Descartem dochází ve filozofii k pozvolnému gnoseologickému obratu, jenž definitivně vrcholí dílem I. Kanta. Descartes pokládá základy k novému způsobu uvažování, objevuje nové východisko pro své tázání. Nespokojuje se s předchozí tradiční metafyzikou a jejími samozřejmě přijímanými předpoklady, je ochoten pochybovat o všem, zároveň však není tradičním metafyzickým představám vzdálen, například v pojetí pravdy jako míry objektivní reality předmětu. Pronikavý rozdíl je ale v tom, že Descartes je schopen k takovémuto poznatku dospět, či je o tom přesvědčen.

Ústředním bodem Descartovy filosofie se stává člověk, člověk který poznává, pochybuje, představuje si, vnímá. Descartovou snahou je vybudovat poznání co nejjasnější a prosté všech pochybností. Hned na počátku odvrhuje smysly, neboť “je moudré nevěřit těm, kteří nás třeba jen jednou oklamali,” čímž se staví do opozice Aristotelovu “smysly nás neklamou, alespoň ne zpravidla.” Přestože smysly nejsou zárukou správného poznávání, je nutno s nimi počítat, protože o něčem vypovídají. Představy, které si utváříme jsou reprezentacemi skutečných věcí. Není však nutné předpokládat něco ve smyslu Platónovy jeskyně, Descartes uvažuje tímto způsobem: “I kdyby tyto věci, oči, hlava, ruce a podobně, mohly být neskutečné, přece nezbytně musíme přiznat, že některé jiné věci ještě jednodušší a obecnější jsou pravdivé. Z těch jako ze skutečných barev se tvoří všechny obrazy věcí, jež jsou v naší mysli.” A také vyzdvihuje vědy, které pojednávají pouze o nejjednodušších a nejobecnějších věcech a nestarají se, zda tyto věci jsou v přírodě. Má na mysli samozřejmě aritmetiku a geometrii.

Tři východiska jeho filosofie jsou známá - vlastní existence, Boží existence a pravdivost (ve smyslu poznatelnosti, neskrytosti) toho, co se nám ukazuje. Tvrzení “Ego cogito, ergo sum”- „Myslím, tedy jsem“- je nejjistější a první ze všech poznání. Kritériem pro uznání nějakého poznatku je jeho jasnost a zřetelnost stejná jako u tohoto prvotního poznatku. Descartes dokonce tvrdil: „I kdybych se domníval, že neexistuje žádný materiální svět, a tedy i moje vlastní tělo, přece musím připustit, že existuji já, který se to domnívám.“ Lidská mysl je to, co poznáváme jako první. Proto i důkaz Boží existence je u Descarta odvozen z vlastního myšlení. Naše idea nekonečného, věčného, všemohoucího Boha má více objektivní reality než ty ideje, jimiž se vyjadřují konečné substance. Pouze Bůh může být příčinou ideje Boha, naše nedokonalá mysl nemůže být příčinou ideje něčeho tak dokonalého. Je také naprosto zřetelné, že v působící příčině musí být nejméně tolik reality, kolik jí je v účinku příčiny. Třetím bodem je postulát, že Bůh neklame. Patří to přirozeně k jeho vlastnostem nejvyšší bytosti. Descartes totiž ukazuje, že klam je nedostatkem a nejdokonalejší bytost je přirozeně bez nedostatků.

Základní metodou lidského poznání tedy je metoda pochybování. K vědě může náležet jen to, co je poznáváno zcela jasně a nezpochybnitelně, tak je tomu za prvé u soudů pronášených na základě intuice (vrozené), a za druhé u soudů odvozených dedukcí ze soudů prvního druhu. Intuice a dedukce jsou tedy jedinými způsoby poznání. Co lze zpochybnit nemůže být větou vědy, a tím Descartes formuluje zásadu metodické pochybnosti. Mluví o prvních „semenech poznání“, které mají být vrozené, intelekt je schopen je vytvářet nezávisle na zkušenosti a dále tvrdí, že obecné poznáváme vždy jen ve zvláštním, takže se stává stoupencem právě metody dedukce.
Ontologie
Descartův koncept světa (ve smyslu universa) je dualistický. Počítá se dvěma základními principy - myšlením a hmotou (rozlehlostí, rozprostraněností). Pro Descarta je přirozenější a přednější předpoklad myšlení, které chápe zcela neprostorově a netělesně, je to “vše co se v nás děje tak, že jsme si toho vědomi bezprostředně z nás samých.” Takovými procesy jsou rozumění (chápání), chtění a představovaní, které nazývá mody myšlení. Myšlení je jediná vlastnost, jež patří k lidské přirozenosti, veškeré další vlastnosti náleží tělesnému (lidské tělo je tak vlastně jen mechanismus, podobně jako zvířata).Ve své mysli ale také máme poznání některých schopností, které nemohou být pochopeny bez prostorové substance, které obsahují prostorovou složku - například schopnost měnit místo, brát na sebe různé podoby. Tedy z idejí těchto schopností v mysli a faktu, že Bůh neklame Descartes odvozuje existenci hmotných věcí. (musí existovat něco, čeho tyto ideje jsou reprezentacemi). V dalším výkladu v Meditacích Descartes silně antropomorfizuje a hovoří bez výraznějšího přechodu o odlišnosti těla a ducha. Pronikavou odlišností těla oproti duchu je jeho dělitelnost. Je zřejmé, že odnětím nohy nebo paže se odebere něco tělu, ale duchu takto odebrat nic nelze, tedy nelze jej dělit.

Charakteristickou vlastností pro těleso je rozprostraněnost, což demonstruje na příkladu s voskem. Můžeme měnit různým způsobem jeho kvality (zahříváním teplotu, objem i délku) aniž bychom ho přestali vnímat jako vosk, ovšem kromě kvality jediné - nelze vosk (čili voskové těleso) vnímat jako něco nerozlehlého. Myšlení i rozprostraněnost Descartes považuje za substance. Vyplývá to z toho, že své prvotní a základní vyhlášení “já jsem” chápe ve smyslu něco je. Substanci samotnou definuje jako “věc, která existuje tak, že ke své existenci nepotřebuje jiné věci.” Takovou je samozřejmě pouze Bůh, ale můžeme chápat myšlení a rozprostraněnost jako stvořené a vzniklé pouze přičiněním Boha a tedy jako nejobecnější principy. My samozřejmě poznáváme substanci jen podle jejích atributů.

Principy hmotných věcí
Rozprostraněnost je tedy přirozeností hmoty. Platí přitom, že velikost se od rozprostraněnosti substance nijak neliší. “Představíme-li si těleso o délce desíti stop, nemůžeme z této velikosti odebrat ani minimum, abychom současně neodebrali tolik i ze substance a naopak nemůžeme ubrat část ze substance, abychom právě tolik neubrali z velikosti a rozprostraněnosti,” říká Descartes. Rozprostraněnost je také přirozeností prostoru, a ještě zesiluje své tvrzení - přirozenost těles i prostoru je táž. Descartes odmítá existenci prázdna (vakuum) tj. takového bez substance. Nebytí (ne-substance) jako takové nemůže mít rozprostraněnost, jenže prostor nahlížený jako prázdný nějakou rozprostraněnost má, a tedy je v něm nutně i substance. Za prázdnotu běžně označujeme jenom takové místo, kde chybí nějaká z věcí, o kterých si myslíme, že by tam měly být. (například “prázdný” džbán na vodu naplněný vzduchem). Svět, tj. celek tělesné substance je nekonečný, nemá žádné hranice své rozprostraněnosti. Pokud nějaké hranice předpokládáme, vždy si za nimi představujeme další prostory (ohraničené i hranice jsou nemyslitelné bez ohraničujícího). Vesmír je, co se materiálu týče, homogenní. Ve vesmíru je jen jedna hmota a jejím charakteristickým rysem je rozprostraněnost. Tato hmota je ze své podstaty nekonečně dělitelná, pro Descarta neexistují žádné atomy, nejmenší a nedělitelné části hmoty.

Pohyb
Veškeré vlastnosti, které ve hmotě poznáváme, vyplývají z její dělitelnosti a z toho, že se její části pohybují. Pohyb je chápán jako “přemísťování jedné části hmoty nebo jednoho tělesa ze sousedství těles, jež se ho bezprostředně dotýkají a které chápeme, jakoby byly v klidu, do sousedství jiných těles.” Pohyb a klid nejsou principiálně odlišné, jsou to dva rozdílné stavy pohybovaného tělesa.

Jak již bylo uvedeno, Descartes odmítá existenci prázdného prostoru, a protože jsou všechna místa vyplněna tělesy, mohou se tělesa pohybovat pouze v kruhu. Pohybující se těleso vytlačuje jiná, ta další až nakonec “poslední” těleso kruh uzavírá a zaujímá místo prvního tělesa. Primární příčinou pohybu je Bůh, ten na počátku stvořil hmotu i s jejím pohybem a klidem. Nyní Bůh zachovává svým obvyklým působením počáteční míru pohybu a klidu, kvantita pohybu se tedy nemění, a zůstává v celém světě konstantní. Descartes zde vlastně předjímá zákony zachování, i když z pouhého pohybu (a ne hybnosti, energie) jen těžko vysvětluje některé jevy.

Sekundárními příčinami rozmanitých pohybů jsou přírodní zákony.
Z Descartova odmítnutí představy prázdného prostoru plyne, že na počátku částice nemohly mít kulový tvar. Koule by totiž nemohly vytvořit spojitý prostor. Částice byly do pohybu uvedeny zřejmě velikou silou, která stačila na to, aby se jedny oddělily od druhých, a dále aby se i obrousily hrany těles. Tímto způsobem vznikla kulatá tělesa, obrušování hran vysvětluje také proč právě kulatá. Hrana je totiž vše co z takového tělesa vyčnívá. Tedy pohyb těles je příčinou jejich kulového tvaru.

Descartes se mimo jiné zabýval i psychologií a etikou a celkově jeho dílo mělo mimořádně významný dějinný vliv. Je považován za otce moderní filozofie a má jak mnoho stoupenců a pokračovatelů, tak odpůrců a kritiků.
Pierre Gassendi

Život a dílo
Vedle Hobbese byl nejdůležitějším dobovým kritikem kartesianismu. Narodil se 22.1.1592 v Champtercier u Digne. Po krátkém učitelském působení se v roce 1626 stal proboštem tamní katedrály. Roku 1645 získal profesuru matematiky v Paříži, kde působil řadu let a kde také 24.10.1655 zemřel.

Gassendi byl humanisticky, filozoficky a vědecky vzdělaný, měl také diplomatické schopnosti. Nebyl systematickým filozofem, i když usiloval o shrnující přehled celého oboru tradiční filozofie. Jeho hlavní metafyzické dílo, spis Syntagma philosophicum, je souhrn hlavních metafyzických témat. Pokoušel se nově uplatnit Epikurovu filozofii, jeho odvážná obnova materialistického atomismu byla typická pro jeho eklektický postup. Pokoušel se často spojit neslučitelné, např. materialismus a víru v nesmrtelnost duše. Typická pro jeho filozofii je tedy dvojznačnost. Měl velký zájem o přírodní vědy, hlavně o astronomii, naopak matematiku považoval za neplodnou a zanedbával ji.
Jeho spisy můžeme rozdělit do tří skupin:
1) Polemické spisy proti aristotelismu,proti mystické filozofii přírody, proti Descartovi;
2) Spisy rekonstruující epikúreismus a biografie Tychona de Brahe, Koperníka apod.;
3) Hlavní systematický spis Syntagma philosophicum
4) Přírodovědné spisy

Přestože měl Gassendi žáky a přátele, nezaložil žádnou filozofickou školu. Jeho filozofii podpořila vývoj atomistické filozofie přírody. Spor mezi gassendisty a kartesiány o možnosti vakua se táhl velmi dlouho, než vývoj vědy jejich dohady ukončil.

Kritika racionalistické koncepce vědy
V jeho myšlení je silná polemická tendence. Nejprve se distancoval od scholastického aristotelismu, vystupoval především proti aristotelskému ideálu vědy a poznání, který přejímal tehdejší racionalismus. Nesouhlasil tedy ani s názory Descarta, vyslovil pochybnost nad předpokladem věčných pravd, resp. vrozených idejí, které chápal za výraz dogmatismu. Proti tomu vyjádřil požadavek usilovat o užitečné vědění empirickými prostředky. Zdůrazňoval, že všechny principy jsou vždy jen provizorní a mají hypotetický charakter a u žádné z dosud formulovaných hypotéz nikdy nebude možné prokázat její definitivní pravdivost. Gassendiho kritický postoj vůči racionalistickému ideálu nám může připadat jako skepticismus, avšak jeho postoj spíše vyjadřuje výraz probabilismus- omezuje možnost poznání na pravděpodobné výpovědi o důvodech pozorovatelných skutečností. Jeho kritika poznávání podstat jako pravé skutečnosti souvisí s jeho odmítáním apriorismu. S jeho nominalismem se pojí senzualizmus- věci lze pojmout pouze tak, jak nám je ukazují smysly, známe pouze vnější stránku, nikoli „nitro“ skutečnosti. O něm můžeme vytvářet pouze hypotetické předpoklady. Byl přesvědčen o tom, že empirické vlastnosti jsou znaky nepřímo uchopitelné podstaty věcí takže rozum, opíraje se o vnímání, může vytvářet pravděpodobnostní soudy o struktuře věcí. Označoval tedy nejen pozorování, ale i racionální pochopení za kritérium pravdy. Musí nám stačit pravděpodobné poznání podstaty, protože díky slabosti rozumu nemůžeme nazírat skutečnou pravdu, ale jen její stín.

Gassendi proto zformuloval čistě hypotetickou teorii skutečnosti, a to, že všechny procesy a stavy lze vysvětlit jejich převedením na vztahy mezi atomy pohybující se ve vakuu. Toto však trochu odporovalo jeho empiristické koncepci, proto je uznáván provizorní charakter teorií. Gassendi obecně tíhne k instrumentalismu, podle něhož je třeba hypotézy posuzovat z hlediska jejich použití v prognostických výpovědích. Hypotézy smí být považovány pouze za to, čím jsou, totiž za pravděpodobné objevné myšlenky, resp. předpovídání skutečností, a otázka po pravé podstatě věcí musí zůstat stranou.

Jeho agnosticismus zaměřený na podstatu věcí se zakládá na předpokladu, že vysvětlitelné je pouze to, co lze pochopit a možnost pochopení je vázána na podmínku, že lze nahlédnout vznik daného předmětu. Rozumíme proto jen tomu, co jsme udělali, nebo co udělat můžeme. Přirozenost věcí nám musí zůstat skryta, jelikož jsme ji sami nestvořili, jen Bůh- stvořitel poznává její podstatu. Bohu tedy přísluší vědění a my můžeme dospět k jistotě jen na úrovni popisu přírody, zbytek pro nás zůstane pouhými domněnkami. Jeho předpoklady však nijak neomezují pokrok poznání chápaný jako optimalizace a rozšiřování teorií. Kvalitativní omezení lidského poznání je tedy vyvažováno kvantitativní neomezeností.

Základní metafyzické myšlenky
Gassendiho ontologie se zakládá na tom, že existují jen konkrétní individua a žádné univerzálie, jako např. červená. Univerzální výrazy neoznačují obecné předměty, ale jsou to jména, která se liší od vlastních jmen tím, že označují více věcí, ne jen jednu. Jeho nominalismus bychom mohli označit spíše za konceptualismus- přijímá univerzálie ve smyslu obecných pojmů, které jsou tvořeny abstrakcí na základě podobnosti individuí. Podle tohoto pojetí není pojem (lat. conceptus) zobrazením nějaké objektivní podstaty, nýbrž má charakter pravidla. Tak je např. pojem „trojúhelník“ pravidlem, podle něhož lze zjistit, zda nějaký geometrický útvar můžeme označit za trojúhelník. Gassendi překonal teorii věčných pravd a objektivních podstat, v jejímž duchu např. Descartes tvrdil, že věta o součtu úhlů v trojúhelníku je pravdivá bez ohledu na to, zda trojúhelníky existují. Gassendi to odmítl, neboť podle něho nelze mluvit o přirozenosti trojúhelníků, neexistují-li trojúhelníky. Jeho význam spočívá také v překonání aristotelské nauky o kategoriích jako formách myšlení a formách skutečnosti.