referaty.sk – Všetko čo študent potrebuje
Otília
Štvrtok, 12. decembra 2019
René Descartes a Pierre Gassendi
Dátum pridania: 07.12.2004 Oznámkuj: 12345
Autor referátu: zvolda
 
Jazyk: Čeština Počet slov: 2 471
Referát vhodný pre: Vysoká škola Počet A4: 9.4
Priemerná známka: 2.95 Rýchle čítanie: 15m 40s
Pomalé čítanie: 23m 30s
 
René Descartes

Život a dílo
Tento novověký filozof se narodil 31.3.1596 v La Haye, pocházel z rodiny nižší šlechty z kraje Touraine, nyní se toto město jmenuje podle svého rodáka Descartes. V prvním roce svého života ztratil matku. Byl to slaboučký chlapec a o jeho zdraví se rodina velmi dlouho obávala. Dětství neprožíval tak jako děti ze stejně bohatých šlechtických rodin. Matka mu záhy zemřela, otec Joachim se znovu oženil a uzavřený, samotářský René trávil většinu času sám, dokonce i se sourozenci se mnoho nekamarádil. Vstoupil do uznávané jezuitské koleje v La Flèche, kde se mu dostalo rozsáhlého vzdělání v duchu tehdejší doby. Odtud si přinesl zálibu v matematice spojenou se skepsí vůči ostatním vědám. Descartes ostře vystupoval proti alchymii, astrologii a magii.

Neuspokojovala ho zejména nesystematičnost a nejasnost věd. Jeho přáním bylo získat „jasné a jisté poznání všeho, co je užitečné k životu“. Poté co opustil kolej, studoval v Poitiers práva. V jeho dalším životě se střídají období, kdy žije v ústraní a soustředění na vlastní tvorbu, a období dobrodružného a nestálého života. Poté, co žil několik let v ústraní, vstoupil r. 1618 jako dobrovolník do vojska za třicetileté války. Vedla ho k tomu touha po bohatších zkušenostech a záměr poznat cizí země. Během jeho pobytu v Holandsku se setkal s Isaakem Beeckmanem, jenž ho významně ovlivnil v otázce matematické fyziky. Pod dojmem tří snů,které považoval za prorocké, se rozhodl zasvětit svůj život filozofii. Pak následovalo dvacetileté období v ústraní, v jeho životě nejplodnější.

Roku 1628, opustil rodnou Francii a přestěhoval se do Holandska, kde bylo svobodomyslnější prostředí pro jeho filozofické názory. Napsal zde většinu svých knih. A jelikož psal latinsky, používal i latinského přepisu svého jména- Renatus Cartesius, podle něhož se dodnes nazývá jeho soustava pravoúhlých souřadnic též soustavou kartézských souřadnic. Kolem roku 1640 měl kvůli svým názorům velké nepříjemnosti s církví. A to nejenom s katolickými, ale i s protestantskými. Musel proto odejít do exilu. Roku 1649 ho pozvala švédská královna Kristina do Švédska. Chodil do stockholmského královského paláce a vyučoval ji filozofii. Ne dlouho, protože jednou brzy ráno, když za krutého mrazu spěchal za svou vznešenou žákyní, se nachladil, dostal zápal plic a 11.2.1650 zemřel.

Jako své první dílo publikoval v roce 1637 Rozpravu o metodě, a to anonymně. Téhož roku vydal spis Geometrie, v němž ztvárnil své matematické a vědecké úsilí. Díky procesu s G. Galileim zničil své již téměř sepsané dílo Svět. Jeho hlavní dílo je Meditace o první filosofii a Principy filozofie. Zabýval se také matematikou a optikou, je mu připisován objev zákona lomu světelných paprsků na vstupu do prostředí s odlišnou optickou hustotou.

Stěžejní filozofické myšlenky
Počínaje Descartem dochází ve filozofii k pozvolnému gnoseologickému obratu, jenž definitivně vrcholí dílem I. Kanta. Descartes pokládá základy k novému způsobu uvažování, objevuje nové východisko pro své tázání. Nespokojuje se s předchozí tradiční metafyzikou a jejími samozřejmě přijímanými předpoklady, je ochoten pochybovat o všem, zároveň však není tradičním metafyzickým představám vzdálen, například v pojetí pravdy jako míry objektivní reality předmětu. Pronikavý rozdíl je ale v tom, že Descartes je schopen k takovémuto poznatku dospět, či je o tom přesvědčen.

Ústředním bodem Descartovy filosofie se stává člověk, člověk který poznává, pochybuje, představuje si, vnímá. Descartovou snahou je vybudovat poznání co nejjasnější a prosté všech pochybností. Hned na počátku odvrhuje smysly, neboť “je moudré nevěřit těm, kteří nás třeba jen jednou oklamali,” čímž se staví do opozice Aristotelovu “smysly nás neklamou, alespoň ne zpravidla.” Přestože smysly nejsou zárukou správného poznávání, je nutno s nimi počítat, protože o něčem vypovídají. Představy, které si utváříme jsou reprezentacemi skutečných věcí. Není však nutné předpokládat něco ve smyslu Platónovy jeskyně, Descartes uvažuje tímto způsobem: “I kdyby tyto věci, oči, hlava, ruce a podobně, mohly být neskutečné, přece nezbytně musíme přiznat, že některé jiné věci ještě jednodušší a obecnější jsou pravdivé. Z těch jako ze skutečných barev se tvoří všechny obrazy věcí, jež jsou v naší mysli.” A také vyzdvihuje vědy, které pojednávají pouze o nejjednodušších a nejobecnějších věcech a nestarají se, zda tyto věci jsou v přírodě. Má na mysli samozřejmě aritmetiku a geometrii.

Tři východiska jeho filosofie jsou známá - vlastní existence, Boží existence a pravdivost (ve smyslu poznatelnosti, neskrytosti) toho, co se nám ukazuje. Tvrzení “Ego cogito, ergo sum”- „Myslím, tedy jsem“- je nejjistější a první ze všech poznání. Kritériem pro uznání nějakého poznatku je jeho jasnost a zřetelnost stejná jako u tohoto prvotního poznatku. Descartes dokonce tvrdil: „I kdybych se domníval, že neexistuje žádný materiální svět, a tedy i moje vlastní tělo, přece musím připustit, že existuji já, který se to domnívám.“ Lidská mysl je to, co poznáváme jako první. Proto i důkaz Boží existence je u Descarta odvozen z vlastního myšlení. Naše idea nekonečného, věčného, všemohoucího Boha má více objektivní reality než ty ideje, jimiž se vyjadřují konečné substance. Pouze Bůh může být příčinou ideje Boha, naše nedokonalá mysl nemůže být příčinou ideje něčeho tak dokonalého. Je také naprosto zřetelné, že v působící příčině musí být nejméně tolik reality, kolik jí je v účinku příčiny. Třetím bodem je postulát, že Bůh neklame. Patří to přirozeně k jeho vlastnostem nejvyšší bytosti. Descartes totiž ukazuje, že klam je nedostatkem a nejdokonalejší bytost je přirozeně bez nedostatků.

Základní metodou lidského poznání tedy je metoda pochybování. K vědě může náležet jen to, co je poznáváno zcela jasně a nezpochybnitelně, tak je tomu za prvé u soudů pronášených na základě intuice (vrozené), a za druhé u soudů odvozených dedukcí ze soudů prvního druhu. Intuice a dedukce jsou tedy jedinými způsoby poznání. Co lze zpochybnit nemůže být větou vědy, a tím Descartes formuluje zásadu metodické pochybnosti. Mluví o prvních „semenech poznání“, které mají být vrozené, intelekt je schopen je vytvářet nezávisle na zkušenosti a dále tvrdí, že obecné poznáváme vždy jen ve zvláštním, takže se stává stoupencem právě metody dedukce.
 
   1  |  2  |  3    ďalej ďalej
 
Copyright © 1999-2019 News and Media Holding, a.s.
Všetky práva vyhradené. Publikovanie alebo šírenie obsahu je zakázané bez predchádzajúceho súhlasu.