Searlova teória myslenia

3.a) SEARLOVA TEORIE MYSLI
John Rogers Searle proslul jako kritik "strong AI" a jako mysterián6 - tedy jako zastánce silně intuitivní teze, že komputační, mechanistické modely vědomí nevěnují pozornost něčemu skutečně důležitému: qualiím, pocitům, emocím, "jaké-je-to-být-costi", nebo ontologické subjektivitě vědomí. Formuluje jednu z verzí teorie psychofyzické identity, kterou sám charakterizuje jako biologický naturalismus. V této teorii je třeba konceptuálně rozlišit dvě vrstvy, které však, jak uvidíme, nemohou být rozlišeny také onticky. První vrstvou je vrstva kauzálních stavů a procesů mozku. Mozek je funkční struktura tvořená neurony a jejich vzájemnými vazbami. Tato vrstva je z ontologického hlediska objektivní a je popsatelná (v neurofyziologických termínech) na mikroskopické úrovni. Druhá vrstva je vrstva samotné mysli. Mysl je charakterizována určitými konstitutivními vlastnostmi, mezi které patří subjektivita, intencionalita, vědomí, schopnost působit na tělo. Jednou z hlavních tezí Searleovy teorie je, že tato vrstva je ontologicky subjektivní a nemůže být objektivizována redukcí na komputační nebo lingvistické (syntaktické) funkce. Je to neredukovatelná fenomenologická složka. Tato vrstva je popsatelná pouze na makroskopické úrovni a je doménou zejména psychologie, ale i dalších teorií intencionality, jako je lingvistika nebo ekonomie.7

Řekli jsme, že tyto dvě vrstvy nejsou odlišitelné na ontické úrovni. To proto, že podle Searla je mysl identická s částí mozku. V jeho teorii tedy figuruje jediná ontická struktura a tou je mozek. Tento má dvě složky, objektivní složku mikroskopických kauzálních stavů a procesů a subjektivní složku intencionality. Rozdíl mezi těmito dvěma složkami je dán pouze rozdílnou úrovní popisu.
Ovšem mezi myslí a mozkem není pouze vztah identity. Mentální stavy nejsou mozkovými procesy pouze realizovány, jako je tomu u funkcionalismu, ale jsou jejich výsledky a jsou jimi jednoznačně určeny.

"...chování mikročástic je příčinou jisté vlastnosti vyššího řádu a příslušná vlastnost vyššího řádu se zároveň realizuje v systému, který se skládá z mikročástic."8
Tím je Searle vázán k tomu, že pouze a jedině aktuální mozkové stavy Karla Gotta, které jsou dány konkrétními aktuálními neurony a jejich vazbami, mohou determinovat mentální stavy Karla Gotta. Transplantace části neuronové sítě mozku Karla Gotta nebo její duplikace, by nevedly k vytvoření systému, který by vykazoval aktuální mentální stavy Karla Gotta. Mysl-mozek Karla Gotta je charakterizován určitou primitivní identitou (haecceitou), která nemůže být žádným způsobem duplikována. Na druhou stranu, ačkoli mozkové stavy determinují mentální stavy, bariéra mezi objektivním a esenciálně subjektivním znemožňuje redukci mentálních stavů na mozkové stavy. Proto výše zmíněný duplikát neuronové sítě Karla Gotta by nejen nevykazoval vědomí Karla Gotta, ale nebyl by ani dostačující pro vytvoření vědomí jiného.

Ergo: subjektivita mentálních stavů není popsatelná, převoditelná ani vysvětlitelná z pozice třetí osoby. Mentální stavy jsou principiálně privátní. Po příslušné revizi základů vědeckého diskurzu by však bylo lze vytvořit epistemologicky objektivní vědu o oblasti, která je ontologicky subjektivní.
"...váš nynější stav vědomí je vlastností vašeho mozku a aspekty tohoto stavu, kterými se z něho stává stav vědomí, jsou vám přístupné způsobem, jakým nejsou přístupny mně. Pročež je existence subjektivity objektivním biologickým faktem."9

"[Věda] odmítá akceptovat subjektivitu jako základní, neredukovatelný fenomén přírody, protože od 17.století, věříme, že věda musí být objektivní."10
"Děláme tedy chybu, pokoušíme-li se "vědu" definovat výhradně prostřednictvím pojmenování vlastností charakteristických pro stávající vědecké teorie. Jakmile však prohlédneme, že tento provincialismus je předsudek, stává se předmětem našeho systematického zkoumání libovolný okruh faktů."11
Ze Searlových prací nás zajímá zejména Minds, Brains and Programs.12 - stať, ve které formuluje jak proslavený argument Čínského pokoje, tak některé kritické reakce na tento Gedankenexperiment. Nemá smysl rekapitulovat celou, mimochodem značně pestrou argumentaci, na okraj jen uveďme, že zombíka by v "Čínskej Izbe" modelovala Místnost + Searlův démon + Manuál + Koše se symboly. Z šestice v článku uvedených typů námitek se blíže věnujme dvěma.

The Other Minds Reply
"Jak víte, že jiní lidé rozumí čínštině nebo čemukoli jinému? Pouze z jejich chování. Nyní počítač může složit behaviorální test stejně tak dobře, jak v principu mohou oni, takže, když připisujete kognici jiným lidem, musíte ji připsat také počítači."
Autorova reakce na tento typ výhrad proti architektuře Čínského pokoje je prostá. V jeho argumentu prý nejde o to, jak ví, že jiní lidé mají kognitivní stavy, nýbrž o to, co jim vlastně připisuje, když jim připisuje tyto kognitivní stavy.

Otočme proto námitku a pro naše kriminalistické potřeby si ji formulujme takto: to, že lze objektivně poznat a popsat vlastní mentální procesy přece žádným způsobem neopravňuje subjekt (jehož jedinou metodou je zde introspekce) k jakémukoli tvrzení o vysokoúrovňových jevech v mozku druhého. Pověstné Karteziánské divadlo prožitků je perspektivě 3.osoby nepřístupné..13

Brain Simulator Reply
Možnost řešení problému jiných myslí je ze Searlových pozic ztížena i tím, že dokonce ani vyčerpávající napodobení neurobiologických procesů mozku není dostatečnou podmínkou připsání mentálních stavů. Toho se týká třetí námitka proti Čínskému pokoji, která navrhuje vytvořit zařízení, jež by simulovalo formální strukturu synapsí v mozku originálního Číňana. Takovémuto systému by potom bylo třeba přisoudit kognitivní stavy; nebo by naopak bylo nutné popřít kognitivní stavy rodilého mluvčího.

Takové zařízení, tvrdí Searle, je zaměřeno na nevhodné věci v mozku. Dokud bude simulovat pouze formální strukturu sekvencí neuronálních aktivací na synapsích, nebude nikdy simulovat to, co je opravdu důležité - kauzální vlastnosti mozku, schopnost produkovat intencionální stavy. Z jeho odpovědi se však nedozvíme, proč (když nahradíme mozkový substrát funkčně ekvivalentní bází) není možné systému připsat kognitivní stavy. Zdá se, že mozek má kauzální sílu a od ní odvislou intencionalitu prostě jen díky tomu, že je "to pravé maso".14

3.b) FUNKCIONALISTICKÁ TEORIE MYSLI
"...namísto rozpoznání toho, že vědomí je esenciálně subjektivní, kvalitativní jev, mnoho lidí mylně předpokládá, že jeho esencí je ovládací mechanismus nebo jistý typ množiny dispozic k jednání či počítačový program."15
Ve velmi zjednodušené formě jsou myšlenky funkcionalismu pohrobkem imitační hry Alana Turinga,16 který proklamuje behaviorální kritéria při přisuzování mentálních stavů libovolnému systému. Nelze-li z chování rozlišit mezi strojem a člověkem, pak stroj je inteligentní. Funkcionalismus reviduje značně redukcionistické postoje behaviorismu a tvrdí, že mentální stavy jsou funkcionální stavy komplexních systémů, šířeji: že pro každý mentální stav lze nalézt funkcionální stav takový, že mezi nimi platí type-type identita.

Myšlení je organizačně invariantní vlastnost komplexních systémů, která může být duplikována artificiálními systémy s ekvivalentní sekvencí funkcionálních stavů. Implementace (instanciace, ztělesnění) relevantního algoritmu je zárukou toho, že systém bude mít mysl.17
Funkcionální izomorfizmus (např. mezi vlastním mozkem a mozkem Karla Gotta) je relace přístupná perspektivě 3.osoby, je v užším smyslu epistemologicky objektivní, je detekovatelná z Frege-Schlickovy perspektivy, je odhalená "vědeckému pohledu odnikud". Proto není nutné revidovat minimalistický program kognitivních věd a vystačíme si se zcela standardním redukcionistickým postojem, s dobře nabroušenou Occamovou břitvou.

KAPITOLY ZE SOUČASNÉ (ZEJMÉNA ANALYTICKÉ) FILOSOFIE
[Filosofické myšlení pro lidi, kteří se nebojí ničeho, dokonce ani matematiky]
Anotace: Přednáška je jednou z alternativ kursu filozofie pro studenty nefilozofických oborů FF UK (pro splnění požadavku z filosofie v rámci společného základu), První semestr je tvořen přednáškou Úvod do analytické filosofie (která je současně povinná pro studenty oboru logika a volitelná pro studenty oboru filozofie). Je historickým úvodem do dominantního filosofického směru XX. století - analytické filosofie. Důraz je přitom kladem nikoli na historická fakta, ale spíše na vývoj filosofických otázek, názorů a metod, o které šlo. Systematicky budou rozebírána zvláště díla G. Frega, B. Russella, R. Carnapa, L. Wittgensteina a W.V. Quina.Druhý semestr je věnován podrobnějšímu rozboru a tří problémových okruhů nedávné a současné filosofie; a to částečně na základě rozboru relevantních textů. Z filosofů bude pozornost věnována D. Lewisovi, S. Kripkemu, A, Turingovi, W. Sellarsovi, R. Rortymu a D. Davidsonovi a dalším.Annotation: The lecture is one of the options of the obligatory philosophical course for the students of non-philosophical programs of FF UK.

The first semestr is constituted by the lecture Introduction to analytic philosophy, which is at the same time an obligatory course for the students of logic (and an optional one for those of philosophy). It is a historical introduction to the dominant philosophical stream of XX. century - analytic philosophy. Thereby the focus is put not on historical facts, but rather on the evolution of the philosophical questions, views and methoed involved. Especially the works of G. Frege, B. Russell, R. Carnap, L. Wittgenstein and W.V. Quine are discussed in detail. The second semestr is devoted to a more detailed of three ranges of problems of recent and contemporary philosophy; also some texts will be discussed. The philosophers which will be in focus include D. Lewis, S. Kripke, A, Turingi, W. Sellars, R. Rorty and D. Davidson.
Sylabus:I. semestr:CO JE TO ANALYTICKÁ FILOSOFIE?Dva póly filosofie a jejich oddělení v našem století; Klíčoví analytičtí filosofové a jejich díla; Analytická filosofie v Česku "ZLOMIT MOC SLOVA NAD LIDSKÝM DUCHEM": GOTTLOB FREGE Cesta za zpevněním základů matematiky; Fregovo pojmové písmo; Problém existence abstraktních objektů; Fregova sémantika; Trhlina ve Fregově systému a její důsledky"NOVÁ LOGIKA DÁVÁ MYŠLENÍ KŘÍDLA": BERTRAND RUSSELL Ve stopách Frega i Moora; Analýza určitých popisů jako paradigma logické analýzy; Logický atomismus;

Teorie typů "VĚDECKÝ SVĚTOVÝ NÁZOR NEZNÁ NEŘEŠITELNÉ ZÁHADY": RUDOLF CARNAP A VÍDEŇSKÝ KRUH Carnap Vídeňský kruh; Logický empirismus a výstavba světa; Podstata filosofie a verifikační kritérium smysluplnosti; Logická syntax jazyka; Na prahu relativismu; Znovuobjevení sémantiky; Extenze a intenze "BOJ PROTI ZAČAROVÁNÍ ROZUMU PROSTŘEDKY JAZYKA": LUDWIG WITTGENSTEIN Patří všechny nezodpověditelné otázky na filosofické smetiště? Tractatus logico-philosophicus; Od logického atomismu k jazykovým hrám; Problém pravidel; Wittgensteinovo chápání filosofie VZESTUPY A PÁDY "NOVÉ LOGIKY": HILBERT, GÖDEL, TARSKI A SPOL Axiomatická metoda; Hilbertův program; Gödelův důkaz; Tarski a pravdivost "JAK DĚLÁME VĚCI SLOVY": RYLE, AUSTIN A SPOL. Ryle a systematicky zavádějící výrazy; Strawson a denotování; Austin a klasifikace řečových aktů; Grice a diskurz "ONTOLOGIE REKAPITULUJE FILOLOGII": WILLARD VAN ORMAN QUINE Zkřížení analytické filosofie s pragmatismem; Kritika dogmat empirismu; Holistické pojetí jazyka; Naturalizovaná epistemologie a reglementace jazykaII. semestrLOGICKÁ ANALÝZA JAZYKA A FORMÁLNÍ SÉMANTIKA Je možné význam formálně explikovat?;

Možné světy a modální logika; Intenzionální logika; Kripkeho teorie rigidních designátorů; Propoziční postoje a hyperintenzionální sémantika; Kontexty a dynamická sémantika; FILOSOFIE MYSLI Mohou stroje myslet?; Alan Turing a jeho následovníci; Turingova teze: pro a proti; Jak přemýšlíme o něčem?; Mysl a tělo; Funkcionalismus a jeho k ritika; Filosofie mysli a obrat k jazyku POSTANALYTICKÁ FILOSOFIE Od atomismu k holismu; Sellars a "mýtus daného"; odvrat filosofie vědy od pozitivismu; dědictvím pozdního Wittgensteina; Rortyho "antiesencialismus"; realismus nebo relativismus?; Davidson a "třetí dogma empirismu"; Brandomův inferencialismus Syllabus:I. semestrWHAT IS ANALITIC PHILOSOPHYGOTTLOB FREGEBERTRAND RUSSELLRUDOLF CANRAP AND THE VIENNA CIRCLEORDINARY LANGUAGE PHILOSOPHYPHILOSOPHICAL CONSEQUENCES OF THE DEVELOPMENT OF MODERN LOGICWILLARD VAN ORMAN QUINEII. semestrLOGICAL ANALYSIS OF LANGUAGE & FORMAL SEMANTICSPHILOSOPHY OF MINDPOSTANALYTIC PHILOSOPHY
Přednáška nepředpokládá žádné speciální znalosti.
Výstupní atestace: zkouška

OKRUHY K MAGISTERSKÉ ZKOUŠCE Z TEORIE A FILOSOFIE KOMUNIKACE

I.I. Epistemologie a filosofie vědy
1.1. Logický empirismus Vídeňského kroužku.
Historie, manifest Kroužku, fyzikalismus, protokolární věty, antimetafyzika, postavení psychologie, sociologie.
2.2. Filosofie jako logická analýza jazyka.
Carnap, logická syntax jazyka, analytické a syntetické věty, pojem verifikace, kritérium smyslu, Ingardenova kritika.
3.3. Deduktivní výstavba vědeckých teorií.
Universální a singulární tvrzení, dedukce, indukce, problém indukce, verifikace a falsifikace, empirické teorie a Popperovo demarkační kritérium.
4.4. Problém empirické báze vědeckých teorií.
Statut základních empirických tvrzení, jejich závislost či nezávislost na teoriích, psychologismus, problém zdůvodnění základních empirických tvrzení.
5.5. Verifikace a koroborace vědeckých teorií.

Verifikace hypotéz, koroborace vědeckých teorií, induktivní a pravděpodobnostní logika, testovatelnost vědeckých teorií.
6.6. Problém porovnávání teorií.
Pojem verisimilitude, otázka nesouměřitelnosti vědeckých teorií.
7.7. Vědecké teorie a metafyzické výzkumné programy (Darwin, Freud, společenské vědy).
8.8. Determinismus a indeterminismus.
Klasické pojetí determinismu, Popperův indeterminismus, deterministický chaos.
9.9. Problém mysli a těla.
K. Popper a jeho teorie tří světů.
10.10. Vědecké revoluce.
Struktura vědeckých revolucí u T. S. Kuhna, pojetí vědy u Paula Feyerabenda, I. Lakatose.

II.II. Analytická filosofie a filosofie jazyka

11.11. Filosofické názory na jazyk v 17. – 19. století.
Racionalistické a empirické názory (Descartes, Port-Royalská škola, Leibniz, Hobbes, Locke, Komenský); lingua characteristica a calculus ratiocinator – snahy o dokonalý univerzální jazyk. Srovnávací a historická gramatika 19. století (J. Grimm a W. v. Humboldt); pozitivistická lingvistika mladogramatiků.
12.12. Jazykový relativismus.
E. Sapir a B. L. Whorf.
13.13. Syntaktické struktury.
Generativní gramatiky, transformační gramatiky, sémantika – N. Chomsky, G. Lakoff a další.
14.14. Obrat k jazyku – Gottlob Frege.
Smysl a význam, pojem a předmět, funkce a pojem, myšlenka.

15.15. Vznik matematické logiky – Gottlob Frege.
Základní ideje “Pojmopisu“ a jejich vznik z kritiky jazyka.
16.16. B. Russell a G. E. Moore – dva pohledy na jazyk.
Dokonalý jazyk, logický atomismus, definitní deskripce, denotace (Russell) – hovorový jazyk jako základ (Moore).
17.17. L. Wittgenstein – Tractatus.
Strukturální a funkcionální vztah mezi fakty, myšlením a jazykem; vyslovitelné a nevyslovitelné, zobrazitelné a nezobrazitelné.
18.18. L. Wittgenstein – pozdní filosofie jazyka.
Filosofická zkoumání, Diktáty, jazykové hry.
19.19. Problém vlastních jmen.
Mill, Frege, Wittgenstein, Kripke (a možné světy), Burge.

20.20. W. v. O. Quine a Donald Davidson.
Radikální překlad, neurčitost překladu, kritika rozlišení analytický – syntetický.
21.21. Obrat k přirozenému jazyku – J. L. Austin, Paul Grice.
Performativní výpovědi, řečové (mluvní) akty. Intencionální sémantika, konverzační implikatury (teorie významu, logika a konverzace).
22.22. John Searle a řečové akty.
Rozvinutí teorie řečových (mluvních) aktů a intencionální sémantiky u Johna Searla.

III.III. Fenomenologie a hermeneutika

23.23. Vnik fenomenologie, E. Husserl. Fenomenologická analýza.
24.24. Rozvoj fenomenologie, Fink, Scheler, Patočka.
25.25. Heidegger a problém řeči bytí, hermeneutika.
26.26. Koncepce umění ve fenomenologii (Ingarden) a hermeneutice (Gadamer).
27.27. Gadamer a rozvoj hermeneutiky.
28.28. Habermas a teorie komunikativního jednání.
29.29. Postmodernismus a jazyk.

OKRUHY K MAGISTERSKÉ ZKOUŠCE Z JAZYKA A KOMUNIKACE
I.I. Obecná jazykověda

1.1. Jazyk a řeč jako předmět jazykovědy (pojmy a fakta), jejich základní charakteristika. Vztah lidského myšlení a bytí, společenských vztahů a přírodních podmínek k jazyku. Univerzálnost a specifičnost jazyka, akt pojmenování a usouvztažnění. Ontogeneze jazyka, percepce jazyka, jazyk a teorie učení.
2.2. Jazyk jako uspořádaný systém (centrum a periferie, charakteristika). Přirozené jazyky, jazyky „umělé“ a formální. Vnitřní řád a stavba jazyka. Jazykové plány a roviny (principy segmentace, monémy a tagmémy, popis rovin: hláskosloví/hláska a foném, tvarosloví/ morf a morfém, stavba věty/syntagmém).
3.3. Úvod do lingvistické teorie dneška. „Vnitřní“ lingvistika. Jazykovědné disciplíny; terminologie (předmět, metody, prostředky; literatura). Jazykověda a jiné vědy. Lingvistická metodologie. Diachronie a synchronie. „Vnější“ lingvistika. „Hranice“ jazykovědy.
4.4. Větná závislost. Věta a výpověď. Valence a kolokace (pojmy). Syntaktické členy. Větná predikace. Aktuální členění větné (jádro a východisko, téma a réma, diatéma a diaréma, pojmoslovné shody a rozdíly).

5.5. Problematika komunikace (jazyk a komunikace). Model verbální komunikace a funkce jazyka (zejména komunikativní). Mluvní (řečové) akty a teorie řečové činnosti, teorie sociální komunikace. Koherence a koheze textu, kontext a diskurs (textová lingvistika, textém, kompozice textu).
6.6. Jazyk psaný (písemná forma), jeho funkční specifika, otázky vztahu psaného a mluveného projevu. Výrazové prostředky (akustické, písmeno - grafém). Typy písma a jeho vývoj. Typy pravopisu, český pravopis a jeho vývoj. Typy transkripce. Mluvený projev a výslovnost. Styl promluvy a rétorika.
7.7. Jazyk rodný a cizí, národní a státní. Jazykové situace. Stratifikace národního jazyka (a jeho útvary z hlediska struktury). Spisovný jazyk a běžně mluvená řeč (mluvní standard, pojetí spisovnosti, postoje k jazyku, rodný jazyk a rodilý mluvčí), vývojové tendence. Pojem normy, úzu a kodifikace (názorové směry; spory o spisovnost a jazyková kultura).

8.8. Lingvistika a sémiotika. Znakový charakter jazyka (teorie jazykového znaku), sémiotický trojúhelník. Jazyk jako systém (langue, kompetence) a mluva jako realizace systému (parole, performance, text). Paradigma a syntagma.
9.9. Onomaziologie a sémaziologie. Základy lexikální sémantiky: polysémie a homonymie. Denotace a reference. Definice, popis významu, princip jmen obecných a vlastních. Smysl a význam, intenze a extenze v jazyce. Základní sémantické vztahy: synonymie a antonymie, (ko)hyponymie a hyperonymie. Lexém, frazém a idiom, sémy, sémémy a gramémy. Základní slovotvorné pojmy.
10.10. Názory na původ jazyka (jazyků). Fylogeneze jazyka. Jazyková prehistorie („prajazyky“) a historie. Typologie jazyků, typologická a genealogická klasifikace. Mnohost jazyků a jejich srovnávání. Blízkost jazyků prvotní (jazyková rodina) a druhotná (jazykový svaz). Monogeneze a polygeneze. Nostratická teorie, teorie Proto-World a jejich vliv na jazykovědné myšlení.
11.11. Vývoj jazykovědy (antika, středověk, indoeuropeistika a komparatisté, mladogramatici, ženevská škola a Ferdinand de Saussure. Strukturalismus, Pražská škola a její pojetí struktury jazyka i funkce, vliv ve světě (Jakobson, Hjelmslev aj). Americký strukturalismus a antropologické směry. Generativní lingvistika. Moderní lingvistické směry (hraniční disciplíny). Pragmatický obrat a kognitivní směry.
II. Sémiotika

12.12. Sémiotika: obor nebo metoda.
Logické možnosti vztahu filosofie a sémiotiky a jejich historické podoby.
Encyklopedie jednotné vědy, její realizace v 1. a 2. pol. 20. stol. Příznačné rozšíření o techniku. Možnosti a meze sémiotiky.
13.13. Diadická a triadická sémiotika.
Dvě základní koncepce označování. Historický vývoj v obou větvích. Důsledky v teorii a praxi.
14.14. Teorie ostenze.
Ostenzivní definice a definice ostenze. Augustin a De magistro. J. A. Komenský, J. Swift. Teorie her. I. Osolsobě, U. Eco.

15.15. Alternativa symbolu.
Její některé historické podoby. Velké koncepce 20. století. Český přínos.
16.16. Slova v akci.
Tzv. sémantická utopie: A. Korzybski, S. Chase, S. I. Hayakawa. Svědomí slov. "Political correctness" 90. let a české prostředí.
17.17. Neverbální komunikace.
Od kdy a proč je jí věnována pozornost. Jednotlivé její oblasti, včetně paralingvistiky. Plusová a minusová glazura. Praktický a terapeutický význam.
18.18. Persuazivní komunikace.
Obor komunikace nebo její aspekt? Význam imaginace. Přesvědčování a manipulace. Teoretická reflexe reklamy. Magie.

19.19. Notace: možnosti a meze.
Koncepce N. Goodmana a tři základní notační oblasti. Jejich specifika. Význam a smysl notování.
20.20. Obsahová analýza.
Jak a proč se vynořila. V čem spočívá. Jak ji lze využít, případně zneužít.
21.21. Artefakt jako rozhraní.
Pojetí H. Simona, jeho smysl a význam. Mukařovského pojetí. Artefakt a hodnoty. Co všechno je (může být) artefaktem. "Přívětivá tvář techniky."

OKRUHY K MAGISTERSKÉ ZKOUŠCE Z INFORMAČNÍCH TECHNOLOGIÍ
I.I. Předměty INS a DBM 1

1.1. Informační systémy - definice, druhy, řízení.
2.2. Životní cyklus informačního systému - principy, typy, výhody a nevýhody jednotlivých typů.
3.3. Distribuce datových zdrojů, centrální a distribuované systémy - principy, technické platformy, zhodnocení.
4.4. Bezpečnost informačních systémů - softwarová ochrana, právní ochrana .
5.5. Databázové systémy, systémy řízení báze dat, datové modely.
6.6. Integrita databáze, integritní omezení.
7.7. Konceptuální schéma, ERA model.
8.8. Definice dat v databázi.

9.9. Manipulace s daty, dotazy, dotazovací jazyky.
10.10. Dotazovací jazyk SQL, základní konstrukt jazyka, tvorba dotazů v návrhovém prostředí.
11.11. Konzistence databáze. Možnosti ochrany dat v databázových systémech (přístupová práva, zamykání tabulek, pohledy).
12.12. Architektura klient-server. Transakce, zabezpečení dat.
13.13. Internet, možnosti přístupu k informačním zdrojům, typy vyhledávačů.
14.14. Informační systémy v Internetu, bezpečnost informačních systémů, možnosti napadení, ochrana před zneužitím dat, šifrování, jazyk HTML.
15.15. Multimediální informační systémy, hypertextové dokumenty, digitální knihovny, možnosti získávání informace.
16.16. Dokumentografické informační systémy, jazyk XML, textové databáze, problémy uložení textové informace, kódování.
17.17. Tezaurus, klíčová slova, rešerše.
18.18. Možnosti získávání informace z textových databází, boolský a vektorový model.
19.19. Uložení informace v informačním systému - scanování obrazu, digitalizace, komprese obrazové informace, možnosti zobrazení map, plánů (vektorové a rastrové zobrazení).
20.20. Uložení informace v informačním systému - zvuková informace, digitalizace.

II. Předmět ZPS

21.21. Klasifikace počítačových sítí, jejich dělení, charakteristiky a metody přenosu.
22.22. Typy používaných komunikačních médií, jejich vlastnosti.
23.23. Architektura ISO/OSI, sedmiúrovňový model ISO/OSI a význam jednotlivých úrovní.
24.24. Internet, základní protokoly nižších úrovní, adresy a adresování v Internetu, princip převodu adres.
25.25. Typické příklady aplikačních serverů a popis jejich funkce (souborový, diskový, tiskový).
26.26. Aplikační služby sítě a nejčastěji používané protokoly pro vzdálený přístup, přenos souborů, elektronickou poštu a decentralizovaný přístup k dokumentům.
27.27. Bezpečnost v počítačových sítích, symetrické a nesymetrické šifrování, ověřování uživatele, elektronický podpis, certifikáty.
28.28. Lokální počítačové sítě, přístupové metody a příklady lokálních počítačových sítí.
29.29. Prostředky pro přístup k Internetu, modemy a jejich vlastnosti.
30.30. Kapacita přenosového kanálu, kódování a modulace.

OKRUHY K MAGISTERSKÉ ZKOUŠCE Z MEDIÁLNÍ KOMUNIKACE
I.I. Předměty SM, DMK 1 a DMK 2

1.1. Komunikační proces a jeho atributy. Komunikace obecně.
2.2. Sociologická a psychologická východiska zkoumání komunikačního procesu.
3.3. Účinky mediální (masové) komunikace, vývoj teorií.
4.4. Média ve společenském kontextu. Mediální struktury a instituce.
5.5. Mediální komunikace a masová kultura.
6.6. Mediální produkt.
7.7. Právní a etické aspekty mediální komunikace.
8.8. Vývojové etapy společenské komunikace, informační společnost, tendence.
9.9. Komunikační média starověku se zaměřením na písma.
10.10. Význam rukopisné komunikace pro středověkou Evropu.
11.11. Knihtisk, jeho šíření a komunikační důsledky, kniha jako komunikační prostředek v období tzv. masové komunikace.
12.12. Periodický tisk, vývoj a postavení mezi současnými médii.
13.13. Film jako forma audiovizuální komunikace, vývoj a nynější pozice.
14.14. Rozhlasové a televizní vysílání, významný prostředek společenské komunikace dneška, jeho vznik, rozvoj.
II.II. Předmět INS, částečně DBM 1

15.15. Informační systémy v Internetu, typy vyhledávačů.
16.16. Bezpečnost informačních systémů, možnosti napadení, ochrana před zneužitím dat, šifrování.
17.17. Multimediální informační systémy, hypertextové dokumenty, digitální knihovny, možnosti získávání informace.
18.18. Jazyk HTML, jazyk XML, zpracování dokumentů v počítačových sítích.
19.19. Základní parametry počítačových systémů umožňující zpracování multimediálních systémů (procesor, kapacita pamětí, přídavná zařízení, apod.)
20.20. Dokumentografické informační systémy, textové databáze, problémy uložení textové informace, kódování.
21.21. Tezaurus, klíčová slova, rešerše.
22.22. Možnosti získávání informace z textových databází, boolský a vektorový model.
23.23. Uložení informace v informačním systému - scanování obrazu, digitalizace, komprese obrazové informace, možnosti zobrazení map, plánů (vektorové a rastrové zobrazení).
24.24. Uložení informace v informačním systému - zvuková informace, digitalizace.