Avšak přáli si oba, by znalý je rozhodl soudce.
Lid, jak komu kdo přál, svůj souhlas najevo dával.

Héroldů zvučný lid tam tišili, starší pak lidu
Na křesla kamenná sedli a v posvátném okruhu soudním
Héroldů zvučných hlasů v své pravici drželi žezlo,
s kterým vstávali s křesel a po řadě činili nález.
Zároveň uprostřed nich dvé talentů leželo zlata
Za dar pro toho soudce, jenž nález nejlepší podá.

b) Město ve válce: záloha boj.

Kolem druhého z měst dvé vojenských táborů bylo,
Ze zbraní tryskala zář:
Měl nepřítel úmysl dvojí:
Buďto jim zbořit město, neb na dvé rozdělit jmění,
Všecko, jež ve svém nitru to rozkošné chovalo město.
Měšťané nechtěli svolit a chystali zálohu tajně:
Hradeb manželky milé a slabé hájily dítky,
¨stojíce k ochraně na nich a mužové stížení stářím.
Vytáhli, v čele jim Áres a bohyně Athénská Pallas,
Ze zlata zrobení oba a v zlaté odění roucho,
Ve zbroji, postavy velké a krásní jak bohové právě,
Nad jiné patrní všem, lid pod nimi mnohem byl menší.
Když však přišli až k místu, kde vhodnou se záloha zdála,
U řeky, u které k pití se scházela veškerá stáda,
Tam si usedlo mužstvo, jsouc oděno v jiskřivý krunýř.
Podál tábora vojska dva zvědové, sedíce zvlášťě,
Číhaly zdali by ovce a lesklé sptřili krávy:
Brzy se přihnala stáda, dva pastýři kráčeli s nimi,
Píšťal se bávíce hrou, vždyť neměli o léčce tuchy.
Měšťané shlédli je jíti a přiběhli, s rychlostí velkou
Zabrali s obou stran jak hojnost skotu tak stáda
Krásných bělostných ovcí a zabili pastýře bravu.

Když nepřítel slyšel, jenž seděl před zhromáždišťem,
U krav veliký hluk, hned na vozy poskočných koní
Vstoupil a za nimi jeli a také záhy je stihli.
Stanuvše počali půtku a válčice na břehu řeky,
Oštěpy kovových hrotů tam házeli naproti sobě.
Tam byl Svár, tam Ryk, tam hrozná Morana zhoubná
Jednoho, živého, s ranou, a druhého bez rány držíc,
Jiného válečnou vřavou, již mrtvého, za nohy vlekla.
Háv, jejž na plecích měla, byl rudý od krve mužů.
Byli jak živí lidé, jak živí sváděli boje,
Mrtvoly padlých mužů si hledíce vzájemně vyrvat.

Druhý pruh: život venkovský: orba, žně, vinice.

Potom zas kyprý lán tam vytvářel, úrodnou půdu,
Širokou, ornou třikrát, a četní oráči na ní
Do kruhu potahy hnali, vždy obratem, vzhůru i dolů.
Kdykoli obratem zpět zas dostihli souvrati pole,
Pohár sladkého vína jim dával do rukou vždycky
Muž, jenž po každé přišel.
Dle brázdy se vraceli jimí,
K souvrati dlouhé nivy se snažíce dostati nazpět.
Vzadu se černala prsť, jenž byla zoraná právě,
Ačkoli ze zlata byla – což obzvlášť budilo podiv. S vysokým obilím lán tam Héfaistos vytvářel potom:
Ženci je kosili srpy, ježbve svých pravicích měli:
Hustě tu, za hrstí hrsť, jím padaly požaté klasy,
Vzadu je vazači brali a povřísly vázali v snopy,
Celkem vazačů tré tam vázalo, za nimi hoši
Sbírali požaté hrsti, a rychle je nosíc v rukou,
Vazačům dávali stále, a u brázdy, ve středu jejich, pán stál, v pravici žezlo, a mlčky se radoval v srdci. Sluhové opodál nich jim pod dubem chystali jídlo,
Velkého k hostině býka jim zabivše, ženy pak hojnost
Ječné mísily mouky a žencům ji chystaly k jídlu.

Potom i viniční sad tam vytvářel, plničký révy,
Krásný, ze zlata celý, a tmavé byly tam hrozny.
Stříbrné vinné tyče v něm dlouhým pořadím stály,
Příkop po obou stranách byl modravý, ohrada kolem
z cínu, a jediná jen tím sadem pěšinka vedla,
po které nosiči hroznů, když sklidili, vždycky se brali.
Po ní mladistvé dívky a jinoši laškovné mysli
Sladký nosili plod, jejž v koších pletených měli.
V jejich středu byl hoch, jenž hrál jim na struny libě,
Na svou zvučnou loutnu, a zpíval žalozpěv ke hře,
Krásně a jemným hlasem , a do taktu veškerá mládež
Kráčela, výskala, pěla a tančila k průvodu zpěvu. Třetí pruh: lvi přepadnou stádo, pastvina, tanec

Skotu pak s přímými rohy tam Héfaistos vytvářel stádo,
Ze zlata některé z krav bůh vyrobil, jiné pak z cínu:
Ze dvora bučením táhlým se zvířata na pastvu hnala,
podél hučící řeky a podél klátivé třtiny.
Zároveň s kravami svými šly řadou pastýři čtyři,
Zlatí, a devět psů jim po boku běželo rychlých.
Dvojice strašných lvů v tom chopila řvoucího býka
V prvním pořadí stáda, a býk ten strašlivě buče,
Vlečen byl od oněch lvů.
Psů smečka a junáci za ním –
Lvové mu roztrhli kůži a chlemtali z velkého býka
střeva i temnou krev.
Však pastýři úplně marně
Naproti zuřivým lvům své rychlé ohaře štvali:
Neboť majíce kousnout, vždy prchali ode lvů nazpět,
Jenom na blízku stáli a štěkali, vždycky však couvli. Pastvinu přeslávný bůh tam vytvořil, dovedný mistr,
Velkou, v úvale krásném, a bělostné ovce tam byly,
Ovčíny, pastýřské chýše a ohrady střechami kryté. Rejiště přeslavný bůh též zobrazil, dovedný mistr,
Héfaistos, docela tak, jak Daidalos v rozlehlém Knósu
Pro dívku kadeří krásných kdys vytvořil, pro Ariadnu.
Na něm svobodní hoši a dívčiny veliké ceny
Tančili tvoříce kruh, druh v zápěstí soudruha drže.