Jana tvoří knihy Nového Zákona.

Osud Jana křtitele je v mnohém podobný Ježíšovu. Podle Flaviuse byl Jan Křtitel Esejec. Ty kdo uvěřili v příchod Mesiáše křtil v řece Jordánu, aby tak byli očištěni od hříchů. Předtím žil řadu let jako poustevních v poušti. Kázal příchod božího království a vyzýval k pokání.
Křest vodou ale nebyl rituálním obřadem, který by zavedl Jan. Právě Esejci přikládali křtu mimořádný význam. V jejich společenství byl každý, kdo se podrobil vyznání hříchů a následnému křtu, očištěn a mohl nastoupit novou, čistou víru i život zasvěcený bohu a přípravě na Mesiášův příchod. Před křtem musel každý žít 2 roky v odříkání.
Díky Janovi se však křest stal přístupný všem vrstvám, bez rozdílu pohlaví nebo věku. Jana a Ježíše spojoval odpor k mocenským autoritám. Jan Křtitel se záhy stal vůdcem radikálního hnutí a živoucím symbolem.Hlásili se k němu především ta, jejichž cílem bylo protiřímské povstání a obnova velikosti Izraele. Evangelia potvrzují, že Jan pokřtil i Ježíše. Ježíš měl k Janovi velice blízko a zřejmě se i dobře znali. Janovo a Ježíšovo setkání při křtu u řeky Jordán má velký význam. Podle evangelisty Matouše Jan nejprve váhal Ježíše pokřtít, protože chtěl být od něho pokřtěn sám. Dal tak najevo svou duchovní podřízenost. Ten mu ale připomněl, že má od Boha určeno křtít každého, kdo k němu přijde, tedy i jeho. Podle evangelií Jan tehdy označil Ježíše za mesiáše.
Po křtu se Ježíš odebral na 40 dní do pouště, kde podle Matoušova evangelia bojoval s ďáblem, který ho neustále pokoušel (církev zde zavedla 40 denní půst před velikonočními svátky).
Ježíš pojal svou kazatelskou činnost mnohem velkolepěji než Jan, který dál setrvával u Jordánu. Z Ježíše se stal potulný kazatel. Stále více lidí mu naslouchalo.

Křesťanství mělo mnoho společného s východními kulty (nadpřirozené zjevení, mystická hostina, očištění, vykoupení, vzkříšení, nespravedlivá smrt Mistra, jeho návrat na konci světa apod.) nová idea rovnosti všech lidí před Bohem a ideál věčné spravedlnosti, která dávala naději chudým a utiskovaným, i Nová křesťanská morálka (milovat své nepřátele), křesťané byli také důslední odpůrci římského pohanství a státního náboženství.

Pronásledování
Křesťané byli sice pronásledováni už za císaře Nerona, který je obvinil za zapálení Říma (r. 65), ale nikoli z náboženských důvodů. Jako útočiště sloužili křesťanům katakomby, kde se tajně scházeli.

Milánský edikt
Milánským tolerančním ediktem roku 313 po Kristu. prohlásil Konstantin I.