II. SEMINÁRNÍ PRÁCE

DĚJINY UMĚNÍ

RANNĚ KŘESŤANSKÉ UMĚNÍ
neboli Křesťanská antika

Marie Vránová / 2. ročník / VV- VT5 / 2003-04-04

KŘESŤANSKÁ ANTIKA

Se rozvíjela v 1. až 6. století n. l. na území římské říše působením nového křesťanského náboženství. Nazýváme ji také křesťanskou antikou, protože její obsah je křesťanský, ale forma antická, umění tohoto období se označuje jako ranně křesťanské nebo starokřesťanské.
Křesťanství vzniklo v 1.polovina. 1. století jako jeden z východních kultů, které hledaly vysvobození z neuspokojivých poměrů v úniku do nadpřirozeného světa, gnostikové toužily po spáse, kterou spatřovali v návratu k bohu jako prvopočátku všeho stvoření, přívrženci boha Mithry nacházeli spásu duše v zasvěcování do mystérií ( Mitra byl rozšířenou indoíránskou náboženskou postavou a jeho kult byl v podstatné míře náboženstvím kosmickým, které přírodním cyklům připisovalo zvláštní význam. Obřady se konaly ve sklepeních a jeskyních, které byly vymalovány jako hvězdná obloha, aby tak připomínal vesmír. Kult byl přístupný jen mužům.), židovští essejci žili v přísné kázni a v úplném společenství majetku v pusté krajině na břehu Mrtvého moře podle Mojžíšova Zákona a očekávali Mesiáše (Spasitele).
Původní křesťanství nabízelo spravedlivou odplatu na onom světě.
Křesťanství postavilo proti římskému náboženství (pohanství) nové ideje, přes neustálé pronásledování si získávalo stále více stoupenců a ve 4. století se stalo státním a pohanství postupně zaniklo.
Křesťanství dostalo jméno podle svého zakladatele Ježíše Krista, jenž se narodil podle předpovědi v judském Betlémě, mládí prožil v galilejském Nazaretu v rodině tesaře Josefa a jeho ženy Marie.Ve třiceti letech se Ježíš přimknul k hnutí Jana Křtitele a dal se od něj pokřtít. Brzy však začal vystupovat jako Mesiáš a hlásal brzký příchod božího království na zemi. Svou kritikou oficiálního židovského náboženství popudil proti sobě židovské kněžstvo, byl zatčen a vydán do rukou římského místodržícího Pontia Piláta. Ten ho dal mučit a nakonec jako buřiče ukřižovat. Podle křesťanské víry však Ježíš Kristus vstal třetího dne z mrtvých, zjevil se několikrát svým učedníkům a posléze vstoupil na nebesa, odkud přijde v Den posledního soudu soudit živé i mrtvé. Život, působení a učení Ježíše Krista je uloženo v evangeliích, jež jsou čtyři
(sv. Matouš, sv. Marek, sv. Lukáš, sv. Jan) a spolu se skutky apoštolskými, jednadvaceti epištolami a Zjevením sv.

Jana tvoří knihy Nového Zákona.

Osud Jana křtitele je v mnohém podobný Ježíšovu. Podle Flaviuse byl Jan Křtitel Esejec. Ty kdo uvěřili v příchod Mesiáše křtil v řece Jordánu, aby tak byli očištěni od hříchů. Předtím žil řadu let jako poustevních v poušti. Kázal příchod božího království a vyzýval k pokání.
Křest vodou ale nebyl rituálním obřadem, který by zavedl Jan. Právě Esejci přikládali křtu mimořádný význam. V jejich společenství byl každý, kdo se podrobil vyznání hříchů a následnému křtu, očištěn a mohl nastoupit novou, čistou víru i život zasvěcený bohu a přípravě na Mesiášův příchod. Před křtem musel každý žít 2 roky v odříkání.
Díky Janovi se však křest stal přístupný všem vrstvám, bez rozdílu pohlaví nebo věku. Jana a Ježíše spojoval odpor k mocenským autoritám. Jan Křtitel se záhy stal vůdcem radikálního hnutí a živoucím symbolem.Hlásili se k němu především ta, jejichž cílem bylo protiřímské povstání a obnova velikosti Izraele. Evangelia potvrzují, že Jan pokřtil i Ježíše. Ježíš měl k Janovi velice blízko a zřejmě se i dobře znali. Janovo a Ježíšovo setkání při křtu u řeky Jordán má velký význam. Podle evangelisty Matouše Jan nejprve váhal Ježíše pokřtít, protože chtěl být od něho pokřtěn sám. Dal tak najevo svou duchovní podřízenost. Ten mu ale připomněl, že má od Boha určeno křtít každého, kdo k němu přijde, tedy i jeho. Podle evangelií Jan tehdy označil Ježíše za mesiáše.
Po křtu se Ježíš odebral na 40 dní do pouště, kde podle Matoušova evangelia bojoval s ďáblem, který ho neustále pokoušel (církev zde zavedla 40 denní půst před velikonočními svátky).
Ježíš pojal svou kazatelskou činnost mnohem velkolepěji než Jan, který dál setrvával u Jordánu. Z Ježíše se stal potulný kazatel. Stále více lidí mu naslouchalo.

Křesťanství mělo mnoho společného s východními kulty (nadpřirozené zjevení, mystická hostina, očištění, vykoupení, vzkříšení, nespravedlivá smrt Mistra, jeho návrat na konci světa apod.) nová idea rovnosti všech lidí před Bohem a ideál věčné spravedlnosti, která dávala naději chudým a utiskovaným, i Nová křesťanská morálka (milovat své nepřátele), křesťané byli také důslední odpůrci římského pohanství a státního náboženství.

Pronásledování
Křesťané byli sice pronásledováni už za císaře Nerona, který je obvinil za zapálení Říma (r. 65), ale nikoli z náboženských důvodů. Jako útočiště sloužili křesťanům katakomby, kde se tajně scházeli.

Milánský edikt
Milánským tolerančním ediktem roku 313 po Kristu. prohlásil Konstantin I.

křesťanství za náboženství rovnoprávné pohanství a postupně mu udělil i všechny výhody, jichž užívala stará náboženství. Když císař Theodosius zakázal r. 391 pohanskou bohoslužbu, byli pohané pronásledováni stejně krutě jako dříve křesťané. Křesťanství dle svého přetvořilo antickou kulturní tradici.

S rozšiřováním učení Kristova se mění nejen vztah lidí k životu, ale i k umění, tématika děl. V sochařství i malířství převažují náměty biblické.

KATAKOMBY

Nejstarší umělecké památky křesťanů se nacházejí právě v katakombách, jsou to podzemní pohřebiště, obvykle vytesány do skály a tvořeny systémem chodeb v několika patrech nad sebou, v jejichž stěnách se do vyhloubených výklenků pohřbívaly mrtvoly ( kostrové pohřby podle vzoru Krista, který byl pohřben v hrobce). Od krypt se odlišují menším uplatněním zdiva a tendencí k vytváření rozsáhlých systémů.

Výraz katakomby je nejasného původu. Objevuje se až v 15. století, kdy podzemní pohřebiště pod kostelem sv. Štěpána v Římě bylo označováno ad catacumbas, tedy u katakomb. Základním motivem katakomb je myšlenka obce věřících, která společně žije a očekává vzkříšení. Většina katakomb je křesťanských, ale známe i židovské katakomby ve Venose a Alálii. Hlavním architektonickým prvkem katakomb je rovná chodba často velkého profilu, která se nazývá galerie. Hroby jsou umístěny přímo ve stěnách galerie, anebo častěji v bočních chodbách či výklencích. Krychlové komůrky sloužící jako rodinná hrobka jsou nazývány cubicula. Někdy jsou zazděny a uzavřeny dveřmi, jindy obsahují jediný význačný hrob. Charakteristickým rysem katakomb jsou hroby. Stěny katakomb bývají pokryty obdélníkovými otvory přibližně o rozměrech rakve, kam bylo uloženo mrtvé tělo a překryto kamenným víkem nebo dlaždicemi. Tyto prosté hroby se nazývají loculi. Složitější druh hrobů je tvořen výklenkem. Nazývá se arcosalium. Některé význačné hroby jsou upraveny jako svatyně anebo přímo jako oltáře, na kterých bývaly uloženy bohoslužby.
Katakomby jsou spjaty s kultem mrtvých. Na rozdíl od vžitého názoru v katakombách nebyly slouženy normální mše, ale většinou pouze zádušní obřady. Stejně zkreslený je pohled na katakomby jako na útočiště pronásledovaných křesťanů. Ve 3. stol. došlo skutečně k několika vlnám pronásledování, ničení křesťanských hrobů a přímo k vyvražďování křesťanů v katakombách. Katakomby však nebyly stavěny jako skrýše, ale jen jako pohřebiště. Největší rozmach stavby katakomb spadá mezi 2. - 5.

stol.Později jsou zemřelí pochováváni na hřbitovy okolo kostelů.
V katakombách se dochovaly mozaiky a barevné fresky i nápisy z dob prvních křesťanů. Často se jedná o poměrně primitivní malby náboženských symbolů, např. ryby nebo páva, fresky se vzkříšením Lazara, kříže, lodě apod. Staletí do tmy ponořené malby někdy mívají neobvykle živé barvy.
Nejdelší katakomby dosahují délky až několika kilometrů.

Nejznámější křesťanské katakomby v Římě jsou Kallixtovi na Via Appia ( jež jsou přístupny turistům, rozkládají se ve 3 úrovních na území asi 400 x 300 metrů. Dosud jsou zde známy chodby o délce asi 20 km. K nejznámějším v těchto katakombách patří papežská krypta se 4 sarkofágy a 12 urnami papežů a biskupů ze 3 stol. Krypta je spojena cubiculem, ve kterém je hrob sv. Cecílie. Nachází se zde výzdoba křesťanskými symboly a modlící se postava s rozpaženýma rukama – orant.),Domicillininy a Priscillininy. Ale existuje jich jenom v Římě přes 40. Byly budovány různými náboženskými řády (existují pohanské, židovské a křesťanské katakomby). Katakomby byly pěti, šestipodlažní a celková délka všech galerií je přes 700 km. Kolem 6 miliónů lidí zde bylo pohřbeno během 300 let. Pohřby do katakomb byly mnohem levnější než nadzemní hrobky ( hloubení v měkkém tufu bylo snadné) a takové hroby byly rovněž dobře chráněny proti zlodějům.

Malířství katakomb

Od konce 1. stol. až do 7. stol se stěny a stropy katakomb pokrývaly ornamentální dekorací i figurálními obrazy, jež vyjadřovaly křesťanské symboly formou soudobého římského malířství ( ti samí malíři malovali obrazy ve světských domech), rozkvět maleb spadá do 2. – 4. stol.
V malířství můžeme sledovat postupný odklon od pozdně antického iluzionizmu k schematismu, linearismu a plošnosti, který charakterizuje vývoj římského malířství, náměty dokládají postupné ustalování křesťanské ikonografie.
Obrazy byly malovány přírodními barvivy, převládají červená, okrová, bílá a žlutá.

Ikonografie
Z antického malířství se přejímaly mytologické náměty a ornamentika, takže křesťanské malby se na první pohled nijak nelišili od pohanských, záhy však antické motivy dostávaly křesťanský symbolický význam ( pastýřské a venkovské motivy symbolizovaly ráj, hostiny Poslední večeři Ježíše) a postupně se začaly objevovat i vlastní křesťanské symboly:

Palma-vítězství nad smrtí
Oliva – mír
Kotva – naději
Páv – nesmrtelnost
Ryba a beránek – Krista

Oblíbenými se staly motivy orantů a dobrých pastýřů nesoucích ovečku. Od 2. století byly také zobrazovány postavy Krista a P. Marie.

Dostalo se i na náměty ze Starého (Noemova archa) a Nového zákona (Rozmnožení chlebů, Klanění tří králů), zobrazovali se i apoštolové, proroci a později i mučedníci. Symbol kříže se vyskytoval až od 4. století.

SOCHAŘSTVÍ

Protože se křesťané obávali z modloslužby, volná socha téměř vymizela. Prvními projevy byly spíše rytiny do tufu nebo kamene v podobě symbolů. Výjimku tvoří sochy dobrého pastýře jako symbolické zobrazení Krista a jeho péče o zbloudilé duše. 4.stol. přináší místo scén alegoricko – symbolických výjevy ze života apoštolů. V tomto století byl vytvořen nejstarší známý reliéf Krista ukřižovaného na dřevěných dveřích chrámu sv. Sabiny na Aventinu v Římě. Pozdější křesťanská skulptura byla také s oblibou polychromována.
Reliéfy starokřesťanské jsou vybudovány na starém schématu rozvinutém v podélném sledu vyprávěcím. Tento systém přejatý z antiky, byl nejlépe uplatněn na vnějších obvodových stěnách sarkofágů.
Reliéfní skulptura se rozvíjela také v oblasti syrsko-palestinské, z něhož se později vyvíjelo byzantské umění.

Sarkofág
Z prostých rakví ze dřeva a hlíny se vyvinula nádherná rakev starověku, která byla z mramoru, porfýrů nebo bronzu a byla umělecky zdobena. Reliéfy na starořímských sarkofázích (kamenných rakvích) ukazují mytologické scény, které představují alegorie záchrany lidské duše před smrtí.
Ty postupně vystřídaly křesťanské symboly vzkříšení a nesmrtelnosti (páv, strom života, holubice, vítězné věnce) a scény ze života Ježíšova.
Byl hlavním druhem křesťanské skulptury, jehož typ i výzdobu přejali křesťané z římské antiky. Od plastického reliéfu se stále více přecházelo k plošnějšímu a lineárnějšímu pojetí, od antického realismu ke stylizaci.

Slonovina
Tradice antického sochařství žila dál v drobných výtvorech ze slonoviny, např.desky knih a desky psacích tabulek (tzv. diptycha), relikviáře, skřínky na svitky. Po stránce slohové je zde vidět odklon od helénistické preciznosti, práce má určitou primitivnost, strohost, plošnost a strnulost.

ARCHITEKTURA

Nejprve byly využívány ony katakomby, později začaly vznikat kostely. Monumentální architektura se začala rozvíjet až ve 4. stol.

po uznání křesťanského náboženství Konstantinem Velikým.

Bazilika
Starokřesťanská bazilika vznikla z římské a skládala se ze tří částí :
* atria (čtvercový dvůr se sloupovým ochozem a studnou uprostřed )
* nartexu ( předsíň pro dosud nepokřtěné )
* vlastní baziliky (podélná stavba o lichém počtu lodí, z nichž střední je vyšší než lodi boční a je osvětlena okny ve zdi nad bočními loďmi) ta obsahuje loď hlavní a lodě vedlejší ( levá postraní loď byla pro ženy a pravá pro muže), nad nimi tribuny, příčná loď ( transept), zaklenutá apsida ( kněžiště s půlkruhovitým půdorysem) s kamennými sedátky kolem zdi pro kněze a biskupským stolcem (katedrou) uprostřed. A apsidu od příční lodi odděloval triumfální oblouk, před nímž byl umístěn oltář s baldachýnem, do hlavní lodi vnikal chór uzavřený zábradlím a dvěma ambonami ( stolci pro čtení evangelia na severní straně a epištol na jižní).Okna byla zakončena půlkruhem, střecha byla sedlovitá a věže byly přistavovány až v 6. stol.- byly často postaveny mimo chrám.

Bazilikální typ vyhovoval nejlépe křesťanům jako shromaždiště k bohoslužbám, k sloužení mše, jež jsou obřadem symbolizujícím poslední večeři, a ke kázáním, na rozdíl od řeckého nebo římského chrámu, do něhož směli jen kněží, byl křesťanský kostel určen pro všechny věřící, kteří už absolvovali křest.

Za Konstantina byly v Římě postaveny 3 křesťanské baziliky:

*sv. Petra ve Vatikánu (r. 386, byla pětilodní se sloupovou předsíní, je nejstarší církevní stavbou křesťanského světa, stavbou současné baziliky byl pověřen Bramant, ve stavbě dále pokračovali Rafael a Michellangelo, který navrhl ústřední kopuli, na počátku. 17. stol. Carlo maderna prodloužil hlavní loď v půdorys latinského kříže a vyzdobil průčelí šestimetrovými sochami. Uvnitř je nad papežským oltářem Berniniho baldachýn z r. 1633)
* sv. Pavla za hradbami (má 5 lodí a nádherný vítězný oblouk)
*sv.Jana v Lateránu

Ve 4. stol. byla vybudována čtvrtá největší římská bazilika S. Maria Maggiore (r.352-366, je trojlodní bazilikou, jež byla později přestavěna a vyzdobena, původní mozaika zobrazující křesťanské náměty jako Zvěstování, Klanění tří

králů či Vraždění neviňátek. Je největším mariánským chrámem v Římě, kazetový strop je pozlacen prvním zlatem dovezeným Kolumbem z Ameriky, pod oltářem je pohřben jeden z nejvýznamnějších barokních architektů a sochařů Lorenzo Bernini.),
K nejstarším bazilikám patří také trojlodní kostely sv. Vavřince za hradbami a sv. Anežka, stojí nad katakombami, kde byla světice i světec pochováni.

Kostely v Palestině
Zásluhou sv. Heleny, Konstantinovi matky, byly postaveny starokřesťanské kostely i v Palestině : bazilika Narození Páně v Betlémě (r. 333, pětilodní bazilika)
bazilika sv. Hrobu
centrála Nanebevzetí Páně v Jeruzalémě

Centrály
druhým typem starokřesťanské architektury byla centrála na půdorysu kruhu, oktogónu nebo řeckého kříže, centrály sloužily jako kostely a zejména jako baptisteria (křticí kaple).

Nacházejí se v Římě, Neapoli, Konstantinopoli, a Reveně, některé baziliky měli až 9 lodí.

Ravenská architektura

Zaujímá zvláštní místo ve vývoji křesťanské architektury, slavnou dobu města dodnes dokládají baziliky ( S. Apolianere Nuovo – tento ariánský kostel z 6. stol. obdržel název po prvním ravenském biskupovi a jeho klenotem jsou dvě řady mozaik, obě zobrazují procesí mučeníků a panen nesoucích dary pro Ježíše Krista a Pannu Marii, S. Apolinare in Classe – má stěny odlehčeny arkádami), centrální baptisteria ( Ortodoxních- se nalézá v blízkosti římských trosek lázní a je nejstarší památkou v Reveně, S. Vitale ), mauzolea ( např. císařovny Gally Placide - z 5. stol., půdorys je v podobě latinského kříže, obsahuje valenou klenbu a bohaté mozaiky), byly vyzdobeny nádhernými mozaikami, štuky a mramorovou inkrustací. V Reveně vrcholí umělecký vývoj římské architektury a objevil se zde i vliv Byzance ( zejména mozaiková výzdoba), byly v ní také vypracovány všechny motivy, které převezme románská architektura ( obloučkový vlis, slepé arkády, lozeny atd. )

MALÍŘSTVÍ

lze rozdělit na monumentální a knižní, v katakombách se dále rozvíjí malba nástěnná, ale nikoli bez vlivu mozaiky jako vedoucího malířského druhu.

Počátky starokřesťanského malířství musíme hledat v katakombách, kde vedle vyrytých symbolů se objevovaly malby nástěnné, provedené obyčejnými římskými řemeslníky. Používala se dekorativní rostlinná výzdoba antického ornamentu a figurální prvky jen v malé míře.
Před pronásledováním křesťanů byl smyl malby utajen před nepovolanými do symbolů. Po uznání křesťanství státem nastoupil do popředí obsah historický s reálným zobrazováním dějů a osob. Barevná skvrna je hrubá, tah štětce přesně sleduje objem, kompozice je bezprostorová. V oblibě bylo malovat tzv. prosebníky ( oranty ). Na nejstarší římské křesťanské výzdobě v Kallistově katakombě v Římě z 2. stol. má figura symbolický charakter a představuje oranty, Dobrého pastýře a křest Kristův.

IKONOGRAFIE

Je nová umělecká forma monumentálního malířství, hl. postavou se stal Kristus v majestátu ( sedící na trůně v císařském hávu) jež se objevuje snad ve všech významných stavbách, častým symbolem byl kříž ( nástroj spásy), objevily se nové motivy jako je svatozář kolem hlavy Krista nebo světců, Kristův monogram, vedle epických námětů ze Starého a Nového zákona se zvláštní oblibě těšili alegorické postavy.

Nádherné a zářící barvy mozaik se zlatými nebo temně modrým pozadím vytváří sugestivní atmosféru pro působení nově usoustavněné teologie, začínající strnulost, symetrie a frontalita postav měli posílit ideologickou a reprezentační funkci obrazu.

Postupně se vytvořily prototypy umělecké tvorby, jež byly neměnné a ovládly malířskou produkci na další tisíciletí.
Malířská a mozaiková výzdoba stěn a stropů dosáhla vysoké umělecké úrovně. Náměty volila ze Starého a Nového zákona, objevují se ornamenty rostlinné a zvířecí. Nejrozšířenějším typem byla barevná figurální mozaika, ta byla používána nejen na stěnách, ale i pro výzdobu dlažby. V Římě Nebeský Jeruzalém v apsidě baziliky S. Pudenzia, rozházené předměty, zvířata a ratolesti na klenbě S. Constanza, biblické výjevy na stěnách baziliky S. Maria Maggiore (r. 432-446, např. Návštěva tří andělů u Abrahama), z Ravenny císaře Justinina a císařovnu Theodoru, oba s průvodem v chrámu S. Vitale (malíř jež zobrazil Justinina a jeho pomocníky asi r. 526 - 547, nám nabídl vznešený portrét byzantského císaře z poloviny 6. stol. Justinián – štíhlý, důstojný a čímsi vzdálený – je zobrazen spolu s biskupem, duchovními a s vysokými představiteli armády, což značí spolupráci církve se státem a odráží zbožštění králů, příznačné pro Římskou říši.), křest Kristův na klenbě babtistérií, klanění tří králů, průvod světců a světic v S. Apollinare Nuovo, postavy mučedníků v mauzoleu Gally Placidie.

Knižní malba
Knižní malířství navázalo na umění římské ve formě i malířském slohu. Od 4. století převažoval kodex nad antickým svitkem. Ilustrovaly se náboženské knihy, bible, žaltáře (kniha žalmů) a evangeliáře (kniha evangelií).
Z dochovaných kodexů patří k nejvýznamnějším Vídeňská Genesis ( první kniha Mojžíšova, 6. stol., purpurový pergamen, přechod od antického iluzionizmu k středověkému stylismu, kopie staršího rukopisu), Rossanský kodex ( 5. stol., purpurový pergamen, stříbrné písmo), a syrský evangeliář mnicha Rabuly ( r. 586, bohatá ornamentika), Pařížský žaltář (byzantská kopie z 9. stol. starokřesťanského rukopisu asi ze 4. stol.). Významnou památkou je Josefův svitek protože nám dává představu o ilustračním způsobu, který se uplatňoval na nedochovaných antických svitcích.

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk

Kresťanská antika