století – ještě stále období osvícenství – zakládání výchovných ústavů. Představitel J. B. Bassedow – zakladatel výchovného ústavu pro děti měšťanů s celodenní péčí (internátní) s cílem připravit spokojené a prakticky zaměřené lidi. Důraz na rozvoj všech pěti složek výchovy. Dalším představitelem F. Frobel – zakladatel 1. mateřských škol v Německu – dětských zahrádek. První školka vznikla proto, že chtěl ukázat maminkám, jak vhodně zaměstnávat děti a jak si s nimi mohou hrát. Z poradny postupně vznikaly mateřské školky.
Švýcarsko 19. století – J. H. Pestalozzi tvrdil, že cílem výchovy je harmonický rozvoj sil a vloh – rozvíjet to co mám s přirozeným předpokladem. Zakládá výchovné ústavy nejprve pro sirotky a chudé děti. Těm se věnoval s manželkou (vedení domácnosti, malého hospodářství), přinášel dětem základní informace a učil je číst a psát. Snaží se rozvinout hlavu, srdce, ruku. Na hrobě má nápis – nic pro sebe, ale pro druhé. Zavedl metodiky čtení, psaní, počítání – elementární výchova. Na sklonku života zakládal ústavy pro budoucí učitele.

Německo 19. století – J. F. Herbart – stál u zrodu pedagogiky jako vědy. Pedagogika se vyčlenila z filosofie spolu se sociologií a psychologií. Považuje za nejdůležitější ve výchově ctnost – mravní oblast. Každé vyučování, rozvíjení rozumové stránky by mělo rozvíjet i stránku mravní. Rozvoj mravní stránky není možný u člověka s nízkou inteligencí. Člověku s nízkým IQ nelze vysvětlit co by měl upřednostňovat.
Adolf Diesterweg – vysokoškolský učitel, věnoval se didaktice – teorii vyučování. Cílem výchovy by měla být samostatnost a vlastní činnost - podněcovat lidi k učení, vést je k tomu, aby se chtěli vzdělávat. Člověk není na světě proto aby pasivně přihlížel a trpěl, ale aby chtěl a jednal.

Rusko přelom 19. – 20. století – L. N. Tolstoj – spisovatel, zabýval se také výchovou, zřídil v Jasné Poljaně školu, kde také vyučoval. Ovlivněn myšlenkami Rousseau – cílem je svobodný člověk a učil děti, co sám uměl – učil je psát, vyjadřovat se pomocí písemného projevu – rozvoj estetické složky. Sám autorem čítanek a slabikářů. Do dneška se vzor této školy udržel i v západním světě, jako svobodné školy Tolstého – alternativní způsob výuky.
A. S. Makarenko – tvrdá kázeň a řád. Převýchovné ústavy, kde vedl a pracoval s mladými provinilci – mladí otrlí lidé. Kladl důraz, že cílem výchovy má být charakter. Pohyboval se v mravní oblasti i pracovní složce. Byl lidský člověk – snažil se s novým chovanecem, aby mu nikdo nepřipomínal starou minulost.
Zástupce české pedagogiky – G. A.

Lindner – je považován v literatuře za 2. největšího pedagoga po Komenském (opatrně s tímto názorem). Zasloužil se, že pedagogika měla svou katedru na Karlově univerzitě a o povznesení učitelského vzdělávání. Považoval za cíl výchovy ctnost a mravní charakter. Důležitou složkou mravní výchova – hlavně náboženství, opora mravnosti pro člověka.

Současné cíle výchovy – je jakási kalokagothia – usilujeme o harmonii tělesné a duševní. Jde o to, aby v tomto ideálu byly zastoupeny všechny složky výchovy. Ve škole se upřednostňuje složka rozumová a dále pracovní podle zaměření školy. V dnešní době zaostává složka mravní a estetická, kde záleží na každém z nás, jak dokážeme nejen něco hezkého vytvořit, ale i na tom, jak si dokážeme přizpůsobit prostřední okolo sebe. Myšlenka J. Deweye ovlivnila pragmatickou filosofii – cílem výchovy je růst a vývoj člověka, jak v intelektuální tak v morální oblasti. A dále hovoří o výstavbě a formování svobodného a silného charakteru.