Permanentní výchova je stálé působení na člověka.
Adaptační funkce – přizpůsobení – má jí tehdy, když obsah, který předáváme umožňuje, aby se člověk dokázal zařadit dnes do společnosti. Vychovávat to a takovým způsobem, abych toho využil dnes.

Anticipační charakter – předvídání – znamená to, že při výchově nesmí dávat jen to co potřebuje dnes, ale co bude potřebovat v budoucnu. Při anticipaci se klade velký důraz na stránku formativní, což znamená rozvinout myšlenkové procesy člověka, vyjadřovací schopnosti, koncentrace paměti a také vlastní techniky učení se. Techniky zpracovávání textů, schopnosti hledat a zpracovávat informace a celkově podněcovat člověka k procesu učení a ne tuto schopnost člověku brát.

Další atributy výchovy:
Výchova přímá a nepřímá:
přímá je taková, při které je pedagog zdrojem informací. Jestliže žák, student položí otázku je schopen odpovědět, vysvětlit.
nepřímá je taková, kdy zdrojem informací je někdo jiný než pedagog, na otázku odkáže na jiný zdroj informace (kniha, internet). Nedává odpověď okamžitě ale poradí, kde odpověď hledat.
Výchova positivní a negativní – ve výsledku chápeme, co je positivní a negativní. Za positivní považujeme tu, kdy vychovatel pedagog určuje výchovné cíle, obsah, metody, formy, pomůcky. V případě, že pedagog se zaměřuje jen na vytváření adekvátního nerušivého prostředí a jinak nechá dítě, studenta vyvíjet podle svých cílů, potřeb, sám si určuje pomůcky – hovoříme o negativní výchově. Rozhodující je to, kdo určuje cíle.

Výchova materiální a formální:
Materiální je takové, které se zaměřuje na předávání obsahu učiva, mělo by k tomu docházet při každém učení.
Formální výchova (formativní) – zaměřuje se na rozvoj myšlenkových procesů paměti. (brali jsme minule).
Obě výchovy by se měly rozvíjet stejnoměrně. Ve škole se spíše zaměřujeme na materiální a nezbývá prostor na formální atribut výchovy.
Individuální a sociální záležitost:
Individuální úkol je rozvoj jednotlivce. Při kolektivní výuce to lze jen omezeně.
Sociální význam – důraz, aby jedinec se uplatnil ve společnosti a převzal sociální role, které mu společnost dává a pokud toto dokáže, prosperuje z toho i společnost.

Výchova a sebevýchova
Ve starší pedagogice byl za subjekt výchovy považován pedagog – on byl aktivní složkou, určoval jak se co bude dít. Objekt výchovy – vychovávaný přijímal výchovné působení.
Dnes se klade důraz, že oba činitelé jsou jak subjektem tak objektem. Při výchovném působení se do kontaktu dostává vždy více osob – nejméně dvě. Pře sebevýchově je pouze jeden činitel, jeden člověk a ten je sám sobě vychovatelem i žákem – je subjektem i objektem.