2. Vědní obor pedagogika – historický vývoj, předmět pedagogiky, základní znaky, funkce.

Vědní obor pedagogika
Definice pedagogiky jako vědy o výchově je základem pro její teoretické poznání a rozvíjení. Zároveň je nutné upozornit, že každý pedagog a výzkumný pracovník v oboru pedagogiky má tendenci do definice promítat své světonázorové, filosofické nebo metodologické myšlení. Je proto obtížné vytvořit definici, která by byla pokud možno neutrální.
Dá se tedy říci, že pedagogika je věda o výchově, která zkoumá výchovný proces jako jeden z nejvýznamnějších společenských jevů. Analyzuje výchovný proces v celé jeho šíři, hledá všeobecně platné zákonitosti, pravidla, poučky, které odrážejí vztahy a souvislosti v konkrétní výchovné praxi. Specifika vědního oboru pedagogiky spočívá v jeho úzké spojitosti s praktickou činností – výchovou. Vychází z ní, zpětně se do ní vrací a ovlivňuje ji.

Historický vývoj pedagogiky jako vědy
V počátečních etapách vývoje lidské společnosti se společenské a výrobní vztahy vyznačovaly jednoduchostí, člověk byl svázaný přírodou a odkázaný na její živelné zákonitosti. Lidé si získané zkušenosti a vědomosti předávali z generace na generaci. Velký význam měl osobní příklad i osvojování řemeslných dovedností. S přílivem informací narůstala složitost společenského prostředí, ve kterém se musel jedinec orientovat a předávání poznatků mladým pokolením se stávalo stále složitějším, proto ztrácí svůj živelný charakter a stává se více organizovanou a cílevědomou výchovnou činností.
I když je výchova v podstatě stejně stará jako lidstvo, samotná věda o výchově vznikla až v novověku. Do té doby se rozvíjela v rámci filosofických a teologických koncepcí. Termín pedagogiky pochází z antického Řecka, kde paidagogos (obvykle vzdělaný otrok) pečoval v bohatých rodinách o děti (pais = dítě, agóge = vedení). V současném pojetí, se termín pedagogika užívá od raného novověku, kde zpočátku splýval s termínem „didaktika“.
Už ve starověkém Řecku klasikové antické filozofie, mezi něž patřili především Sokrates, Platon, Aristoteles a Demokritos formulovali zásady výchovy a snažili se vytvořit její ideál. Na řeckou antickou filozofii navazovala pak díla filozofů období scholastik. Velký rozmach výchovných teorií podnítila filozofie období humanismu a renesance, která ve své pedagogické rovině odráží výchovně vzdělávací problémy své doby a často svými názory na výchovu svou dobu předstihuje. Velcí myslitelé této doby mezi něž patří F. Bacon, R. Descartes, J. Lock (tito zdůrazňovali význam lidské osobnosti a jejího rozvoje), J. A. Komenský, J. J. Rousseau, J. J. Pestalozzi, položili ve svých dílech základ moderního systému vědy o výchově. J. A. Komenský vynikl tím, že vytvořil první ucelenější systém poznatků o výchově a vzdělání, a proto bývá pokládán za zakladatele vědy o výchově.
V 19. století s dynamickým rozvojem společenských věd se začíná pedagogika vyčleňovat jako samostatný vědní obor, ve kterém jsou řešeny základní obecné, teoretické a metodologické problémy výchovy. V této době, především ve střední Evropě, vznikají specializované instituce, které mají za úkol rozvíjet teorii výchovy.
Za zakladatele moderní pedagogické teorie, která se v té době opírala o psychologii a etiku, je možno považovat Johanna Friedricha Herbarta, který na základě významných děl předchozích filozofů a pedagogů ve svých pracích – Obecná pedagogika vyvozená z cíle výchovy – 1806, Nástin pedagogických přednášek – 1835, naznačil předmět a strukturu samostatné vědní disciplíny. Proces sebeuvědomování a konstituování pedagogiky jako samostatné vědní disciplíny můžeme chápat jako druhou etapu vývoje pedagogického myšlení., která trvá od 19. století až do dnešní doby.
Od konce 19. století a především v první polovině 20. století se v pedagogice objevují dva proudy: proud filozofující – spekulativní povahy, a proud kvantitativně přírodovědný – svou exaktností přiblížit se přírodním vědám (empirický) a liší se metodami, kterými chtějí dosáhnout výchovnou realitu. K vytváření teoretické soustavy je však nutná jejich syntéza.

Předmět pedagogiky
Předmětem pedagogiky je výchova dětí a mládeže a organizované formy i druhy výchovy dospělých. V současné době pedagogika zkoumá zákonitosti vývoje člověka ve všech obdobích jeho života. Vychází přitom ze skutečnosti, že výchova a vzdělávání se stávají v současné době celoživotním procesem, a proto je nutné zkoumat tento proces v jeho nepřetržitosti ve všech obdobích lidského života. Pedagogika se však nezabývá jen otázkami současné výchovy a výchovy blízké budoucnosti, ale i výchovou v minulosti. Pedagogika zkoumá společenskou a historickou podmíněnost cílů a úkolů výchovy tak, aby podle nich mohla určit cíle výchovy v současnosti i budoucnosti.
Předmětem výchovy je také žák jako objekt i subjekt výchovy a učitel jako řídící činitel výchovně vzdělávacího procesu. Protože kromě školských činitelů výchovy mají na výchovu velký vliv i mimoškolní činitelé, jsou předmětem pedagogiky i rodina, organizace dětí a mládeže a všechny masové komunikační prostředky výchovy, které se buď přímo, nebo nepřímo zúčastňují výchovy dětí.
Pedagogika jako vědní obor musí nejdříve pedagogické jevy popsat a klasifikovat, dále je musí srovnávat, vyhodnocovat a zobecňovat, čímž se dopracovává k obecným pedagogickým kategoriím, podle nichž se orientuje v složitém množství pedagogických jevů. Tím odhaluje dílčí a obecné pedagogické zákonitosti a modeluje pedagogický systém.