5. Výchova jako předmět pedagogické vědy. Atributy výchovy. Výchova a sebevýchova.

Výchova je cílevědomé, záměrné, organizované a plánovité působení při kterém dochází k všestrannému formování osobnosti a dále má permanentní (dlouhodobý) adaptační, anticipační a všestranný charakter. Je to specifická lidská činnost, která se týká jen člověka.

Všestranná výchova se zaměřuje na rozvoj člověka z hlediska rozumového a smyslového, dále z hlediska charakterového a mravního, citového a tělesného. Tzn. že rozvíjí charakter člověka ze všech stránek. Všestranná výchova ses skládá z jednotlivých složek výchovy, kterými jsou – složka estetická, pracovní, tělesná, rozumová, jazyková a mravní. Pro vychovatele to může konkrétně znamenat, aby se u vychovávaného snažil o vytvoření například těchto kvalit:
znalosti o sobě – poznat své duševní a psychické schopnosti,, poznal své slabé i silné stránky, svůj pohled na svět,
znalostí životního prostředí – poznat zásady ochrany přírody a ochranářské projekty na místní i globální úrovni,
znalostí o systému – pochopit povahu systémů, jejich fungování a vývoj, systémový pohled na svět, vzájemné závislosti jak v oblasti společenské, tak přírodní,
dovednosti a schopností při práci s informacemi
dovedností a schopností v oblasti rozvoje osobnosti,
dovedností a schopností v oblasti mezilidských vztahů,
dovedností a schopností zpětné vazby,
postojů pozitivního sebepojetí,
postojů k oceňování druhých,
postojů k respektování práva,
postojů ke světu

Permanentní výchova je stálé působení na člověka.

Adaptační funkce – přizpůsobení – má jí tehdy, když obsah, který předáváme umožňuje, aby se člověk dokázal zařadit dnes do společnosti. Vychovávat to a takovým způsobem, abych toho využil dnes.

Anticipační charakter – předvídání – znamená to, že při výchově nesmí dávat jen to co potřebuje dnes, ale co bude potřebovat v budoucnu. Při anticipaci se klade velký důraz na stránku formativní, což znamená rozvinout myšlenkové procesy člověka, vyjadřovací schopnosti, koncentrace paměti a také vlastní techniky učení se. Techniky zpracovávání textů, schopnosti hledat a zpracovávat informace a celkově podněcovat člověka k procesu učení a ne tuto schopnost člověku brát.

Další atributy výchovy:
Výchova přímá a nepřímá:
přímá je taková, při které je pedagog zdrojem informací. Jestliže žák, student položí otázku je schopen odpovědět, vysvětlit.
nepřímá je taková, kdy zdrojem informací je někdo jiný než pedagog, na otázku odkáže na jiný zdroj informace (kniha, internet). Nedává odpověď okamžitě ale poradí, kde odpověď hledat.
Výchova positivní a negativní – ve výsledku chápeme, co je positivní a negativní. Za positivní považujeme tu, kdy vychovatel pedagog určuje výchovné cíle, obsah, metody, formy, pomůcky. V případě, že pedagog se zaměřuje jen na vytváření adekvátního nerušivého prostředí a jinak nechá dítě, studenta vyvíjet podle svých cílů, potřeb, sám si určuje pomůcky – hovoříme o negativní výchově. Rozhodující je to, kdo určuje cíle.
Výchova materiální a formální:
Materiální je takové, které se zaměřuje na předávání obsahu učiva, mělo by k tomu docházet při každém učení.
Formální výchova (formativní) – zaměřuje se na rozvoj myšlenkových procesů paměti. (brali jsme minule).
Obě výchovy by se měly rozvíjet stejnoměrně. Ve škole se spíše zaměřujeme na materiální a nezbývá prostor na formální atribut výchovy.
Individuální a sociální záležitost:
Individuální úkol je rozvoj jednotlivce. Při kolektivní výuce to lze jen omezeně.
Sociální význam – důraz, aby jedinec se uplatnil ve společnosti a převzal sociální role, které mu společnost dává a pokud toto dokáže, prosperuje z toho i společnost.

Výchova a sebevýchova

Znát jednu definici str. 55-57 + vlastní definici. Vědět proč jsem si ji vybral.

Ve starší pedagogice byl za subjekt výchovy považován pedagog – on byl aktivní složkou, určoval jak se co bude dít. Objekt výchovy – vychovávaný přijímal výchovné působení.
Dnes se klade důraz, že oba činitelé jsou jak subjektem tak objektem. Při výchovném působení se do kontaktu dostává vždy více osob – nejméně dvě. Při sebevýchově je pouze jeden činitel, jeden člověk a ten je sám sobě vychovatelem i žákem – je subjektem i objektem. Souvisí to se sebeuvědoměním okolo 3 roku života. Nemá však zkušenost, neumí si stanovit cíle. Další období v době puberty, kdy již má určité zkušenosti a získal techniky od rodičů a pedagogů učit se – je dobré jej částečně nechat. Důležitá sebe koncepce, sebekritika, srovnávání svých potřeb s jinými lidmi. Velmi důležitý rozvoj mravní stránky a vůle. Str. 62 otázka 1,2,5

Výchova v širším slova smyslu – tou se myslí právě rozvoj člověka z hlediska všech pěti složek. Tzn. z hlediska složky rozumové, mravní, tělesné, estetické a pracovní. Někdy se rozumová složka označuje za vzdělávání. Vzdělávání je někdy považováno za rozumové vzdělávání.
Pokud se člověk formuje ze zbývajících 4 složek, bývá to označováno za výchovu v užším slova smyslu. Tento pohled se uplatňuje tam, kde se hovoří o výchově užší, širší a vzdělávání.
V jiných učebnicích můžeme najít jiný pohled rozdělení:
výchova je proces, při kterém dochází k formování člověka z hlediska všech stránek člověka. Když dojdeme k určitému stupni výchovy, hovoříme o vzdělávání – vyšší stupeň výchovy. Výchova je spojena s učením základních návyků potřebných pro přežití. Vzdělání je výsledkem vzdělávání.
V jiné literatuře je za vzdělávání považováno nejen rozvíjení rozumové složky, ale všech pěti složek a je to toto vzdělávání totožné s výchovou v širším slova smyslu.
L. N. Tolstoj – vzdělávání je formování člověka, které je svobodné,výchova byla spojována s manipulací.
1. pol. 20 století – Otakar Kárdner – výchova je školní záležitost, je spojená s institucí a touto institucí je uzavřena, vzdělávání prostupuje celý život.