9. Cíl výchovy. Historický vývoj výchovných cílů.

Výchovně vzdělávací cíl je považován za perspektivu, určitý ideál, který pedagog vytyčuje a ke kterému se také snaží v průběhu výchovného působení dospět.
Cíl je ideální zobrazení předpokládaných výsledků. Konkretizací výchovného cíle je výchovný obsah. Cíl a obsah se realizují ve složkách výchovy. Těmto složkám patří složka rozumová, mravní, tělesná, pracovní a estetická.

Historický vývoj výchovného cíle a obsahu.
Prvobytně pospolná společnost – výchova u primitivních lidí. Na tomto stupni vývoje se rozvíjí především složka tělesná, která umožňuje přežití člověka v tvrdých životních podmínkách. Tělesná složka umožňovala člověku obstarat si obživu, ale tomu silnějšímu přežít v bitkách, bojích s nepřátelskými kmeny nebo zvířaty. S rozvojem pracovní aktivity s kterou souvisela výroba pracovních a válečnických nástrojů, ale také zkrášlování obydlí – rozvíjí se složka pracovní. Když pracoval rukama musel o tom přemýšlet – rozvoj stránky rozumové, která se dále zdokonalovala užíváním řeči. Čím více mluvil, tím více přemýšlel. Z různých archeologických vykopávek, z maleb, nástrojů, šperků se dokladuje rozvoj estetické složky. Hovoří se i o rozvoji počátků složky etické – úcta ke starším rodu, uctívání hrdinství různých statečných činů. Šlo o období počátků společnosti a již se zde uplatňuje všech pět složek výchovy.
Starověk – starověké Řecko,
Athény - složitější demografické složení obyvatel. Vedle svobodných bohatých vrstev, vrstva svobodných řemeslníků, zemědělců a nesvobodných (otroci). Ti, kteří měli dostatek peněz byla pro ně důležitá kalokagothia – harmonie tělesná a duševní. Majetnější vrstvy měli čas a prostor pro rozvoj stránky rozumové, mravní, tělesné (sportovní aktivity), estetické. Mimo pracovní všechny, ta se rozvíjela u vrstev chudších a nesvobodných.
Sparta – zde zhruba 90% lidí tvořilo původní porobené obyvatelstvo, kteří byli otroci (nezbývalo jim než pracovat), nebo lidé svobodní, ale z chudších vrstev – zde rozvoj jen pracovní složky. 10% bohatých, kteří dobyli Spartu a potřebovali si nad původním obyvatelstvem udržet moc. Stále s někým bojovali. Důraz kladen na rozvoj tělesné zdatnosti, aby úspěšně obstáli v boji. Etická (morální) složka ve smyslu opěvování hrdinských činů a statečnosti, což je motivovalo k boji. Přes Homérovy spisy i rozvoj stránky estetické.
Starověký Řím – republikánské období – cílem většiny lidí je být řečníkem – rétor – důležitá složka rozumová, mravní, estetická. Kultem i zde je postava – rozvoj tělesné stránky.
v období císařského Říma – touha být úředníkem – důraz na rozumovou složku a tělesnou složku pro bojovníky, aby udrželi moc.
Křesťanství – rané křesťanství – do popředí vystupují křesťanské ctnosti a těmi dílčími cíli jsou pokora, trpělivost, láska k bližnímu, odříkání pozemského, které je spojeno s materiálním odříkáním a povznesení se k bohu. Jak se dostává do středověku je jednotlivými vrstvami přetvářena, podle toho, aby z měli z ní měli hlavně užitek. Dochází k degradaci křesťanské složky.
Středověk – výchova církevních hodnostářů zaměřená hlavně na stránku mravní, jejíž náplní bylo náboženství, ale také stránka rozumová – výuka v klášterních školách bylo tzv. sedmero svobodných umění. K tomu patřila např. gramatika, aritmetika, muzika, geometrie atd. Málokterý panovník byl vzdělaný, rozum zajišťovali církevní hodnostáři. Kláštery množství vzdělaných – rozvoj estetické stránky. Středověká a světská šlechta – především muži – rozvoj tělesné stránky, aby obstáli v boji, ale také při lovu a různých turnajích. Výjimka Karel IV. – vzdělaný. Ženy, šlechtičny se věnovaly estetické stránce, vedeny k poslušnosti vůči mužům, církvi, křesťanských ctností a desateru – mravní složka. Zemědělci, řemeslníci, nevolníci – chudá pracovní vrstva – především složka mravní (prostřednictvím náboženství) a pracovní.
Renesance a humanismus – kulturní epocha, návrat k antické kultuře, ale při uctívání křesťanských ctností. Zaměřena na návrat k člověku, na vše co je na Zemi krásné. Období renesance a humanismu se zdůrazňuje tělesnou složku, estetickou, rozumovou, mravní a pracovní. Pracovní ve smyslu pragmatickém – co děláme má nám přinášet užitek – učit se to, co je potřebné. Představitel J. A. Komenský zdůrazňuje tři cíle:
1. vzdělání – dosáhnu tehdy když poznám sebe a svět
2. mravnost – mravním se stávám, když sebe dokáži ovládnout
3. zbožnost – dosáhnu tehdy, když se dokáži povznést k Bohu
Už v předškolním věku kladl důraz na všech pěti složek výchovy. Byl nejen humanistický myslitel, ale do vědomí se zapsal i jako církevní reformátor, představitel jednoty bratrské. Reformátoři kladli důraz na vzdělání.
16. století Martin Lhuter – reformátoři kladli důraz, že cílem výchovy by měla být národní škola v národním jazyce. Zpřístupnit školu všem sociálním vrstvám a oběma pohlavím. Obě iniciativy dlouho v praxi nevydržely – nedomluvili se ve světě vzdělanců – latina, slabší vrstvy potřebovaly děti doma na výpomoc.
17. – 18. století – osvícenství – období, kdy dochází ke změně v hodnotových prioritách. Důraz kladen na rozumovou složku. Člověk hodně poznával, jak ve složce geografické, přírodních věd, vesmírných nálezů. A tím že měl tolik úspěchů v poznání trochu zpyšněl a myslel si že vše může poznat svým rozumem tzv. osvítit – proto osvícenství. Představitel 17. století Anglie – John Lock – filosof, lékař, vychovatel v rodině šlechtice. Lock tvrdí, že cílem výchovy je připravit mladíka na gentlemana. Kladl důraz i na stránku rozumovou a mravní, je důležitější pro něj zformovat člověka než učence. Dále důraz na tělesnou složku. Důležité pro něj i to, aby se člověk dokázal uživit rukama – ušlechtilému řemeslu – zlatotepectví, zahradničení.
J. J. Rousseau 18. století Francie, osvícenec – duchovní otec francouzské revoluce – proslavil se myšlenkami volnost, rovnost, bratrství. Zdůrazňuje ve výchově svobodu – cílem výchovy je svobodný člověk. Svoboda je pro něj nade vše, kdyby jí měl ztratit, tak raději zemře.
Konec 18. – začátek 19. století – ještě stále období osvícenství – zakládání výchovných ústavů. Představitel J. B. Bassedow – zakladatel výchovného ústavu pro děti měšťanů s celodenní péčí (internátní) s cílem připravit spokojené a prakticky zaměřené lidi. Důraz na rozvoj všech pěti složek výchovy. Dalším představitelem F. Frobel – zakladatel 1. mateřských škol v Německu – dětských zahrádek. První školka vznikla proto, že chtěl ukázat maminkám, jak vhodně zaměstnávat děti a jak si s nimi mohou hrát. Z poradny postupně vznikaly mateřské školky.
Švýcarsko 19. století – J. H. Pestalozzi tvrdil, že cílem výchovy je harmonický rozvoj sil a vloh – rozvíjet to co mám s přirozeným předpokladem. Zakládá výchovné ústavy nejprve pro sirotky a chudé děti. Těm se věnoval s manželkou (vedení domácnosti, malého hospodářství), přinášel dětem základní informace a učil je číst a psát. Snaží se rozvinout hlavu, srdce, ruku. Na hrobě má nápis – nic pro sebe, ale pro druhé. Zavedl metodiky čtení, psaní, počítání – elementární výchova. Na sklonku života zakládal ústavy pro budoucí učitele.
Německo 19. století – J. F. Herbart – stál u zrodu pedagogiky jako vědy. Pedagogika se vyčlenila z filosofie spolu se sociologií a psychologií. Považuje za nejdůležitější ve výchově ctnost – mravní oblast. Každé vyučování, rozvíjení rozumové stránky by mělo rozvíjet i stránku mravní. Rozvoj mravní stránky není možný u člověka s nízkou inteligencí. Člověku s nízkým IQ nelze vysvětlit co by měl upřednostňovat.
Adolf Diesterweg – vysokoškolský učitel, věnoval se didaktice – teorii vyučování. Cílem výchovy by měla být samostatnost a vlastní činnost - podněcovat lidi k učení, vést je k tomu, aby se chtěli vzdělávat. Člověk není na světě proto aby pasivně přihlížel a trpěl, ale aby chtěl a jednal.
Rusko přelom 19. – 20. století – L. N. Tolstoj – spisovatel, zabýval se také výchovou, zřídil v Jasné Poljaně školu, kde také vyučoval. Ovlivněn myšlenkami Rousseau – cílem je svobodný člověk a učil děti, co sám uměl – učil je psát, vyjadřovat se pomocí písemného projevu – rozvoj estetické složky. Sám autorem čítanek a slabikářů. Do dneška se vzor této školy udržel i v západním světě, jako svobodné školy Tolstého – alternativní způsob výuky.
A. S. Makarenko – tvrdá kázeň a řád. Převýchovné ústavy, kde vedl a pracoval s mladými provinilci – mladí otrlí lidé. Kladl důraz, že cílem výchovy má být charakter. Pohyboval se v mravní oblasti i pracovní složce. Byl lidský člověk – snažil se s novým chovanecem, aby mu nikdo nepřipomínal starou minulost.
Zástupce české pedagogiky – G. A. Lindner – je považován v literatuře za 2. největšího pedagoga po Komenském (opatrně s tímto názorem). Zasloužil se, že pedagogika měla svou katedru na Karlově univerzitě a o povznesení učitelského vzdělávání. Považoval za cíl výchovy ctnost a mravní charakter. Důležitou složkou mravní výchova – hlavně náboženství, opora mravnosti pro člověka.

Současné cíle výchovy – je jakási kalokagothia – usilujeme o harmonii tělesné a duševní. Jde o to, aby v tomto ideálu byly zastoupeny všechny složky výchovy. Ve škole se upřednostňuje složka rozumová a dále pracovní podle zaměření školy. V dnešní době zaostává složka mravní a estetická, kde záleží na každém z nás, jak dokážeme nejen něco hezkého vytvořit, ale i na tom, jak si dokážeme přizpůsobit prostřední okolo sebe. Myšlenka J. Deweye ovlivnila pragmatickou filosofii – cílem výchovy je růst a vývoj člověka, jak v intelektuální tak v morální oblasti. A dále hovoří o výstavbě a formování svobodného a silného charakteru.