10. Východisko při stanovení výchovných cílů. Třídění a konkretizace výchovných cílů.

11. Obsah výchovy a jeho historický vývoj.

12. Výchovný proces, jeho podstata a etapy.

13. Výchovné zásady.

14. Metody a organizační formy výchovy.

Metody
- jsou považovány za způsob nebo cestu, kterou se můžeme dostat k výchovně vzdělávacímu cíli. Odpovídá na otázku, jak vychovávat, jaký prostředek zvolit.
Metody: pozorování, rozhovor, praktická činnost, četba a analýzy textu.

Formy
- organizační uspořádání nebo také určité omezení, ve kterém probíhá výchovně vzdělávací proces. Příkladem formy – individuální výuka, skupinová výuka, hromadná výuka, vyučovací hodina nebo blok (obyčejně spojení dvou vyučovacích hodin).

Metody
Ve starověkém Řecku Sokrates předával své zkušenosti, poznatky prostřednictvím rozhovoru – Sokratovský rozhovor. K novému učivu, jeho pochopení, dochází žák na základě svého vlastního poznání. Sokrates, když něco vyprávěl neopíral se o výklad, ale formuloval otázky, které druhého člověka nutily přemýšlet problémovými otázkami. Aby se ze svých znalostí byl schopen odpovědět na Sokratovu otázku, která žáka posouvala dopředu, otevírala nové poznání.
Platon, Aristoteles – kladli důraz na metodu hry. Učit tak, abychom navodili hrou poznávací činnosti. Hrou si člověk neuvědomuje své formování, má pozitivní prožitek – lépe si člověk zapamatuje.
Quintiliamus – nejdříve pozorování, potom napodobování a nakonec teoretické poučení. Bývá pochopitelnější pro mladší ročníky. Od konkrétního k obecnému.
Středověk – scholastika – důraz na logické myšlení, otázky vycházely z bible a ověření opět v bibli. Kladla důraz na pamětní učení.
Renesance a humanismus – znamená návrat k člověku, antické kultuře, ale uctívání křesťanských hodnot. Uvědomění si, že nejvýznamnější ve škole ten, pro kterého učíme. Návrat k učícímu se subjektu a jeho aktivizaci. Důraz na pozorování, vlastní zkušenost, praktickou činnost, rozhovory, různé hraní rolí – inscenace.
Metoda dramatizace – škola na jevišti, scénické uspořádání učiva, jeho dramatizace. Hra prožitek = lepší zapamatování. Reformní pedagogika vyšla z reformních náboženských proudů, ale dramatizace se vyvíjela i u protireformních proudů – jezuité. Kladli důraz na metodu opakování a prožívání.
19. století v Evropě – v pedagogice strnulé, hodně kladen důraz na aktivitu učitele, výklad učitele – monolog, slovo, teorie. Důraz kladen na názor učitele, tvrdá kázeň, psychické a fyzické tresty.
Proti těmto postupům se začali pedagogové bouřit – začaly vznikat reformní školy s reformními pedagogickými proudy – dnes hovoříme o alternativních školách – waldorfská, jenská, montessoriovská. Hlavní znak aktivizace dítěte, návrat k metodám antickým. Dítě má mít dostatek svobody. Týká se hlavně toho, že každé dítě by mělo mít dost prostoru na prosazování svých schopností, zájmů a potřeb.

Třídění metod
a) podle vnější formy
b) podle fáze vyučovací jednotky
c) podle logického postupu
d) podle stupně aktivity pedagoga a žáka

Podle vnější formy
a) metody slovní
monologické – přednáška, vyprávění, vysvětlení, instruktáž.
přednáška – pro vyspělejší posluchače, delší,
vyprávění – má citový podtext, má různý text,
vysvětlování – jde k problému věci, mívá spoustu příkladů,
instruktáž – jde o spojení slova s praktickou ukázkou.
dialogické – rozhovor, dialog.
diskuse – vzájemná výměna názorů ve skupině,
dramatizace – dialog a diskuse spojené s předváděním.
metody práce s učebnicí a knihou – četba, analýza textu ve snaze text pochopit, zapamatovat si jej.
metody tvorby textu – testy, písemné práce, kompozice.