Dětský věk, zejména první tři roky, je dobou mohutného vývoje celého organismu, především ústřední nervové soustavy. Rozvíjí se činnost smyslů, pohybů a vznikají citové základy osobnosti dítěte. V tomto období se tvoří a rychle rozvíjí řeč.

Řeč má pro každého člověka nesmírnou důležitost. Její včasné a správné vytváření je nutnou podmínkou pro rozvoj vnímání, paměti, představivosti a myšlení. Řeč ovlivňuje také společenskou přizpůsobivost, volbu povolání a společenské uplatnění.
Vývoj řeči neprobíhá vždy jednoduše a hladce. Velmi mnoho tu záleží na zdravém biologickém základu dítěte a snad ještě více na podmínkách, ve kterých dítě žije, i na tom, jak se na vývoji jeho řeči účastní rodinné prostředí a okolí dítěte vůbec. To může působit kladně, ale bohužel někdy se objevují i záporné vlivy, které mohou vyvolat různé nezdravé odchylky od normy. Naše populace je především určena všem, kdo mohou dítěti osvojení řeči usnadnit a odstranit všechny kameny i kaménky překážek, přes které by mohlo dítě klopýtat hned na začátku svého života či v pozdějším věku.

Logopedie je součástí defektologie, zabývá se sdělovacím procesem v celé jeho šíři, tedy hlasem, řečí , sluchem, mimikou, písmem aj. Zkoumá všechny dorozumívající formy a prakticky uplatňuje získané poznatky. Snaží se preventivně předcházet vzniku poruch dorozumívání, především řeči, hlasu a sluchu. Používá k tomu osvětových prostředků, kterými působí na rodiče, na pracovníky v kolektivních zařízeních dětské péče, v kojeneckých ústavech, v dětských domovech, v mateřských a ostatních školách, především internátních.

Řeč je těsně spjata s myšlením. Bez řeči by nebylo myšlení, správné myšlení se opět projevuje řečí. Péčí o správný vývoj řeči podporuje i duševní rozvoj dítěte a připravujeme je k tomu, aby se jednou pomocí řečí správně začlenilo do kolektivu. Poruchy v dorozumívání omezují člověka v jeho společenském vztazích. Člověk, který se nenaučil správně mluvit, není celým člověk. Dítě, které mluví špatně, trpí pro svůj nedostatek ve styku s jinými dětmi, dospělý jedinec v denním styku s ostatními lidmi. Lidé se mohou dorozumět různými způsoby. Mohou se na dálku dohodnout pískáním nebo tleskáním, světelnými signály, praporky různých barev, zvukem bubnů, gestikulací, mnohdy postačí jen pokynutí hlavou, různá mimika v obličeji, i dokonce mrknutí okem.

To nejsou prvky zanedbatelné. Vždyť stály vlastně na počátku dorozumívání mezi lidskými jedinci a stojí i na začátku společenského styku dítěte s okolím. Pláčem, úsměvem, později pak gesty a výrazem obličeje vyjadřuje batole své potřeby, přání i nálady, samo také velmi brzy reaguje na tyto prvky v řeči osoby, která na mě mluví. Proto je třeba, aby dítě v první vývojové fázi mohlo co nejčastěji pozorovat obličej mluvící osoby. Matka má tedy probouzet u dítěte zájem o obličej osob, které s ním přicházejí do styku.

“Tento zájem o výraz obličeje a pohotovost k naslouchání jsou předpokladem pro navození rozumění řeči, stejně jako žvatlání je předpokladem pro pozdější řeč” (Janotová).

Prostředí je vše, co je kolem nás a v čem žijeme, ovzduší, příroda živá i neživá, lidé a jejich výtvory umělecké, vědecké, ideologické, technické atd. To vše působí na každého jedince a do určité míry jej formuluje nebo deformuje. Pro vývoj dítěte, pro vývoj jeho řeči jsou důležitá zejména tři prostředí. Rodinné, pracovní (u dětí předškolního věku jesle, mateřská škola, dětský domov, u starších škola, internát) a mimopracovní (hřiště, ulice, zábavní místnosti atd.).

Prostředí působí na dítě svými vlivy víceméně živelně a náhodně. Správný vývoj dítěte se usměrňuje výchovou. Výchova je plánovité a záměrné působení na fyzický a psychický vývoj dětí. Prostředí, v kterém děti vyrůstají, jsou však různorodá, působí různými způsoby a podněty. Proto také děti nevyrůstají stejně, ale ani děti ve stejném prostředí nepřijímají tytéž činitele stejným způsobem. Z různých podnětů, si každé dítě vybírá to, co se mu nejvíc líbí, co na ně nejvíc působí a někdy také podle osob, s kterými se stýká.