Na dítě působí mnoho různých věcí, nejvíce ovšem na ně působí lidé, tedy prostředí sociální, společenské. Pro vývoj řeči a myšlení má právě největší význam společnost, protože dorozumívací prostředky vznikají vlivem společenské práce a společnosti vůbec. Dítě bez mluvícího prostředí by nemluvilo. Děti, které vyrůstají v prostředí, kde je málo řečových podnětů, opožďují se ve vývoji řeči, myšlení i jiných funkcí.

Rodina je základní buňkou společnosti a je přirozeným výchovným prostředím zejména pro děti v raném a předškolním věku. Zpočátku hraje největší roli matka. Po narození nastává u dítěte určitý přelom, adaptace na nové prostředí a na nový způsob života. Matka dovede nejlépe a nejněžněji uspokojovat všechny potřeby dítěte, jako koupání, očisťování a zejména fyziologickou potřebu krmení. Kojení z hlediska psychologického přináší dítěti libé pocity. Jsou to dotyky tvářičky dítěte přímo s pokožkou matky, libé pocity chuťové, které vyvolává vždy stejně teplé a lahodné mateřské mléko, vlídný hlas, úsměv, něžné slovo. Tímto pravidelným a něžným uspokojováním fyziologických potřeb dítěte se hromadí libé počitky a navozují kladné citové vztahy k sobě, která je zdrojem těchto libých počitků a odstraňovatelem situací nelibých. Tak se u dítěte vyvíjí úsměv, žvatlání a navazují se první projevy příchylnosti, které se později vyvinou v lásku. Matka vytváří první citová ladění kojence a pozitivní vztahy k lidem.

Otec má stejně tak významnou úlohu ve výchově dítěte a oba se vzájemně ve výchovném působení doplňují. Rodina má největší význam pro dítě zejména v prvních obdobích jeho vývoje. Je to první společenská složka, do které se dítě zapojuje. Vznikají zde vzájemné vztahy mezi dítětem a jednotlivými členy rodiny. V prvním období jsou to vztahy matka - dítě, dále je důležitý vztah mezi otcem a dítětem, jehož význam věkem vzrůstá. Nesmíme však zapomínat ani na sourozence, kde vzájemný poměr mezi mladšími a staršími dětmi je vlastně první socializační krok. Proto v kolektivních dětských zařízeních a internátních školách, kde obvyklou společenskou jednotku tvoří děti stejného věku na přibližně stejné společenské úrovni, nedochází k vzájemnému výchovnému ovlivňování, jak je tomu v rodině. Objevují se nyní snahy spojovat určitým způsobem děti různého věku.

Úplná rodina je nejlepší pro vývoj dítěte, tedy otec, matka a sourozenci. Neúplná rodina vzniká tehdy, když jeden z rodičů chybí, buď úmrtím, rozvodem, nebo když se prakticky o výchovu dítěte nestará. Někdy do rodinného seskupení patří také prarodiče.
Vzájemná závislost výchovného působení je dána spíše osobními vlastnostmi a rodinnou harmonií než jen matematickým počtem osob. Je obecně známo, jak velikou roli hrají prarodiče, zejména babičky, v dnešní situaci, kdy značné množství matek je zaměstnáno. Stávají se pak přímými vychovateli svých vnuků, což může mít řadu hodnot kladných, někdy však jsou zde i hodnoty záporné, zejména když dojde ke sporu ve výchovných metodách. Také hmotné a zdravotní poměry rodiny jsou důležité.
Citové vztahy mezi jednotlivými členy rodiny jsou důležité pro harmonický vývoj dětí. Vznikne-li mezi rodiči citové ochlazení a disharmonie, vždy se to odrazí v duševní pohodě dětí, i když se rodiče snaží před dětmi rozpory zastřít. Mnoho psychických šoků u dětí vzniká, když se rodiče vzájemně obviňují a snaží se přetáhnout děti na svou stranu. Tím vzniká neurotizace dítěte, která někdy vede k mluvním neurózám. Také mezi sourozenci mohou vznikat různé konfliktové situace, zejména když rodiče některému z dětí dávají přednost. Někdy vznikají diference v důsledku různých povahových sklonů jednotlivých dětí a rodiče musí vhodně i taktně takové situace vyrovnávat.

Dítě chce být milováno, chce mít jistotu v obtížných situacích, jež nemůže samo vyřešit, potřebu bezpodmínečně dobré a bezpečné rodinné zázemí. Dítě ví, že je závislé na dospělých, čím je mladší, tím je jeho závislost větší. Jeho důvěra se prohlubuje, čím více mu dospělí v obtížných situacích pomáhají a vysvětlují mu je. Při výchovných chybách, při konfliktových situacích v rodině začíná dítě ztrácet důvěru a mohou se vyvinout četné změny v jeho charakteru. Také přemíra citových projevů v rodině, kdy je dítě středem veškeré pozornosti, působí nepříznivě. Dítě se stává přecitlivělým, pokládá za samozřejmé, že mu každý ustoupí a že se každé jeho přání vyplní. Tím se přirozeně v širší společnosti dostává do sporů, po kterých následuje pokárání a třeba i trest. To dítě cítí jako nespravedlnost, ztrácí bezpečnost i jistotu a objevují se poruchy chování. Protože samo nemá ještě dostatek vlastní zkušenosti ani schopnost správně posuzovat situace, je pro ně důvěra k rodičům základem všeho. Pak je ochotné přijímat pokárání i trest jako vhodné i spravedlivé.

Lidská řeč je velmi složitá činnost, na které se účastní řada orgánů v těsné a koordinované spolupráci. Je pochopitelné, že může dojít k poruchám řeči, a to v kterékoliv části reflexního okruhu. Poruchy mohou být lehké, přechodného rázu, ale i těžké a velmi těžké, které lze obtížně upravit a některé z nich jenom zlepšit. Příčiny poruch řečí dělíme na dvě velké skupiny: organické a funkční.