Sociálna pedagogika ako vedná disciplína
Súčasnosť ukazuje, že desaťročie po novembrovej revolúcii prináša vyjasnenie a ustálenie chaotického stavu, ktorý nastal po revolúcii. Kým do roku 1989 teória výchovy zastrešovala všetky metodologické prístupy týkajúce sa výchovy, môžeme konštatovať, že dnes si sociálna pedagogika nachádza svoje jasné postavenie ako samostatná vedná disciplína.
I přes mnohé nepříznivé skutečnosti, které sociální pedagogiku provází od začátku až po současnost, zaujala místo, které ji v systému věd o člověku, výchově a společnosti právem patří.
Stala se integrální a velmi důležitou součástí celé vědy o výchově dětí a mládeže, která ji metodologicky i terminologicky zastřešuje.
Sociální pedagogika se však vyvíjela v různých směrech, v rámci kterých se postupně formulovaly její rozmanité podoby a modely, které se vždy snažily reflektovat aktuální požadavky společnosti, kladené na výchovu jednotlivce ve společnosti a pro společnost. Na základě těchto požadavků se následně koncipoval a později modifikoval i samotný předmět vědeckého bádání této pedagogické disciplíny, resp. vědní oblasti.
Záměrem této časti je poukázat jen na některé naše i zahraniční koncepce sociální pedagogiky, které se tradují až do současnosti.
1, Koncepce sociální pedagogiky K. Mollenhauera a H. Marburgerové :
Známý německý sociální pedagog K. Mollenhauer uvádí, že význam slova sociální pedagogika je víc pragmatické než teoretické povahy. Sociální pedagogiku proto v historickém kontextu interpretuje jako oblast výchovné skutečnosti, která se v souvislosti s průmyslovým vývojem stala systémem společenské pomoci dětem a mládeži.
Samotná pomoc vznikala právě v místě konfliktu společnosti. K. Mollenhauer, podobně jako H. Marburgerová, poukazoval na to, že průvodním jevem společenského vývoje jsou různé sociální problémy, které je potřeba řešit.
I z toho důvodu vznikla sociální pedagogika, aby erudovaně a komplexně odpovídala na tyto závažné otázky a směřovala k jejich řešení. H. Marburgerová zastávala kromě jiného názor, že sociální pedagogika je určena nejen pro sociálně problémové děti, ale i pro děti postižené a sociálně znevýhodněné.
V současnosti se ve Spolkové republice Německo vycházející z Mollenhauerové interpretace, traduje názor, že sociální pedagogika je teorie i praxe pedagogických opatření (pedagogické oblasti), resp. sociální pomoci mládeži.
2, Koncepce sociální pedagogiky H. Radlinské a R. Wroczynského:
Tito průkopníci sociálně-pedagogické teorie a praxe jsou považováni za významné představitele polské sociální pedagogiky. R. Wroczynski a H. Radlinská ve své koncepci sociální pedagogiky poukazovali především na aspekty sociálně-výchovné práce s dětmi a mládeží mimo školu.
Hlavní akcent kladli na důkladné poznání sociálního prostředí, ve kterém se děti a mládí lidé pohybují. Jen za těchto okolností je možné efektivně výchovně působí na osobnost mladého člověka a předcházet sociálně-patologickým jevům.
To svědčí o tom, že právě analýza vztahu: prostředí – výchova se stala centrálním problémem sociální pedagogiky. H. Radlinská kromě jiného do tohoto systému zařadila i sociálně-výchovnou a kulturně-osvětovou práci s dospělým člověkem, což dnes již zařazujeme spíše do oblasti sociální andragogiky.
V každém případě považujeme koncepci sociální pedagogiky R. Wroczynského a H. Radlinské za filantropistickou, protože je postavena na principu sociálně-výchovné starostlivosti o člověka.
3, Koncepce sociální pedagogiky O. Baláža a B. Krausa :
Po práci J. Čečetky a A. Jurovského považujeme na poli slovenské sociální pedagogiky za nejplodnější vědeckou práci O. Baláža, kterého můžeme nesporně nazvat klasikem slovenské sociální pedagogiky.
O. Baláž položil teoreticko-metodologické základy sociální pedagogiky v našich podmínkách. Jeho učení o této vědní oblasti pedagogiky, kterou zařadil do systému hraničních pedagogických disciplín, se stalo směrodatné a východiskem pro mnoho současných sociálních pedagogů. Sociální pedagogiku charakterizoval, podobně jako český sociální pedagog B. Kraus, jako vědu o sociálních aspektech výchovy.
Do jejího systému zařadil také zkoumání zpětnovazebního vztahu mezi prostředím a výchovou, resp. mezi jednotlivcem a společností. Sociální pedagogika podle O. Baláže má za úlohu dbát i o realizaci výchovných a vzdělávacích cílů v rozličných sociálních a výchovných institucích. B. Kraus rozšířil toto pole působnosti sociální pedagogiky o oblast sociálně výchovné prevence a profylaxie (konkrétní ochrana před určitou nemocí).
Takové chápání sociální pedagogiky se traduje na území Slovenské republiky dodnes.
4, Koncepce sociální pedagogiky Z. Bakošové :
Z. Bakošová navázala na tradici a model sociální pedagogiky, který zkoncipoval ve Slovenské republice O. Baláž.
V současné době patří k předním představitelům slovenské sociální pedagogiky. Svou vědeckou prací se aktivně podílí na zkvalitňování a modernizování klasických koncepcí sociální pedagogiky.
Její koncepce je založena na principu humanizmu, tolerance, akceptace a má výsostně podporný a filantropistický charakter.
Z. Bakošová definuje sociální pedagogiku jako hraniční disciplínu pedagogiky, jejímž posláním je poskytovat životní pomoc dětem a mládeži, nacházející se v různých problémových a krizových situacích.
Tato pomoc se zpravidla uskutečňuje prostřednictvím výchovy, resp. převýchovy. Další prioritou sociální pedagogiky podle Z. Bakošové je taktéž kompenzování nevhodných vlivů na člověka a prevence sociálně patologických jevů ve škole, v rodině, mimo školu a v širším sociálním prostředí. Bakošové koncepce sociální pedagogiky se orientuje na běžné, ale i závažné sociální problémy společnosti, které je potřeba urgentně řešit.
5, Koncepce sociální pedagogiky N. Huppertza, E. Schindlerové a J. Průchy
Neméně známí němečtí sociální pedagogové N. Huppertz a E. Schindlerová vychází z aktuálních potřeb společnosti, která permanentně poukazuje na vzrůstající tendenci sociálně-patologických jevů u dětí, mládeže a dospělých.
Do systému své sociální pedagogiky zařadili problematiku sociálních deviací. Jde o různé odchylky sociálního chování, které má za úkol řešit právě sociální pedagogika.
Na podobné zaměření sociální pedagogiky v podmínkách České republiky poukazuje J. Průcha.
Podle něho sociální pedagogika má usilovat o pedagogizaci prostředí a intervenci do sociálního prostředí, za účelem předcházení poruchám chování u dětí a mládeže. Takto chápaná sociální pedagogika má nejen preventivní, ale i profylaktický (kurativní) charakter. Jsme toho názoru, že problematika narušeného chování a poruch chování u dětí a mládeže bude ještě dlouhé roky dostatečně naplňovat sociální pedagogiku.
6, Koncepce sociální pedagogiky M. Zeliny
M. Zelina, významný slovenský pedagog a psycholog, klade v sociální pedagogice do popředí psychologický aspekt. Jeho systém sociální pedagogiky integruje v sobě více okruhů – socializaci osobnosti, rozvoj sociální kreativity člověka, studium vlivů sociálního a fyzikálního prostředí na výchovu člověka, tvorbu vhodného prostředí pro výchovu člověka, kultivaci sociálních skupin a komunit tak, aby byl minimalizovaný rozpor mezi společností a jednotlivcem, prostředím a osobností, s cílem oboustranného a lidského progresu. Zelinova koncepce sociální pedagogiky pokrývá téměř všechny oblasti, ve kterých nachází tato vědní disciplína pedagogiky své současné uplatnění.
7, Koncepce sociální pedagogiky G. Baumerové, H. Nohla a J. Schillinga
G. Bauemerová patřila spolu s H. Nohlem k významným představitelům německé sociální pedagogiky, konstituující se v poválečném období. Oba ji interpretovali jako shrnutí různých forem společenské a státní starostlivosti výchovného charakteru, která se dostávala především dětem a mládeži v každé výchovné sféře, kromě školy.
G. Bauerová zahrnula do své koncepce sociální pedagogiky následující okruhy:
a)sociálně-výchovný význam rodiny a starostlivost o rodinné společenství,
b)systém sociální starostlivosti o mládež a mládežnické hnutí,
c)výchovná pomoc při chybném vývinu – léčebně-pedagogické zařízení, výchovné poradenství, výchovné opatření určené pro mladé pachatele závažné trestné činnosti apod.,
d)sociálně-pedagogické vychovávání a profesní příprava sociálních pedagogů.
V pracích G. Baumerové můžeme teda najít trojí vnímání této hraniční pedagogické disciplíny – sociální pedagogika jako společenská výchova, jako výchova a vzdělávání mimo rodiny a školy, resp. jako forma sociální starostlivosti.
Téměř podobnou interpretaci sociální pedagogiky podává i J. Schilling, který ji nazval pozitivní pedagogikou, zastávající pozici terciální výchovné instituce, jádrem níž je sociální pomoc dětem a mládeži mimo sféru školství a rodiny. Tyto a mnohé další názory se v dnešní době v plné míře uplatňují v teorii a praxi německé sociální pedagogiky.
Jestliže odborníků na poli sociální pedagogiky bylo a je dostatek, přičemž každý z nich zastává jiný názor, resp. je reprezentantem jiné koncepce sociální pedagogiky, došlo k tomu, že předmět zkoumání této disciplíny nabyl širokospektrální a vícedimenzionální charakter. I proto v minulosti byla a v současnosti je podrobována často kritice. O opodstatněnosti této kritiky vůči sociální pedagogice se dá polemizovat, ale i vážně pochybovat.
Sociální pedagogika je přímo napojená na život společnosti, který se vyznačuje velkou dynamičností, častými změnami, takže je na místě tvrzení, že sociální pedagogika permanentně reflektuje požadavky společnosti. Zakomponovává je do edukačního procesu a pokouší se i o řešení nově vzniklých problémů převážně sociálně-výchovné povahy, resp. pomocí aktivit edukativního charakteru. Z toho vyplývá, že sociální pedagogika představuje otevřený systém, který se neustále doplňuje a vyvíjí paralelně s vývojem společnosti.
