Alternatívne školy (seminárna práca)

ALTERNATIVNÍ ŠKOLY

(Seminární práce)



























OBSAH

Úvod 3

Pojem alternativní škola 4

Základní rysy alternativních škol 5

Druhy alternativních škol 6

Závěr 8





































Alternativní škola

Je to obecný termín pokrývající všechny druhy škol (soukromé i státní), které mají jeden podstatný rys: odlišují se od hlavního proudu standardních (běžných, normálních) škol určité vzdělávací soustavy. Odlišnost může spočívat ve specifičnostech obsahu vzdělávání, organizace výuky, hodnocení vzdělávacích výsledků žáka aj. Pojem alternativní škola nelze tedy vztahovat pouze k soukromým školám, respektive k typu zřizovatele školy, protože nestandardní mohou být i některé školy státní. Pojem „alternativní škola“ pochází z latinského slova alter = jiný, opačný, změněný. V současné době není chápán jednotně a vedou se diskuse o tom, které školy k nim zařadit a které nikoli.

Někdy se tento pojem vysvětluje jako soukromá škola nebo také volná škola, jindy však tento termín označuje jakoukoliv změnu, inovaci jak ve státní tak ve škole soukromé.

Alternativní školy jsou obecně chápány jako školy, které svými inovačními programy a postupy cíleně odstraňují (nebo se o to alespoň snaží) nedostatky standardních škol. Lépe vyhovují novým požadavkům společnosti, novému, alternativnímu stylu života. Proto mezi alternativní školy (popř. třídy) zahrnujeme i státní školy, které zavádějí nové prvky do struktury školy, vzdělávacího obsahu a metod. Zvýšená poptávka po takových školách upozorňuje na nedostatky státního školství a na potřebu existence různých alternativ výchovy člověka. Alternativní školy kompenzují nedostatky státního školství. Jejich existence též odstraňuje uniformitu vzdělání, rodičům a dětem se nabízí více paralelních způsobů, cest k dosažení určitého cíle. Všechny školy by pak měly mít nejen stejné povinnosti a zodpovědnost za výchovu, ale také stejná práva a možnosti rozvoje. Přestože alternativní školy mají jen menšinové zastoupení ve státním školském systému, velice svou existencí ovlivňují průběh a výsledek reforem státního školství. Tyto školy vytvářejí podmínky pro inovaci v organizace vzdělávacího procesu i v obsahu vzdělání.






Základní rysy alternativních škol

Všechny typy alternativních škol mají mimo jiných i řadu společných rysů zásadní povahy.

1) Změna základního přístupu k osobnosti vychovávaného jedince s ohledem
na jeho psychofyzický vývoj a v souvislosti s tím změna vztahu učitele a žáka.

Jejich vzájemný vztah je v těchto školách budován na základě vzájemné úcty, tolerance, respektování se, pochopení, důvěry, spolupráce a společného rozhodování.

Učitel a žák jsou rovnocennými partnery. Společně rozhoduji o obsahu, metodách a formách vyučování. Učitel je v pozici rádce, partnera, pomocníka, který nejen sám vyučuje, ale nechává se inspirovat a poučit samotnými dětmi. Svým otevřeným přístupem získává přirozenou autoritu.

2) Princip svobody – ten hraje v alternativních školách významnou roli.

Žákovi je dávána možnost svobodné volby, je posilován pocit jistoty a sebedůvěry. I tato svoboda má svá určitá pravidla. Je spojena s respektováním práva druhých na osobní svobodu a vlastní názor, nevede k anarchii, ale k zodpovědnosti za svá rozhodnutí, chování a jednání.

3) Tvořivá aktivita a činnostní princip

4) Netradiční metody a formy práce

Poměrně často se zde vyskytuje vyučování v tématických celcích, různě dlouhých vyučovacích jednotkách, v blocích. Tradiční rozvrh hodin je nahrazován týdenním pracovním plánem, který zachovává určitou dynamiku v řazení činností. Velice se uplatňuje skupinové a týmové vyučování.

Je zde velký prostor pro individualizované formy výuky, zároveň je kladen max. důraz na rozvoj sociální cítění prostřednictvím četných a intenzivních sociální kontaktů. Děti se učí zodpovědnosti sami za sebe ale i za druhé a celou skupinu. Proto jsou do mnoha škol zařazeny i děti handicapované. Děti se učí přijímat a poskytovat pomoc od kamarádů. 5) Úsilí o vytvoření atmosféry důvěry a spolupráce

Úsilí o vytvoření atmosféry důvěry a spolupráce nejen ve vztahu žák – učitel, ale také učitel – učitel, učitel – rodič. Pedagogové řeší společně výchovné a vzdělávací problémy, pomáhají při rozvíjení koncepce a chodu školy. Stejně tak se i rodiče aktivně podílejí na utváření školního dění. Mohou se účastnit vyučování, podílejí se na přípravě realizaci různých činností.



Druhy alternativních škol

Ve světě v současnosti existuje mnoho typů alternativních škol.
Podle Průchy je možné rozlišit tři hlavní skupiny:

1. klasické reformní školy (waldorfské, jenské, montessoriovské a freinetovské)
2. církevní školy
3. moderní alternativní školy

Waldorfské školy

- škola byla založena R. Steinerem roku 1919 v obci Waldorf u Stuttgartu. V dnešní době existuje v různých zemích světa přes 500 škol Činnost škol vychází ze Steinerovy antroposofické filosofie, která z pozorování světa a člověk postupuje k základům lidské existence a uvědomění si pravé podstaty člověka.

Waldorfské školy jsou organizovány jako školy svobodné, jež mají podporovat individuální nadání a tvořivý duchovní život.

Plně organizovaná škola je 12-ti letá, integrovaná, koedukační (pro obě pohlaví). Většinou je k ní připojena mateřská škola a následně 13. ročník pro přípravu k maturitě. Je řízena učitelskou samosprávou ve spolupráci se sdružením rodičů, školy jsou soukromé.

Cílem je být školou současnosti a přitom vychovávat pro budoucnost. Usiluje se o výchovu ke svobodě, rovnosti a bratrství, o výchovu ke zdraví, o rozvoj osobnosti, probuzení věcného zájmu, svobodné vůle k učení a tvůrčí činnosti. Vyučovací předměty se rozdělují n tzv. hlavní a vedlejší. Děti nedostávají známky ale slovní ohodnocení – to zahrnuje ocenění, pochvalu, uznání, ale i analýzu chyb. Důležitý předpoklad pro existenci školy je úzká spolupráce s rodiči. Významný prvek této spolupráce jsou „měsíční slavnosti“, při kterých žáci a učitelé představují rodičům výsledky svého měsíčního úsilí.


Školy Montessori

Této typ školy založila, italská lékařka, pedagožka, propagátorka mírového hnutí a boje za dětská a ženská práva, Marie Montessori, která vytvořila specifický systém antiautoritativní pedagogiky. Výchovná práce je zde založena na principu pedocentrismu a spontánního seberozvíjení dítěte. Vychovatel zůstává v pozadí a usiluje o to, aby se dítě co nejvíce projevilo a prosadilo, bylo nezávislé a samostatné. Vychovatel by měl respektovat tělesný a duševní rozvoj, který se uskutečňuje v určitých intervalech, tzv. senzitivních fázích.

Vhodně didakticky upravené prostředí umožňuje, aby absorbující duch dítěte přijal nabídku a aby se tak uskutečnil proces seberozvoje. Při práci i volné hře jsou i malé děti schopné soustředit se mimořádně silně a dlouho svou pozornost na určitou činnost. Tento jev popsala jako fenomén polarizace. Vyučování je ve věkově smíšených skupinách (v rozpětí tří let)
Individuální pokroky jsou zaznamenány do speciální osobní knihy.

Cílem její koncepce je normální svobodný přirozený vývoj dítěte. Podle M. M. v sobě každé dítě nosí vlastní individuální stavební plán a vlastní síly pro svůj vývoj.

Jenské školy

Rozvíjejí se na základě první jenské pokusné školy Petra Petersena, profesora pedagogiky a ředitele ped. Ústavu při univerzitě v Jeně v pol. 20. let. Jenský plán vychází ze souhrnných snah hnutí nové výchovy.

Škola = školní obec a v desetileté škole jsou žáci rozděleni do čtyř kmenových skupin. Práce ve skupinách se řídí týdenním plánem, který je sestaven z pedagogických situací.
Používají se zde obecné prostředky učení: rozhovor, hra, práce, slavnost. Cílům obsahu a způsobům práce je přizpůsobeno prostředí.

Škola má mít charakter „školního domova“, školní třída „školního obytného pokoje“.

Cílem je vytvořit pedagogickou atmosféru, vytvořit nové vztahy spolupráce a spolužití mezi žáky a učitelem, i žáky navzájem. Cíle výchovy a vzdělání má být dosahováno na základě vzájemné pospolitosti. Zrušila se struktura klasických tříd a základní formou se stala skupina


Freinetovské školy

Tyto školy pracují na principech realizovaných Célesinem Freinetem – francouzský učitel venkovské školy. Rozvíjel mezi učiteli všech druhů skol hnutí tzv. moderní školy. Úkolem učitele je vytvořit podnětné vyučovací prostředí, materiál i techniky výuky. Školy mají mít pracovní charakter. Práce je nejdůležitějším principem. Praktická práce nesmí být oddělována od práce duševní. Proto se tvoří tzv. pracovní ateliéry. Práce má často individuální charakter. Nové zkušenosti si žáci osvojují prostřednictvím tzv. mimoškolního pozorování.

Nemají pevně stanovený učební plán, ale sestavuje se společný týdenní pracovní plán a individuální pracovní plány činností pojednávané na začátku týdne s učitelem. Pro freinetovské školy je typická spolupráce mezi žáky, učiteli i rodiči. Děti se mohou svobodně kriticky vyjadřovat ke všem jevům ve třídě prostř. Třídní rady nebo nástěnných novin.


Mimo těchto uvedených klasických reformních škol se v současnosti rozvíjejí další alternativní školy. Označené J. Průchou „moderní alternativní školy“
Nerozšířenější skupiny jsou: školy s otevřeným vyučováním
školy s volnou architekturou
školy bez ročníků
cestující školy
odenwaldské školy



LITERATURA

Průcha J., Alternativní školy, Hradec Králové, Gaudeamus 1994
Rýdl K., Alternativní pedagogické hnutí v současné společnosti, Brno, 1994 str. 284
Grecmanová H., Holoušková, Bůžek, Obecná pedagogika II, Olomouc, Hanex 2000, str. 210
Grecmanová H., Urbanovská E., Školský systém podle Marie Montessoeiové, ČPDN,
1994 č. 18, str. 47-50
informace z internetu.