Teória výchovy

Otázky mravní výchovy dětí a mládeže stály vždy v popředí zájmu pedagogických myslitelů. Sledujeme-li vývoj názorů na výchovu v minulosti, vidíme, že mravní výchova byla většinou považována za hlavní úkol výchovy. Názory na mravnost byly a jsou součástí filosofických systémů, tvoří jejich část, označovanou názvem etika. Etika je učení o mravnosti, jejím vzniku a vývoji, o pravidlech a normách lidského jednání, o povinnostech lidí k sobě navzájem, ke společnosti, k vlasti, k státu. Obsahem vytváření opravdových humánních vztahů je především úcta k člověku, k jeho lidské důstojnosti, čestnosti a pravdomluvnosti ve vztahu mezi lidmi, slušnost a skromnost v jednání s lidmi, ochota pomoci slabším, trpícím a úcta k ženě.

Mravnost, po psychologické stránce, není jen zvláštní smysl, ale také určitá schopnost, jako jsou jiné schopnosti rozumové, pamětní, estetické aj. Tuto zásadu považujeme za platnou a správnou právě pro dobu dětského věku protože je to doba, v níž se vyvíjí subjektivní vědomí a především vědomí mravní odpovědnosti jedince. Vnější vlivy a příčiny, sociální prostředí, dědičná degenerace a jiné okolnosti se právě v této době prvních stupňů vývoje nejvíce uplatňují, a ustupují účinkům výchovy a rozumu. Vývojově prvním mravním vztahem, který si dítě vytváří, je vztah k rodičům a k sourozencům. Na povaze tohoto vztahu bude podstatně záviset i formování humánních rysů dítěte v jeho budoucím životě. Z prvotního citového vztahu dítěte k rodičům je možné vypěstovat opravdový lidský vztah a posilovat v něm od začátku prvky, které se později mohou stát základem pro přátelské vztahy dítěte i pro humánní vztah v nejširším slova smyslu. Tak, jak se děti naučí chovat ke svým rodičům, budou se chovat i k jiným lidem. Rodiče jsou prvními učiteli lidskosti svých dětí. Významný je i vývoj vztahů mezi sourozenci v rodině. Pro formování osobností dítěte má, spolu s matkou – která je první osobou v interpersonálním vztahu s dítětem, - značný význam i otec jakožto „model mužství“, představitel mužských pozitivních vlastností a společenských norem. Význam mají i ostatní dospělí členové rodiny a příbuzní například prarodiče, teta, strýc. Ti mohou dítěti nahradit vřelý emoční vztah vlastních rodičů, ale jindy mohou naopak spoluvytvářet konflikty a napětí v rodině. Kladný postoj rodičů umožňuje, aby k nim dítě také mělo hluboce kladný vztah, pomáhá mu to ve formování svědomí a charakteru, zejména ve vztahu k lidem.

Naopak negativní postoj rodičů ztěžuje socializaci a formování charakteru, v krajním případě dítě podlehne vlivu chuligánských part nebo jiných antisociálních vzorů, může dojít i k duševním poruchám a k delikvenci. Souhrnně se tedy dá říci, že na mravní vývoj dítěte působí příznivě kladný citový postoj rodičů a přiměřená míra požadavků, kontroly a řízení. Významný, z hlediska vytváření mravních základů dítěte, je i vývoj vztahů mezi sourozenci v rodině. Ve styku s bratrem nebo sestrou má dítě dobrou příležitost omezovat své osobní zájmy ve prospěch druhých, vytváří si city přátelství a družnosti, které se potom dále úspěšně rozvíjí mezi spolužáky ve třídě. Na druhé straně je známé, jak právě tyto základní lidské vztahy nejednou chybí dětem „jedináčkům“, které neměly možnost vyrůstat v rodině spolu se sourozenci. Naopak při nesprávné rodinné výchově se mohou mezi sourozenci vyvíjet i nezdravé mravní vlastnosti, jako je závist, žárlivost, svárlivost, povýšenectví, ale dokonce i a nenávist. Vztahy mezi sourozenci mají tedy rozmanité aspekty. Sourozenci jsou účastníky prvních společných her, pomáhají dítěti realizovat jeho záměry, jindy je však narušují. Někdy chrání dítě před agresí ostatních, jindy jsou však sami agresivní. Na jedné straně dávají dítěti pocit, že není „samo“ (a jedináčkové často touží po bratrovi nebo sestře), na druhé straně je nutné přizpůsobovat se jejich požadavkům. Sourozenci často soutěží o přízeň rodičů, i když tato rivalita nemusí být vždy plně uvědomována. Faktem je, že v rodině bývá obtížné zachovat plnou „spravedlnost“ např. kojenci je nutné věnovat zvýšenou péči, a starší dítě může mít pocit, že je opomíjeno. Navíc v mnoha případech mají rodiče odlišné sympatie k jednotlivým dětem, někdy zase zbytečně přiostřují napětí mezi sourozenci tím, že je ustavičně srovnávají, jednoho kladou druhému za vzor atd. Mravní základy, které dítě získá v rodinném prostředí, si pak dále upevňuje, rozšiřuje a prohlubuje během školní výchovy. V tomto období jsou dalšími významnými prvky mravní výchovy dítěte učitel a třídní kolektiv. Učitel může klást na žáka různé požadavky (např. vyžadovat důsledné plnění školních povinností, jisté způsoby chování, dodržování disciplíny atd.). Vyslovení požadavků ze strany učitele může být přímé (noste si učebnice, neopisujte, nenapovídejte atd. ) nebo může vyplývat ze situace – žák vidí pečlivost, svědomitost, ochotu učitele a po jeho vzoru si sám tyto požadavky klade. Učitel sám nejlépe odhadne, které požadavky musí výslovně uvést a které mohou vyplynout z jeho chování nebo z chování jiných.

Důležitou věcí v tomto momentu je napodobení, které se objevuje v různé intenzitě v závislosti na působivosti příkladu a na vyspělosti žáků. Děti mladšího školního věku napodobují velmi často, ale neuvědoměle, jsou vedeny jen citem. Proto je důležité, aby se na ně působilo především kladnými příklady, protože nedovedou rozlišit, co je správné a co nesprávné a velmi často a snadno napodobují i věci nevhodné. U žáků středního a staršího školního věku se čím dál více spojuje napodobování s uvědomělostí, která nakonec vede k odmítání chování, které považují za nesprávné. To však neznamená, že by se jedinci v tomto věku nedali strhnout špatnými příklady, nenapodobovali záporné charakterové rysy apod. Ve většině případů tu však lze počítat s vyvinutým smyslem pro pravdu, spravedlnost a pro čest. Účinnost napodobení se zvyšuje autoritou učitele. Čím větší autoritě se učitel těší, tím účinnější je jeho výchovné působení.

Pokud jde o žákovský kolektiv, je třeba přihlédnout k jeho odlišnostem od ostatních kolektivů, které jsou závislé na věkových zvláštnostech dětí a mládeže. V žákovském kolektivu zaujímá důležité postavení základní (prvotní) kolektiv. Jedná se o nejmenší kolektiv, který se dál už nedělí, jeho členové jsou trvale spojeni přátelstvím, prací a denním životem. Funkcí základního kolektivu je vytvořit spojovací článek mezi osobností a širším kolektivem, tj. děti a mládež se učí „žít s lidmi“, učí se přihlížet a naslouchat potřebám druhých, „vcítit se“ do situace druhého a podle toho se k němu chovat. Učí se spolupracovat, řešit spory a náročné životní situace ve styku s lidmi. To jsou důležité momenty ve formování charakteru a v morální výchově dětí a mládeže. Závěrem tedy můžeme říct, že s tvrzením J.A. Komenského nelze jinak než souhlasit. Člověk, který je třeba i nadprůměrně nadaný a inteligentní, ale nedokáže vyjít s druhými, je netaktní, nespolehlivý, neuctivý a nečestný nemůže být nikdy pro společnost ani pro své okolí přínosem. Myslím si, že kořeny takového vystupování některých jedinců jsou spojeny, jak bylo již uvedeno, s jejich výchovou v rodinném prostředí. Pokud se rodiče dítěti nevěnují, přehlíží jej, nezajímají se o to, co dělá, jak se učí, jaké má zájmy a dítě nemá nikoho na koho se může obrátit, stává se uzavřenější a nepřístupnější. To se samozřejmě odrazí v jeho postojích, chování, charakteru a vztahu k ostatním. Takový jedinec bez taktu a ohleduplnosti, byť by i s nadprůměrnými schopnostmi, nikdy nemůže dosáhnout takového postavení a úrovně jako člověk s pevným a klidným rodinným zázemím a mravními zásadami.