Nepomenované zmluvy v pracovnom práve ČR

Zmluvný princíp je jeden zo základných princípov v pracovnom práve. V zákoníku práce je upravená celá rad zmlúv a dohôd. Právna úprava týchto zmlúv a dohôd má dva roviny- všeobecnú vyjadrenú v § 244 zákoníku práce a rovinu zvláštnu, ktorá upravuje jednotlivé zmluvné typy (napr. úprava pracovnej zmluvy dohody o zmien pracovnej zmluvy).
Za nepomenované zmluvy by sa dali označiť zmluvy nespľňajúce všetky náležitosti v zákone upravených zmluvných typov.
§51 občanského zákoníku upravuje existenciu nepomenovanej zmluvy. V pracovnom zákoníku ale ani v žiadnej norme pracovného práva takéto ustanovenie nenájdeme.

Súčasná aplikácia ustanovení zákoníku práce je ovplyvňovaná základnými pravidlami obsiahnutými v Ústave a Listine základných práv a slobôd. Článok 2 ods.4 úsatvy a článok 2 ods. 3 Listiny stanovujú že každý môže konať všetko to čo nie je zákonom zakázané.
Ak budeme teda vyššie uvedené pravidlo aplikovať na zmluvný systém musíme dospieť k záveru, že zákoník práce nezakazuje uzatvárať iné zmluvy ako sú výslovne upvavené.

Pod zorným uhlom ústavného pravidla je nevyhnutné dovoliť, že možno uzatvárať zmluvy medzi subjektami pracovneprávneho vzťahu, aj keď ich model nie je v zákoíku práce výslovne uvedený.
Zmluvná sloboda nie je však ani v tomto prípade absolútna, pretože i v tieto zmluvy sú uzatvárané v oblasti, ktorá je predmetom úpravy zákoníku práce a preto sa i na nich vzťahujú všeobecné ustanovenia zákoníku práce a hlavne ustanovenia upravujúce neplatnosť právnych úkonov.

Volne uzatvárané zmluvy nemôžu byť v rozpore s konkrétnou úpravou zákoníku práce, nemôžu taktiež meniť absolútne kogentné normy zákoníku práce (napríklad nie je možné s odvolaním sa na ústavné pravidlo založiť pracovný pomer inou právnou skutočnosťou ako je praconá zmluva.
V týchto zmluvách môžu byť obsiahnuté ujednania, ktoré vychádzajú z dispozitívnych noriem zákoníku práce, z relatívne kogentných noriem zákoníku práce ale môžu sa týkať otázok, ktoré niesú vôbec v zákoníku práce upravené. Zo skúmaného ústavného pravidla.
Tejto problematiky sa týkajú nálezy ústavného súdu 192/95 a 27/ 96.

Ústavný nález 192/95 znie v prospech zmluvnej slobody aj v ústavnom práve a doslova začína takto
Ustanovení článku 2 odst. 3 Listiny a článku 2 odst. 4
Ústavy, znějící "Každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá", musí platit i pro oblast pracovněprávních vztahů a to i při vědomí jejich specifik, neboť jde o ustanovení, mající v každé demokratické společnosti zásadní význam, a to potud, že je pojistkou svobody
a současně i pojistkou proti totalitarizaci společnosti, jíž je vlastní snaha o znormování pokud možno všech oblastí života.

V nález 27/ 96 zase môžme nájsť právny názor, že „právě v zásadně kogentní povaze pracovněprávních předpisů lze spatřovat jeden z podstatných rozdílů mezi nimi a předpisy občanskoprávními. V případě, že pracovněprávní předpisy účastníkům pracovněprávních vztahů neumožňují odchylnou úpravu vzájemných práv a povinností, je třeba to, co těmto předpisům nevyhovuje, považovat za zakázáno.“
Na druhej strane ale tensto nález obsahuje že Ústavní soud již dříve judikoval, že čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy nacházejí své uplatnění i v oblasti pracovněprávních vztahů, neboť v demokratické společnosti představuje velmi významnou záruku svobody a současně i pojistku proti totalitarizaci společnosti.