Současná tvorba a uplatňování zákonů se dělí do několika základních skupin – na právní systémy kontinentální a anglosaské, dále ještě na práva islámská a ostatní práva, jako hinduistická, židovská, tradiční a náboženská práva v Africe.
Naše právo je už podle názvu kontinentální a v hlavních rysech se shoduje s jeho klasickým představitelem – právem francouzským nebo jeho předobrazem – právem starého Říma. Je postaveno na dvou pilířích, které vykonávají rozdílné funkce. Vždy existuje zákonodárný orgán (dnes většinou parlament), který má pravomoc vydávat zákony. Druhým pilířem jsou soudy, které rozhodují na základě vydaných zákonů o tom, kdo je porušoval. Soudce rozhoduje dle vlastního uvážení, ale je nucen ctít zákon. V různých zemích je různě vázán rozhodováním ostatních soudů. Tento právní systém je v současné době je používán v kontinentální Evropě a ve většině ostatních zemí světa.

Vznik těchto systémů, zřejmě souvisí s dějinami zemí, ze kterých pocházejí. Anglie jako jediná země kontinentu nikdy neprošla fází klasické absolutistické monarchie (jako třeba Francie za Ludvíka XIV). Její systém tedy přímo navazuje na středověké roztroušené uplatňování práva, lišícího se hrabství od hrabství. Panovník nikdy neměl sílu systém násilně změnit a sjednotit tak, aby lépe podporoval jeho neomezenou vládu. Anglický právní systém se pak rozšířil např. do Ameriky.
Protějškem kontinentálního práva je tedy systém anglosaský. I v něm existují dva pilíře, ale soudy mají daleko větší pravomoc než na kontinentě. Jsou totiž dalším zdrojem nových právních pravidel nebo spíše zvyklostí tzv. Precedentů. Mezi precedenty platí hierarchie: nejsilnější a přímo z Ústavy závazné jsou judikáty Ústavního soudu, pak následuje judikatura obecných soudů a nejslabší právní sílu mají precedenční rozhodnutí správních úřadů.).

Soudce je povinen rozhodovat i v případech, které nejsou upraveny žádným zákonem vydaným parlamentem, protože anglosaské právo má mnohem méně zákonů, a rozsudek v takovémto případě je závazný pro všechny soudy nižší nebo stejné úrovně. Může být zvráceno pouze rozhodnutím soudu vyššího stupně, jehož rozhodnutí pak zrušený rozsudek nahradí i jako zdroj práva pro další spory. Takto vznikají „precedenty“ tedy závazná rozhodnutí, které jsou zmiňovány v téměř každém americkém filmu z právnického prostředí. Výhodou a obecným rizikem precedenčního systému je jeho strnulost: zatímco zastaralý právní předpis je možno novelizovat nebo zrušit, judikatura je z definice neměnná. Neboť závaznost precedentů je pouze neformální, může se soud nebo správní úřad od dosavadního rozsudku odklonit, pokud použitelnou judikaturu shledá nevyhovující. Jeho rozhodnutí pak slouží jako nový precedens a starý (podle zásady lex posterior derogat priori ) nahrazuje. Ve státech anglosaské právní kultury nemůže být žádný člověk odsouzen na základě tvrzení, tušení či pravděpodobnosti, nýbrž pouze na podkladě jasných důkazů.

Tento systém je obecně méně přehledný než systémy kontinentální, na druhou stranu v sobě nese obrovskou pojistku proti snadnému zneužití. Jeho další sympatickou vlastností je větší odolnost proti formalismu, který často opomíjí fakta a zabývá se pouze právními formalitami popsanými v zákonech.
Ale jak shrnul útok na Afghánistán přední britský právník Anthony Scrivener "Myšlenka, že k odsouzení drobného zloděje je zapotřebí lepších důkazů, než k zahájení války, je na pováženou."