Později se lidé domnívali, že veškeré popudy a myšlenky do člověka vkládají přímo bohové. V 6. a 5. století př.n.l. byl však učiněn velký krok vpřed. Zásluhu na tom mají především řečtí filosofové Platon a Aristoteles. Platon tvrdil, že „ jsme ovládáni svými touhami, pokud si rozum nevynutí lepší cestu, a že rovnováhu mezi těmito dvěma silami udržuje vůle.“ / Hunt, 2000, str. 458/
Aristoteles se mezi prvními přímo pokusil vysvětlit emoce. Ve svém díle „Etika Nikomachova“ rozděluje duševní jevy do dvou kategorií - poznání a chtění. Emoce zařadil k volnímu jednání a odvozuje od nich i volní činnost. Z emocí rozlišuje emocionální slast, rozkoš a bolest. Slast je spojená s lidskou činností, nemůže bez ní vzniknout, a největší intenzity dosahuje po jejím dokončení. Dochází k závěru, že slast a rozkoš nastává při splněné vůli, vyplněném chtění; bolest se objevuje, pokud k tomuto naplnění nedojde. Aristoteles sice nesprávně určil sídlo psychické činnosti - srdce ( ne mozek ), ale jeho přínos je přes to všechno značný.
V Antice se o poznávání emocí zasloužil Galenos, který jako první experimentálně dokázal, že volní pohyby a pocity jsou spojeny s mozkem pomocí periferního nervstva. Tyto objevy však na dlouhou byly jediné, středověk totiž respektoval Aristotela a přejímal jeho názory. V 17.století se zájem o emoce začíná obnovovat. Emocemi se zabývali např. : Descartes, Spinoza nebo J. Locke. Descartes r.1650 napsal dílo „Pojednání o vášních“. Jako první se v něm zabývá rozborem emocí. Rozeznává šest druhů vášní - radost; smutek; překvapení či údiv; přání a touha; láska; nenávist. Vášně nedával do souvislosti s procesy v mozku, za jejich sídlo však určil podkorové oblasti mozku. Spinoza se věnoval emocím z hlediska etického ( př.: vášeň považoval za příčinu špatného lidského chování a věřil, že ji lze ovládnout pomocí rozumu a znalostí ). Emoce definoval přísnými logickými pojmy. „Například lásku definoval jako „pouhou radost doprovázenou myšlenkou na vnější příčinu“ a nenávist jako „pouhý smutek s doprovázející myšlenkou na vnější příčinu“.“ / Hunt, 2000, str. 458 /
18. století přináší do psychologie nové pohledy na chápání psychického života. Roku 1777 Tetens přichází ve svém spise „Filosofické zkušenosti o lidské povaze“ s rozčleněním psychického života na rozum, vůli a emoce. Na to navázal i Kant, který hovoří o tom, že emoce se nemohou zařadit k procesům intelektovým, že mají své specifické vlastnosti. Díky Kantovi se emoce začaly zkoumat jako samostatný psychický proces.
Druhá polovina 19.