Tato emoce se dostaví, pokud je jedinec ve stavu fyziologického vzrušení, pro které nemá vysvětlení nebo není přítomna určitá kognice.
Platí zde tedy rovnice : vzrušení + interpretace situace = určitá emoce.
Na Schechtera a Singera reagoval S. Valins. Ten hovořil o problému vnímání vlastního fyziologického stavu. Domnívá se, že lidé si mohou emoce vsugerovat či je u sebe špatně určovat. Vykonal experiment, jehož výsledky potvrdily danou teorii Schechtera a Singera, že člověk má potřebu interpretovat svůj stav vzrušení. Došel však i k poznatkům, že existují osoby neemociální u kterých toto neplatí. 2.4.3.2. Mandlerovo pojetí emocí
Na výzkumy Schechtera a Singera navázal i G. Mandler. Ten se původně domníval, že kognitivní interpretace fyziologického vzrušení, která se opírá o poznání situace, s níž je spojeno prožívání určité emoce, ji určuje. Hovoří také o tom, že člověk kategorizuje události ze svého okolí a přitom jim dává určité významy. U různých osob je kategorizování různé, záleží na zkušenosti (paměti) jedince. Prožívání emoce pak vzniká ze „gestltického“ spojení viscerálního vzrušení a kognitivního zhodnocení. Jedinec si ale tento proces neuvědomuje, přístupný mu je pouze výsledek.
Pojetí geneze emocí ukázal Mandler na vzniku úzkosti. Úzkost dle něj vzniká v situaci, kdy člověk prožívá viscerální vzrušení zároveň s poznáním bezmocnosti. K tomu dochází v situaci, kdy cíle není dosaženo, popřípadě když člověk zjistí, že plán není proveditelný. Dojde tedy k viscerálnímu vzrušení a následovně k uvědomění si své bezmocnosti. To pak vede ke vzniku úzkosti. Zároveň ale běží kognitivní hodnocení situace a hledání jiného perspektivního řešení. Fyziologicko - kognitivní teorie napomohly k přiblížení geneze emocí, přesto však ještě mnoho otázek zůstalo nevyřešeno.
2.4.3.3 Percepčně - motivační teorie emoce
Svéráznou teorií emocí byla v šedesátých letech teorie percepčně - motivační, se kterou přišel R.Leeper. Teorie se zakládá na tvrzení, že emoce vystupují v těsné souvislosti s motivací, vyjadřují funkční jádro motivace. Emoce také patří do percepčních procesů. Leeper tím naznačuje, že se vyvinuly z vnímání. Organismus k rychlé a spolehlivé adaptaci totiž potřeboval potřeby organismu s vnímáním integrovat. Emoce tedy mají hlavní úlohu ; „determinují vnímání a integrují je s motivací.“ / Nakonečný, 1998, str. 450 /
2.4.3.4. Informační teorie emoce
Už roku 1949 D.O.Hebb tvrdil, že emoce poukazují na shodu či rozpor s očekávaným výsledkem. S názorem, že emoce má nahrazující funkci při chybění informací potřebných k dosažení určitého cíle, však přišel v roce 1965 ruský psycholog P.V. Simonov.