Lze v nich odlišit jednoduché city, celek však má svůj vlastní charakter. Intenzivní složené city Wundt nazývá afekty. Třídimenzionální teorie emocí měla velký význam pro další studium emocí a emočního prožívání. Možná už jen proto, že mnoho otázek stále zůstalo nezodpovězeno. 2.4.2. Pokračovatelé W. Wundta
Wundtova teorie citů byla dalšími lidmi nejen rozvíjena a doplňována, ale i kritizována. Především v tom, že Wundt pojímal city pouze jako kvality počitků a vjemů. Vyvstala tedy otázka, zda je cit nutně vázaán na nějaký objekt, popřípadě zda může existovat citový stav bezpředmětový. Na tuto otázku odpovídali Wundtovi stoupenci a žáci ( př. Krueger, Lehemann, Lipps,...) tím, že bezpředmětový emoční stav možný není, musí být vždy spojen s nějakým stavem intelektu. Například Krueger klade důraz především na celostní charakter emočních stavů. Do mírné opozice se postavil francouzský psycholog Th. Ribot, který na příkladech zvířat i dětí naznačuje možnost existence čistých, bezpředmětových emočních stavů. Wundtovi se také přibližuje americký psycholog J. Dewey. Ten si pokládá otázku, která byla opomíjena a to otázku funkce emocí a citů v chování a životě člověka. Dewey navazuje také na Jamese a to tím, že nesouhlasí s jeho řazením fází procesu vnímání ( tj. první je vnímání situace, ta navozuje změny v organizmu, jejichž subjektivním projevem je emoce ). Dewey tvrdí, že „idea ( tj. obraz situace ) a emoční excitace vznikají současně.“ / Holas, 1972, str. 297 / Hlavním je zde ale způsob chování. Emoce je tenze mezi určitým podnětem a odpovědí, která způsob chování předurčuje. 2.4.2. Behavioristické teorie emoce
Roku 1919 formuloval zakladatel behaviorismu John B.Watson svou teorii. Behaviorismus je psychologický směr, který odmítá introspekci a veškerý svůj zájem soustředí pouze na oblast chování. Chce, aby psychologie byla objektivní věda. Watson byl tedy nucen chápat emoce v souladu s koncepcí behaviorismu. Bere tedy emoce jako tělesné mechanismy, žlázových a viscerálních systémů. Jako jeden z prvních experimentoval s podmiňováním emocí. Byl to pokus s jedenáctiměsíčním Albertem. „ Albertovi, podobně jako všem dětem v jeho věku, nevadilo mít kolem sebe malé hlodavce. Naopak, bal nadšený, smál se a sahal na krysy a králíky, kteří kolem něho pobíhali. Pak se jednou, právě v okamžiku, kdy se dotýkal bílé krysy, ozval hlasitý zvuk. Malý Albert ucukl a odvrátil se, projevoval přitom všechny znaky úzkostného vzrušení.