Po několika opakovacích se lekcí naučil : bál se bílých krys ( které mu nic neudělaly ), trochu méně se bál jiných zvířat se srstí, dokonce měl trochu strach z kožichu své matky.“ / Kern, 1999, str. 102/ I přes takto nehumánní experimenty se stal behaviorismus se svojí koncepcí jedním z nejrozšířenějších směrů v psychologii. To mělo za následek úplné vyloučení obsahu emoce jako zážitku. Watson se ale zajímal o city dál. Například lásku charakterizoval následovně : “nepodmíněný podnět : nepodmíněná reakce :
hlazení kůže a pohlavních orgánů, křik přestává, kloktání, kvokání
houpání, ježdění na kolenou atd. erekce penisu, mnoho jiných neurčitých reakcí „ /Nakonečný, 2000, str. 212 /
Behaviorismus se domnívá, že veškeré emocionální reakce vznikají podmiňováním reakcí nepodmíněných, vrozených na nepodmíněné, vrozené podněty. To znamená, že původní podnět, který vrozeně vyvolá reakci, se asociuje s podnětem jiným. Ten se stává signálem, zastupuje podnět, který původně vyvolal emoční reakci. Na Watsonovy experimenty navázal další behaviorista N.E. Miller. Ten pokračoval v experimentech s podmiňováním emocí. Došel k závěru, že počet podmíněných emocí se zvyšuje generalizací podnětu, který je vyvolává. Hovoří o tom, že generalizace nezahrnuje pouze podměty podobné, ale i podměty vystupující společně se signálem emoce. Z dalších behavioristů bychom zde mohli zmínit například N.L.Munna, P.Th.Younga nebo D.O.Hebba. Podle nich emoce desorganizují chování.Tento behavioristický názor na emoce je označován jako katastrofická teorie emocí. Například Young roku 1961 uvedl, že bere vývoj emocí jako „růst adaptivního chování a redukci emoce, že emoce je nahlížena jako něco, co má být zavrženo (“ be avoided“), co má být minimalizováno.“ / Nakonečný, 1998, str. 420 / Emoce jsou tedy něco, co nepatří do lidského života, protože způsobují „emocionální rozvrat.“ Důsledkem tohoto rozvratu jsou potom somatická onemocnění. Behavioristé při poznávání emocí nemohli překročit hranici podmiňování. Nemohli totiž tělesné známky emocí měřit a to, co člověk říkal ohledně svých pocitů, považovali za vědecky bezcenné. Přesto však mělo jejich podmiňování emocí velký význam. Především v léčení fóbií.
2.4.3. Kognitivní teorie emoce
V šedesátých letech 20. století se začaly objevovat trochu odlišné názory na psychologii než byly do té doby. Začal se rozvíjet kognitivní směr psychologie. Tento směr začal řešit otázky, které byly do té doby řešeny z hledisek jiných směrů. Mimo jiné se zaobíral i emocemi. Vznikají tedy kognitivní teorie emocí. Vzniklé teorie však nejsou úplně jednotné, dělí se do tří směrů :
1962 - fyziologicko - kognitivní teorie emocí S. Schachtera a J.