Úvod
V této práci se budeme věnovat emocím, respektive jejich zkoumání v psychologii. Emoce jsou věčným společníkem člověka ( a nejen jeho, některá zvířata emoce prožívají také ) a člověk, protože je to tvor zvědavý, se o ně zajímá. Nastíníme si tu vývoj názorů na emoce a jejich působení. Názory byly zprvu pouze konstatující, později začaly být dokládány experimentálně. Na následujících stránkách se dozvíme, jak zkoumání emocí v psychologii probíhalo a jaké závěry z toho byly vyvozovány. 1. Pojem emoce
Emoce tvoří zvláštní třídu duševních jevů. Každý člověk je zná, každý je prožívá denně. Jejich definice však není jednoznačná. Z hlediska významu se dá pojem emoce stotožnit s pojmem cit. (Někteří autoři však s tímto stotožněním nesouhlasí.) Označovány jsou tím prožitky stavů jako např.: strach, lítost, radost, smutek, hněv, .. Psychologicky vymezit tento pojem však není jednoduché. V psychologických slovnících je význam emoce definován jako „1. komplexní citový stav doprovázený charakteristickými motorickými a žlázovými aktivitami, 2. komplexní chování organismu, v němž predominují viscerální komponenty, resp. 1. mentální stav, charakterizovaný cítěním a doprovázený motorickými projevy, který se vztahuje k nějakému objektu nebo vnější situaci, 2. excitovaný stav mysli, který doprovází k cíli zaměřené chování, 3. afektivní stav, který je důsledkem překážky nebo oddálení instinktivní akce, 4. dynamický projev instinktu, 5. dezorganizovaná odpověď organismu, 6. totální akt organizovaný kolem autonomně kontrolovaného komplexu chování (tj. aktivita organizovaná převážně vegetativní nervovou soustavou.“ /English, Englishová, 1958 ; dle Nakonečného, 2000, str. 8/ Tyto definice se zaměřují spíše na teorii a metodologii. Jinou definici podává Marie Vágnerová ( 2002, str. 44 ) : „Emoce vyjadřují vztah člověka k sobě samému i k okolnímu světu. Jsou bezprostředním ukazatelem způsobu, jakým člověk tuto skutečnost přijímá. Projevují se subjektivním hodnocením reality, který se liší od racionálního posuzování. Je v něm více obsažen subjektivní význam hodnoceného.“ Už od dávných let, od doby, kdy se lidé začínali o své emoce zajímat, jsou na ně různé názory. Každý autor je definuje trochu jinak, i když v podstatě jde stále o totéž. 2. Vývoj pohledů na emoce
2.1. Rané náhledy na emoce
Primitivní národy pravděpodobně neměly přílišnou snahu ptát se na otázku ohledně našeho konání. Vše vysvětlovali tím, že naše činy řídí duchové a kouzla.

Později se lidé domnívali, že veškeré popudy a myšlenky do člověka vkládají přímo bohové. V 6. a 5. století př.n.l. byl však učiněn velký krok vpřed. Zásluhu na tom mají především řečtí filosofové Platon a Aristoteles. Platon tvrdil, že „ jsme ovládáni svými touhami, pokud si rozum nevynutí lepší cestu, a že rovnováhu mezi těmito dvěma silami udržuje vůle.“ / Hunt, 2000, str. 458/
Aristoteles se mezi prvními přímo pokusil vysvětlit emoce. Ve svém díle „Etika Nikomachova“ rozděluje duševní jevy do dvou kategorií - poznání a chtění. Emoce zařadil k volnímu jednání a odvozuje od nich i volní činnost. Z emocí rozlišuje emocionální slast, rozkoš a bolest. Slast je spojená s lidskou činností, nemůže bez ní vzniknout, a největší intenzity dosahuje po jejím dokončení. Dochází k závěru, že slast a rozkoš nastává při splněné vůli, vyplněném chtění; bolest se objevuje, pokud k tomuto naplnění nedojde. Aristoteles sice nesprávně určil sídlo psychické činnosti - srdce ( ne mozek ), ale jeho přínos je přes to všechno značný.
V Antice se o poznávání emocí zasloužil Galenos, který jako první experimentálně dokázal, že volní pohyby a pocity jsou spojeny s mozkem pomocí periferního nervstva. Tyto objevy však na dlouhou byly jediné, středověk totiž respektoval Aristotela a přejímal jeho názory. V 17.století se zájem o emoce začíná obnovovat. Emocemi se zabývali např. : Descartes, Spinoza nebo J. Locke. Descartes r.1650 napsal dílo „Pojednání o vášních“. Jako první se v něm zabývá rozborem emocí. Rozeznává šest druhů vášní - radost; smutek; překvapení či údiv; přání a touha; láska; nenávist. Vášně nedával do souvislosti s procesy v mozku, za jejich sídlo však určil podkorové oblasti mozku. Spinoza se věnoval emocím z hlediska etického ( př.: vášeň považoval za příčinu špatného lidského chování a věřil, že ji lze ovládnout pomocí rozumu a znalostí ). Emoce definoval přísnými logickými pojmy. „Například lásku definoval jako „pouhou radost doprovázenou myšlenkou na vnější příčinu“ a nenávist jako „pouhý smutek s doprovázející myšlenkou na vnější příčinu“.“ / Hunt, 2000, str. 458 /
18. století přináší do psychologie nové pohledy na chápání psychického života. Roku 1777 Tetens přichází ve svém spise „Filosofické zkušenosti o lidské povaze“ s rozčleněním psychického života na rozum, vůli a emoce. Na to navázal i Kant, který hovoří o tom, že emoce se nemohou zařadit k procesům intelektovým, že mají své specifické vlastnosti. Díky Kantovi se emoce začaly zkoumat jako samostatný psychický proces.
Druhá polovina 19.

století s sebou přinesla mimo jiné i osamostatnění psychologie jako vědecké disciplíny. Začali se tedy objevovat lidé, kteří chěli zkoumat psychické procesy, tedy i emoce. Emoce a city se řešily z různých pohledů, vznikaly tedy teorie na různých podkladech.
2.2. Evolucionistické teorie emoce
2.2.1. Darwinův výklad emocí
Charles Darwin, velký přírodovědec 19. století, jako první začal vědecky zkoumat emoce. Roku 1872 vydal spis “Výraz emocí u člověka a u zvířat“ ( česky vyšlo r.1964 ). Píše v něm o tom, že emoce se vyvinuly proto, že vedou k užitečnému jednání. Umožňují tedy přežít s větší pravděpodobností. Darwin zde na základě rozsáhlých vlastních výzkumů dospívá k závěru, že výrazové mimické projevy u člověka jsou pozůstatky původních projevů zvířat. Určuje tři principy jejich vzniku :
- princip účelných sdružených zvyků - „Pohyby, které jsou užitečné tím, že uspokojují nějaké přání, nebo nějaký pocit, stávají se častým opakováním tak zvykovými, že jsou vykonávány bezděčně, i když už třeba užitečné nejsou.“ / Holas, 1972, str. 294 /
- princip protikladu - „Byly-li jisté činnosti pravidelně vykonávány ve shodě s prvním principem za jistého duševního stavu, objevuje se bezděčný a silný sklon vykonávat pohyby přímo opačné z podnětu opačného duševního stavu.“ / Holas, 1972, str. 294 /
- princip účinků podmíněných konstitucí nervové soustavy - „Je to princip přímého působení nervové soustavy ve stavu podráždění na tělo ( často v širokém rozsahu, jako chvění apod.) nezávisle na vůli a zvyku.“ / Holas, 1972, str. 294 /
To, jakou funkci mají emoce, vysvětlil Darwin na jevu rdění. Hovoří o tom, že rdění je nejvíce lidský výraz. Nelze ho vyvolat tím, že budeme působit na tělo, fyzickou stránku člověka, ale je nutno působit na mysl, aby bylo vyvoláno. Rdění doprovází řada typických posunků a pohybů, také zmatení mysli. Spojuje se s třemi emocemi :
s plachostí ( nazývána také jako nepravý stud ) - závisí na tom, jak je člověk citlivý k mínění druhých, především o jeho vnějším zjevu;
studem - ten může vzniknout z různých příčin ( víme, že ostatní vědí o naší vině, .. ) a skromností - zde je rdění výrazem ohledu k jiným lidem, př.: při chvále. Darwinovy teorie se pokusilo v psychologii použít mnoho psychologů. Jeden z nejvýznamnějších pokusů učinil i W. McDougall.
2.2.2. Pojetí emoce u McDougalla
W. McDougall asi nejvýrazněji navázal na Darwina ve svém díle o sociální psychologii. Ve svém evolucionistickém hledisku vychází z instinktů, jako evolucí vytvořených mechanismů ke zvládnutí životních situací.

Instinkty jsou doprovázeny vrozenými, primárními emocemi (předpokládá tedy tolik emocí, kolik je instinktů ), kterých je sedm. viz příloha č.1
Získané, sekundární emoce dělí McDougall na :
komplexní - vznikají spojením dvou a více primárních emocí;
odvozené - vznikají v situaci, kdy člověk vnímá úspěch či neúspěch svého chování, patří k nim radost, starost, beznadějnost, důvěra, úzkost, naděje, zklamání, pochybování, soucit a lítost. Jako zvláštní druh emocí pojímal McDougell lásku a nenávist. Nazýval je sentimenty a domníval se, že mají trvalou strukturu a že jsou základem charakteru. Emoce jsou biologicky účelné mechanismy, které spojují senzorický a motorický systém ( člověk má už při narození spojeny určité situace s určitým způsobem chování ), přičemž k nim patří i viscerální změny. Ty jsou prožívány jako určité emoční kvality. Celý tento mechanismus má podobu reflexního oblouku - senzorický vstup - viscerální změny a emocionální zážitky - behaviorální výstup. Emoce mají také určitou biologickou funkci, která vyplývá z jejich spojení s instinkty; mají tedy stejnou adaptivní funkci jako instinkty. McDougellovy názory na emoce a instinkty byly přijímány různě. Někdo s ním souhlasil, jiný byl ostře proti. Přesto jeho teorie znamenala posun zase o krůček dál.
2.2.3. Teorie R. Plutchika
Teorie Roberta Plutchika má řadu podobností s McDougellovou teorií. Plutchik ji formuloval r.1958. Podstatou je model primárních emocí a jejich kombinací, také několik tezí o původu a funkci emocí. Svou teorii sám označil za „psychoevoluční“.
Emoce podle Plutchika vznikly v procesu evoluce tak, že příroda selektivně vybírala životně úspěšné adaptivní mechanismy a zdokonalovala je. Mají genetický základ. Emoce dělí na osm primárních, vrozených a ostatní, které vznikají jejich míšením. „ Plutchik (1984, s. 217) podává tuto definici : „Emoce je uzavřený komplexní průběh reakcí na podnět; zahrnuje kognitivní hodnocení, změny v subjektivním prožívání, aktivaci autonomního a centrálního nervového systému, impulzy k jednání a chování, jež je určeno k tomu, aby působilo na podnět, který uvolnil komplexní sekvenci.“ / Nakonečný, 2000, str. 208 / viz příloha č.2 Většina fází zde vypsaných probíhá pod prahem vědomí a automaticky, lidé si tedy povětšinou nejsou vědomi, proč reagují s těmi kterými emocemi. Emoce je dle něj souhrn událostí ve složitém systému zpětné vazby.
Jak jsme se již zmínili, Plutchik dělí emoce na primární a smíšené.

V primárních emocích se odrážejí základní úkoly v životě člověka, před které je stavěn a které musí překonávat, aby mohl přežít.viz příloha č.3
Míšením primárních emocí vznikají potom emoce sekundární. Míšení probíhá hlavně v situacích, které nejsou určité ( hovoří se o „smíšených pocitech“ ). Vznikají diády (resp. triády) jako komplex emočního zážitku - př.: smíšením primárních emocí očekávání a radosti vzniká smíšená emoce optimismus,...Plutchik takováto smíšení znázorňuje na schématu kruhového uspořádání primárních emocí. viz příloha č.4 Toto však není jediné rozlišení. Rozlišuje také další smíšeniny, sekundární a terciární dyády (př.: překvapení a starost -> rozpaky, zklamání,...).
Plutchik třidí také emoce podle intenzity. Nejintenzivnější jsou: ostražitost, zbožnění a extáze.
Dle Nakonečného (2000, str. 210) třídění, která popisuje, jsou nezdařilá. Primární emoce nejsou plně identifikovány, je tu mírně zmatečná terminologie. Navíc sám Plutchik svou původní klasifikaci mírně pozměnil. Míšení emocí zpracoval laicky; popsal jej na základě míšení barev; všechny barvy v přírodě pozorovatelné jsou směsicí primárních pigmentů.
2.3. Fyziologické teorie emoce
V 19. století bylo několik nazírání na problematiku emocí. Jeden z nich byl výzkum emocí z hlediska anatomicko-fyziologické lokalizace a psychologicko-fyziologické korelace. Objevuje se zde několik teorií - James-Langova, aktivační, talamická, a další.
2.3.1. James - Langova teorie citů
Koncem 19. století vládl světem ( i tehdejší psychologií ) názor, že emoce je prožívanou zkušeností, která má za důsledek tělesné změny; to znamená, že vegetativní reakce jsou projevem určitého citového stavu. Avšak r. 1884 se objevil názor opačný. Nezávisle na sobě s tím přišli americký psycholog William James a dánský fyziolog Carl Lange. Přišli s názorem, že emoční stavy jsou výsledkem reakcí vegetativních. Lange tím myslel spíše vazomotorické reakce, James bral emoci jako něco, co vznikne jako důsledek jakéhokoli vnitřního procesu či stavu. Jeho názor nejlépe vystihuje jeho známé tvrzení, že „ nepláčeme, protože jsme smutní, ale jsme smutní, protože pláčeme.“ / Švancara, 1973, str. 41 / Lidské emoce tedy jsou pouze fyziologickými procesy v těle. Toto byl zcela jedinečný náhled na oblast emocí. V literatuře je tato teorie nazývána jako James-Langova teorie citů. Tato teorie bývá také označována jako periferní teorie emocí, protože odvozuje původ emocionálních prožitků od vnějších projevů reflexní činnosti. James a Lange přinesli názor, že „ pohľad na medveďa navodzuje útek, rýchle dýchanie, tlkot srdca.“/ Stančák, 1968, str.

14 / Prožitek strachu tedy vytváří pocit, který plyne z tělesných změn vznikajících na základě vnímání určitého předmětu; proces následuje v pořadí vjem-úniková reakce-emoce strachu, způsobená pocitem z únikové reakce. Tento názor byl skutečně převratný, protože podle tehdejšího chápání projevu emoce byl nejprve vjem, pak emoce a pak teprve tělesný projev.
Jamesovy a Langovy názory byly nejen s nadšením přijímány, ale také velmi kritizovány. Námitky byly vznášeny jak psychology, tak fyziology. Například P.Fraiss o ní tvrdil, že „ji není možno ani dokázat, ani potvrdit, a proto námitky proti ní nemají žádný podklad.“ / Holas, 1972, str. 295 / Přesto ji vytýkal, že je založená příliš na introspekci. Největší námitky vznášeli ti, kteří se pokoušeli ji ověřit experimentálně. Roku 1900 C.S. Sherrington prováděl pokusy se psy. Přeťal jim míchu v krční oblasti a bloudivé nervy. Americký fyziolog N.B. Cannon zase přerušil sympatická ganglia u koček. De Sommer a Heymans zkoumali hlavy psů a koček, které byly odděleny od trupu a měly umělý krevní oběh. Veškeré tyto pokusy poukázaly na to, že výrazy rozličných emocí (strachu, hněvu, radosti...), kterými hlava reaguje na podněty, zůstávají u zvířete zachovány i za těchto okolností. Tyto námitky byly míněny tak, že James-Langova teorie by měla být doplněna a zpřesněna. 2.3.2. Talamická teorie emoce
K průkopníkům talamické teorie patří psycholog E. Küppers, který jako první r. 1919 lokalizoval centrum emocí do talamu. Hlavní představitel je však americký fyziolog Walter B. Cannon, který se pokoušel ověřit James-Langovu teorii. Svojí teorii Cannon podává vysvětlení mechanismu vzniku a průběhu emoci. Zdůraznil, že emoce jsou spjaty s tělesnými změnami, ale bral je jako paralerně probíhající procesy s účelem připravit organismus k účelné reakci. Postavil se tedy proti James-Langově teorii a položil proti ní námitku, že „emoce jsou prožívány, i když vědomí tělesných stavů je vyloučeno, když je přerušeno nervové spojení mezi útrobami a mozkovou kůrou, a dále, že když jsou uměle navozeny změny v útrobách, např. injekcí adrenalinu, neprožívá subjekt žádnou pravou emoci, má jen pocity „jako by“ měl strach, a konečně, že emocionální zážitky jsou obsahově diferencované, kdežto tělesné změny nikoli, takže zhruba stejné tělesné změny vystupují jak při prožívání strachu, tak i hněvu.“ / Nakonečný, 2000, str. 200-201 / Spolu s P.Bardem pak vypracoval Cannon vlastní teorii emocí. srovnání viz příloha č.5
Cannonovy poznatky vedly k tvrzení, že talamus je zodpovědný za emocionální projev, že podstatnou roli v genezi emocímá jedno z podkorových center - talamus.

Domníval se, že podnět při své cestě od receptoru k mozkové kůře získává v talamu tzv. emocionální kvalitu, která se projevuje v prožívání. Hovoří o tom, že pokud jsou talamické procesy vyvolány přímo pomocí senzorických impulzů (např. u překvapení, afektu,...), můžeme mluvit o talamických emocích. Tyto emoce ( podněty ) jsou neuvědomované. Proti neuvědomělým emocím jsou emoce uvědomělé, které vznikají pokud jsou talamické procesy vyvolány senzorickou cestou i z mozkové kůry, takže emocionální podnět je vnímaný (např. při pomyšlení na nepříjemný zážitek). I přes některé přednosti vnesla talamická teori určité nejasnosti při vysvětlování prožívání a a projevů emocí. R. 1928 Bard zjistil, že při projevu zlosti není talamus potřebný ( zlost se objevovala i po jeho odstranění ). Cannonova teorie musela být tedy doplněna o Bardův poznatek, který rozšířil umístění emocí i na hypotalamus. Teorie je tedy nazývána Cannon - Bardova teorie. Přínos této teorie je v tom, že se snaží vysvětlit mechanismus emočního prožívání jako projev talamických a korových procesů, tj. uvědomované emoce. Popírá závislost emocí na vnějších projevech a organických ukazatelech. Nelze je na základě nich rozdělovat, př. strach a radost se mohou totiž v periferních reakcích projevovat obdobně. Tato teorie měla ve výzkumu emocí velký význam a otázkami, které kladla se zabývalo mnoho dalších výzkumů. 2.3.3. Aktivační teorie emoce
Nové poznatky o bioelektrické aktivitě mozku v 50. letech přispěly k vytvoření aktivační teorie emocí. Přišel s ní r. 1951 D.B. Lindsley. Při hodnocení výsledků svých i výsledků jiných autorů použil pojmy - aktivace a aktivační úroveň, které jsou odvozeny z elektrické aktivity mozku. Elektrická aktivita mozku je nejnižší ve spaní a s různým kolísáním během dne roste. Obzvláště vysoké úrovně dosahuje při silných emocích a v afektu. Aktivační úroveň je kontinuum, které se pohybuje od maxima k nule; ta nastává při úmrtí. Z toho tedy můžeme vyvodit, že spánek nejde chápat jako nulovou aktivitu mozkové kůry, je to jen minimální hodnota. Při dosažení určité aktivační úrovně jde současně o subjektivní stav emoce. Aktivační teorie se opírá také o výzkumy EEG. „Výskumy s elektrickým dráždením hypotalamu vo vzťahu k emóciám dokazujú, že po podráždení hypotalamu se prejavujú somatické aj viscerálne reakcie vo forme emocionálnych vzrušení na jednej strane a na druhej strane podráždený hypotalamus aktivuje prostredníctvom talamu aj mozgovú koru ; toto podráždenie vyšších částí može byť v spojitosti s emóciou ako uvedomelou skúsenosťou. “ / Stančák, 1968, str.

29 / Mechanismus aktivace v emocionálním procesu probíhá tak, že na člověka působí určitý emocionální podnět. Ten vyvolá viscerální změny ( způsobené autonomní činností ). Ty pak vyšlou zpětné impulzy přes retikulární formaci k hypotalamu a mozkové kůře. S rostoucím napětím vnitřního svalstva dochází k rostoucí aktivitě zpětných impulzů, tedy roste i aktivita emoční reakce. Proces je spirálovitý. Aktivační teorie je velmi významným krokem ve studiu emocí. Prohloubila totiž znalosti o souvislosti emocí s neurofyziologickou činností.
2.3.4. Další fyziologické teorie emoce
Ke konci 19. století a na počátku 20. století se objevovaly další a další fyziologové, kteří se pokoušeli zjistit, jak emoce vznikají a fungují. Většina z nich navazují na teorie zde uvedené a na experimenty tehdejší doby. Patří sem například J.W.Papez. Ten r. 1937 podal teorii emocí, která vychází z předpokladu, že hippokampus a gyrus cinguli se svou aktivitou podílejí na hypotalamické činnosti v průběhu emocí a emoce jsou výsledkem jejich organizace. Jeho teorie umožňuje chápat emoce jako centrální proces, který je vyvolaný senzorickými impulzy prostřednictvím talamu, hypotalamu a cingulární kůry. Mezi další patří například W. Penfield, Jasper, F.V.Bassin, N. Bullová a mnoho jiných.
2.4. Psychologické teorie emoce
Zkoumání emocí není jen předmětem fyziologů ( jak by se mohlo zdát ), věnují se mu i někteří psychologové.
2.4.1. Trojdimenziální teorie citů
Trojdimenziální teorie citů je jeden z prvních pokusů o psychologickou teorii emocí. Přišel s ní na počátku 20. století Wilhelm Wundt. Wundt rozlišuje : jednoduché city jako elementy a city složené. Jednoduché city - znakem je u nich kvalita a intenzita ( stejně jako u počitků ). Jejich kvalitativní rozrůzněnost je veliká, třídění z tohoto hlediska je tudíž nemožné. Veškeré jednoduché city mají však tři protipóly kvality prožívání : libost - nelibost
vzrušení - uklidnění
napětí - uvolnění
Veškeré city Wundt bere pouze jako kvality počitků a vjemů. Cit mimo ně není možný. Wundt také uvádí příklady tří dimenzí - bolest jako nelibost, vůni jako libost
červená barva jako vzrušující, modrá jako uklidňující
napětí vzniká při očekávání smyslového vjemu, uvolnění jeho vznikem
Každá kvalita prožitku má různou intenzitu a dobu trvání. Wundt hovoří také o tom, že i jednoduché city jsou bohaté na fyziologické projevy, ty jsou pak důsledkem citového stavu ( př. změna dechu, změna tepu,.. ).
Spojováním citů jednoduchých vznikají city složené. Složené city intenzivní stavy, který mají jednotný charakter.

Lze v nich odlišit jednoduché city, celek však má svůj vlastní charakter. Intenzivní složené city Wundt nazývá afekty. Třídimenzionální teorie emocí měla velký význam pro další studium emocí a emočního prožívání. Možná už jen proto, že mnoho otázek stále zůstalo nezodpovězeno. 2.4.2. Pokračovatelé W. Wundta
Wundtova teorie citů byla dalšími lidmi nejen rozvíjena a doplňována, ale i kritizována. Především v tom, že Wundt pojímal city pouze jako kvality počitků a vjemů. Vyvstala tedy otázka, zda je cit nutně vázaán na nějaký objekt, popřípadě zda může existovat citový stav bezpředmětový. Na tuto otázku odpovídali Wundtovi stoupenci a žáci ( př. Krueger, Lehemann, Lipps,...) tím, že bezpředmětový emoční stav možný není, musí být vždy spojen s nějakým stavem intelektu. Například Krueger klade důraz především na celostní charakter emočních stavů. Do mírné opozice se postavil francouzský psycholog Th. Ribot, který na příkladech zvířat i dětí naznačuje možnost existence čistých, bezpředmětových emočních stavů. Wundtovi se také přibližuje americký psycholog J. Dewey. Ten si pokládá otázku, která byla opomíjena a to otázku funkce emocí a citů v chování a životě člověka. Dewey navazuje také na Jamese a to tím, že nesouhlasí s jeho řazením fází procesu vnímání ( tj. první je vnímání situace, ta navozuje změny v organizmu, jejichž subjektivním projevem je emoce ). Dewey tvrdí, že „idea ( tj. obraz situace ) a emoční excitace vznikají současně.“ / Holas, 1972, str. 297 / Hlavním je zde ale způsob chování. Emoce je tenze mezi určitým podnětem a odpovědí, která způsob chování předurčuje. 2.4.2. Behavioristické teorie emoce
Roku 1919 formuloval zakladatel behaviorismu John B.Watson svou teorii. Behaviorismus je psychologický směr, který odmítá introspekci a veškerý svůj zájem soustředí pouze na oblast chování. Chce, aby psychologie byla objektivní věda. Watson byl tedy nucen chápat emoce v souladu s koncepcí behaviorismu. Bere tedy emoce jako tělesné mechanismy, žlázových a viscerálních systémů. Jako jeden z prvních experimentoval s podmiňováním emocí. Byl to pokus s jedenáctiměsíčním Albertem. „ Albertovi, podobně jako všem dětem v jeho věku, nevadilo mít kolem sebe malé hlodavce. Naopak, bal nadšený, smál se a sahal na krysy a králíky, kteří kolem něho pobíhali. Pak se jednou, právě v okamžiku, kdy se dotýkal bílé krysy, ozval hlasitý zvuk. Malý Albert ucukl a odvrátil se, projevoval přitom všechny znaky úzkostného vzrušení.

Po několika opakovacích se lekcí naučil : bál se bílých krys ( které mu nic neudělaly ), trochu méně se bál jiných zvířat se srstí, dokonce měl trochu strach z kožichu své matky.“ / Kern, 1999, str. 102/ I přes takto nehumánní experimenty se stal behaviorismus se svojí koncepcí jedním z nejrozšířenějších směrů v psychologii. To mělo za následek úplné vyloučení obsahu emoce jako zážitku. Watson se ale zajímal o city dál. Například lásku charakterizoval následovně : “nepodmíněný podnět : nepodmíněná reakce :
hlazení kůže a pohlavních orgánů, křik přestává, kloktání, kvokání
houpání, ježdění na kolenou atd. erekce penisu, mnoho jiných neurčitých reakcí „ /Nakonečný, 2000, str. 212 /
Behaviorismus se domnívá, že veškeré emocionální reakce vznikají podmiňováním reakcí nepodmíněných, vrozených na nepodmíněné, vrozené podněty. To znamená, že původní podnět, který vrozeně vyvolá reakci, se asociuje s podnětem jiným. Ten se stává signálem, zastupuje podnět, který původně vyvolal emoční reakci. Na Watsonovy experimenty navázal další behaviorista N.E. Miller. Ten pokračoval v experimentech s podmiňováním emocí. Došel k závěru, že počet podmíněných emocí se zvyšuje generalizací podnětu, který je vyvolává. Hovoří o tom, že generalizace nezahrnuje pouze podměty podobné, ale i podměty vystupující společně se signálem emoce. Z dalších behavioristů bychom zde mohli zmínit například N.L.Munna, P.Th.Younga nebo D.O.Hebba. Podle nich emoce desorganizují chování.Tento behavioristický názor na emoce je označován jako katastrofická teorie emocí. Například Young roku 1961 uvedl, že bere vývoj emocí jako „růst adaptivního chování a redukci emoce, že emoce je nahlížena jako něco, co má být zavrženo (“ be avoided“), co má být minimalizováno.“ / Nakonečný, 1998, str. 420 / Emoce jsou tedy něco, co nepatří do lidského života, protože způsobují „emocionální rozvrat.“ Důsledkem tohoto rozvratu jsou potom somatická onemocnění. Behavioristé při poznávání emocí nemohli překročit hranici podmiňování. Nemohli totiž tělesné známky emocí měřit a to, co člověk říkal ohledně svých pocitů, považovali za vědecky bezcenné. Přesto však mělo jejich podmiňování emocí velký význam. Především v léčení fóbií.
2.4.3. Kognitivní teorie emoce
V šedesátých letech 20. století se začaly objevovat trochu odlišné názory na psychologii než byly do té doby. Začal se rozvíjet kognitivní směr psychologie. Tento směr začal řešit otázky, které byly do té doby řešeny z hledisek jiných směrů. Mimo jiné se zaobíral i emocemi. Vznikají tedy kognitivní teorie emocí. Vzniklé teorie však nejsou úplně jednotné, dělí se do tří směrů :
1962 - fyziologicko - kognitivní teorie emocí S. Schachtera a J.

Singera
- fyziologicko - kognitivní teorie se snaží vysvětlit rozdílnost emocionálních reakcí u dospělého jedince. Vysvětlení je potřeba především rozdílnost obsahu ( zážitkovou ), zde se nabízí vysvětlení pomocí kognitivních činitelů. Tyto teorie jsou založeny na potřebě člověka interpretovat svůj vnitřní stav vzrušení a určit jeho příčiny. To vše je funkcí kognice ( = poznání ). Proto se tato teorie nazývá také „dvoufaktorová“ :
jeden faktor tvoří fyziologické změny
druhý faktor je kognitivně-subjektivní interpretace těchto změn.
1980 - teorie vycházející z teorie předcházející, hlavním představitelem je G. Mandler
1965 - informační teorie P.V. Simonova
- tato teorie je sice odlišná od předchozích dvou, přesto ji lze sem zařadit.
Kognitivní teorie vznikají z uvědomění si základní věci. Potřeby poznání. 2.4.3.1. Dvoufaktorová teorie emoce
Dvoufaktorovou teorii emoce vypracovali roku 1962 S. Schachter a J.E. Singer. Východiskem pro ně byla James - Langova teorie a teorie Cannon - Bardova. Dominovala světu výzkumu dvacet let. Tato teorie se zakládá na názoru, že „ člověk interpretuje situací vyvolané vnitřní vzrušení (změny ve vegetativních a dalších fyziologických procesech ) způsobem, který je konzistentní s vnějšími kognitivními ( situačními ) klíči.“ / Nakonečný, 2000, str. 219 / viz příloha č.6
Tato teorie emoce se opírá o experiment, který zajistil této teorii slávu na dlouhou dobu. Jelikož to byl jeden z nejpůsobivějších experimentů na kognitivní vliv emocí, popíšeme si ho zde podnět k jeho provedení, jeho průběh a závěry, které z něj Schachter a Singer vyvodili. „ Schachter prošel důkazy pro a proti Jamesově-Langeově a Cannonově-Bardově teorii a usoudil, že „různorodost emocí, nálad a pocitů v každém případě daleko předčí různorodost viscerálních vzorců“, a stejně jako mnoho dalších psychologů usoudil, že hlavními determinantami emočních stavů mohou být kognitivní faktory. Spolu se Singerem vyslovili domněnku,že lidé nedokáží rozpoznat emoce z tělesných příznaků, které prožívají, ale musí spoléhat na vnější nápovědu. Mysl použije tuto nápovědu a označí to, co tělo prožívá, jako vztek, radost, strach atd.
Aby svou hypotézu ověřili, Schachter a Singer požádali dobrovolníky o svolení, zda jim mohou dát injekci Suproxinu, údajně vitamínového přípravku, aby mohli zkoumat jeho účinky na zrak. Látkou v injekční stříkačce byl ve skutečnosti adrenalin, který způsobuje zrychlení srdečního tepu, zčervenání tváře a třes rukou - stejné projevy, jako u silných emocí.

Některým subjektům dopředu řekli, že Suproxin má tyto vedlejší účinky, jiným to zatajili.
Těsně před tím, než subjekt začal pociťovat účinky adrenalinu, byl uveden do místnosti, kde měl spolu s dalším studentem (spojencem), kterýúdajně také právě dostal vitamínovou injekci, vyplnit pětistránkový dotazník. Spojenec hrál jednu ze dvou rolí, jež si předem nacvičil. V přítomnosti některých subjektů se choval roztěkaně, prostoduše a rozverně. Čmáral si po papíře, házel zmačkaný papír do koše na druhém konci místnosti, jako že „hraje basketbal“, vyráběl papírová letadla a pouštěl je po místnosti, hrál si s jojem a tak podobně a přitom říkal věci jako „Dnes mám šťastný den. Cítím se zase jako děcko.“ V přítomnosti jiných subjektů nadával na délku dotazníku a pohoršoval se nad jednotlivými otázkami (otázky byly stále více osobní a urážející, jedna z posledních zněla „S kolika muži měla vaše matka mimomanželský vztah?“ - u níž byla kolonka s nejnižší možnou odpovědí „4 a méně“). Nakonec dotazník roztrhal, hodil jej na zem vyběhl z místnosti.
Za poloprůhlednou stěnou experimentátoři pozorovali a hodnotili chování každého dobrovolníka a pak jej nechali vyplnit dotazník nálady, který ukázal, jak moc bylpodrážděný, rozčilený či otrávený, nebo naopak, jak se cítil dobře a radostně. Výsledky byly zajímavé. Z dobrovolníků, kteří o účincích injekce nebyli informováni, ti, kdo pomocníka viděli nadšeného, se rovněž chovali, a podle svých slov se cítili, nadšeně a ti, kdo jej vyděli podrážděného a rozzuřeného, se rovněž chovali, a podle svých slov se cítili, podrážděně a rozzuřeně. Avšak dobrovolníci, kteří předem o vedlejších fyziologických příznacích Suproxinu věděli, podobné reakce neměli; měli už pro své pocity adekvátní kognitivní vysvětlení.“
Schechter a Singer z toho tedy vyvodili závěr : „Pokud se člověk nachází ve stavu fyziologické aktivace, pro kterou nemá žádné okamžité vysvětlení, označí tento stav a popíše své pocity v termínech kognicí, jež jsou mu přístupné. Jelikož kognitivní faktory jsou mocné determinanty kognitivních stavů, mělo by se očekávat, že ten samý stav fyziologické aktivace by se dal označit jako “radost“ nebo “zuřivost“ nebo “žárlivost“ nebo jako libovolná z mnoha emocí, v závislosti na kognitivních aspektech situace.“ / Hunt, 2000, str. 473-474 /
Metodika jejich experimentů byla mnoha psychology kritizována, přesto jejich kognitivní teorie měla velký význam a svým experimentem podnítili některé psychology také k experinemtování v této oblasti.
Schechter a Singer se zajímali o genezi emocí : odlišují dva případy
- každodenní emoce - zakládá se na spojení kognice s fyziologickým vzrušením.
- ne-každodenní emoce - na tu byl zaměřen experiment.

Tato emoce se dostaví, pokud je jedinec ve stavu fyziologického vzrušení, pro které nemá vysvětlení nebo není přítomna určitá kognice.
Platí zde tedy rovnice : vzrušení + interpretace situace = určitá emoce.
Na Schechtera a Singera reagoval S. Valins. Ten hovořil o problému vnímání vlastního fyziologického stavu. Domnívá se, že lidé si mohou emoce vsugerovat či je u sebe špatně určovat. Vykonal experiment, jehož výsledky potvrdily danou teorii Schechtera a Singera, že člověk má potřebu interpretovat svůj stav vzrušení. Došel však i k poznatkům, že existují osoby neemociální u kterých toto neplatí. 2.4.3.2. Mandlerovo pojetí emocí
Na výzkumy Schechtera a Singera navázal i G. Mandler. Ten se původně domníval, že kognitivní interpretace fyziologického vzrušení, která se opírá o poznání situace, s níž je spojeno prožívání určité emoce, ji určuje. Hovoří také o tom, že člověk kategorizuje události ze svého okolí a přitom jim dává určité významy. U různých osob je kategorizování různé, záleží na zkušenosti (paměti) jedince. Prožívání emoce pak vzniká ze „gestltického“ spojení viscerálního vzrušení a kognitivního zhodnocení. Jedinec si ale tento proces neuvědomuje, přístupný mu je pouze výsledek.
Pojetí geneze emocí ukázal Mandler na vzniku úzkosti. Úzkost dle něj vzniká v situaci, kdy člověk prožívá viscerální vzrušení zároveň s poznáním bezmocnosti. K tomu dochází v situaci, kdy cíle není dosaženo, popřípadě když člověk zjistí, že plán není proveditelný. Dojde tedy k viscerálnímu vzrušení a následovně k uvědomění si své bezmocnosti. To pak vede ke vzniku úzkosti. Zároveň ale běží kognitivní hodnocení situace a hledání jiného perspektivního řešení. Fyziologicko - kognitivní teorie napomohly k přiblížení geneze emocí, přesto však ještě mnoho otázek zůstalo nevyřešeno.
2.4.3.3 Percepčně - motivační teorie emoce
Svéráznou teorií emocí byla v šedesátých letech teorie percepčně - motivační, se kterou přišel R.Leeper. Teorie se zakládá na tvrzení, že emoce vystupují v těsné souvislosti s motivací, vyjadřují funkční jádro motivace. Emoce také patří do percepčních procesů. Leeper tím naznačuje, že se vyvinuly z vnímání. Organismus k rychlé a spolehlivé adaptaci totiž potřeboval potřeby organismu s vnímáním integrovat. Emoce tedy mají hlavní úlohu ; „determinují vnímání a integrují je s motivací.“ / Nakonečný, 1998, str. 450 /
2.4.3.4. Informační teorie emoce
Už roku 1949 D.O.Hebb tvrdil, že emoce poukazují na shodu či rozpor s očekávaným výsledkem. S názorem, že emoce má nahrazující funkci při chybění informací potřebných k dosažení určitého cíle, však přišel v roce 1965 ruský psycholog P.V. Simonov.

Vychází z pojetí informace, které se v té době začalo zavádět do psychologie.
Nedostatek ( popřípadě úplné chybění ) informací není v procesu regulace chování ojedinělé, emoce tu mají za úkol nedostatek ( chybění ) nahradit, jsou reakcí na tento deficit. Pokud má osoba tolik informací, které ji stačí k tomu, aby dosáhla určitého cíle, nebo pokud zde není přítomna pohnutka k dosažení cíle, emoce se neprojeví. Obecně to můžeme naznačit formulemi :
E = P ( I - I ) ; E .. emoce
P .. pohnutka
I .. informace nutná k dosažení cíle
I .. informace, které má osoba k dosažení cíle
potom tedy platí, že E = 0, jestliže P = 0
E = 0, jestliže I = I
pokud potom I > I , tak vzniká pozitivní emoce E +
I < I , tak vzniká negativní emoce E - .
Z toho plyne, že intenzita emoce je závislá na intenzitě pohnutky, tedy čím silnější pohnutka bude a čím větší bude nedostatek informace, tím bude emoce silnější. Obsah emoce závisí na konkrétní situaci ; př. strach vzniká, pokud nemáme dostatečnou informaci, jak se máme vyhnout nebezpečí, atd. Pokud však tyto emoce prožijeme, načerpáme tak informace o nových situacích a když nás příště potká situace stejná, budeme o ní mít informace ; budeme ji moci lépe zvládnout.
„ Emoce vzniká někde mezi potřebou a činností, která ji uspokojuje.“ Má-li někdo žízeň, raduje se, když spatří studnu, a hněvá se, když pumpa nefunguje, píše Simonov, aby ilustroval výše uvedenou tezi.“ / Nakonečný, 2000, 224 / Simonovo pojetí emocí je velmi specifické. Hovoří o tom, že pokud je emocionální vztah akcentovaný, člověk ho nemůže plně logicky analyzovat, i přes to, že se do logické analýzy často pouští. Mluví také o „kontaktní interakci“, která vzniká pokud je odvetná reakce organismu, tj. odpověď na otázku zda setrvat, či nesetrvat ve stávajícím kontaktu, určována pouze hodnocením samotného faktoru působení a ne souhrnem podmínek, ve kterých interakce probíhá. Vzniká ale otázka čím jsou pak emoce, které vznikají mimo kontaktní interakci, př.: hněv na někoho, kdo tu zrovna není. Simonov hovoří o zbytečnosti emocí pro plně informovaný systém. ( př. není potřeba vztek, když víme, jak protivníka porazit,...). Život ale ukazuje, že i když víme, jak protivníka porazit, máme na něj stejně veliký vztek. Emoce se tedy objevuje při nedostatku zpráv potřebných k dosažení cíle. Za příklad uvádí strach a hněv - strach se objeví, pokud má člověk málo informací potřebných k vytvoření úspěšné obrany. Hypotéza o vztahu informace a emoce byla Simonovem ověřena experimentálně. Na základě svého experimentu vyslovil definici : „ Emoce je odraz síly potřeby a pravděpodobnosti jejího uspokojení v daném momentě, který je uskutečňován mozkem.“ / Simonov, dle Nakonečného, 2000, str.

225 / Ve své definici Simonov spojil pojmy psychologické - emoce a síla potřeby - s pojmy fyziologickými - činnost mozku. Zabýval se také potřebami. Se zvyšujícím se nedostatkem informace ( rozdílem mezi informovaností potřebnou k dosažení určitého cíle a stávajícím stupněm informovanosti ), tím je potřeba silnější. Vyjadřuje to vzorcem: E
P = ------------
( I - I )
Nakonečný ( 2000, str. 225 ) zde však vznáší námitku, že to zcela neplatí ( uvádí příklad s hladem - Máme hlad tím větší, čím méně víme, jak si sehnat jídlo ? ) Hovoří o tom, že člověk může vědět, jak cíle dosáhnout, ale může to z morálního hlediska zamítnout.
V sedmdesátých letech Simonov ještě na své teorii pracoval, základ však zůstal stejný. Věnoval se především vztahu mezi emocemi a potřebami. Hovoří o emocích jako o objektivním měřítku určité potřeby. Emoce znázorní to, jak byla potřeba uspokojena a zda uspokojení je pozitivní či negativní. Důležitá je pro něj také otázka vztahů emocí. Emoce je vyjádřením vztahu mezi určitou potřebou a možností uspokojení té potřeby ( možnost je ale omezena mírou informovanosti člověka). Simonov vytvořil klasifikaci emocí z hlediska jejich závislosti na činnosti člověka. viz.příloha č. 7
Simonova teorie byla ( asi jako každá jiná teorie ) podrobena kritice. Snažil aplikovat teorii informace na vysvětlení určitých psychologických problémů, možnosti takové aplikace však nejsou neomezené. Simonov ke své teorii citoval F.Bacona : „Můžeme jen tolik kolik, kolik známe,“ a dodává k tomu, „plus to, co nám dává emoce.“ / dle Nakonečného, 2000, str. 225 /
2.4.4. Další psychologické teorie emoce
Z dalších autorů, zabívajících se psychologií emoce, bychom zde zmínili M.N.Arnoldovou, autory, kteří spojovali emoce s pudovou složkou -S. Freud, C.G.Jung, Ph. Lersch, a několik dalších.
2.4.4.1. M.B. Arnoldová
M.B. Arnoldové je anglická autorka, která své názory prezentovala v šedesátých letech (1968). Spolu s dalšími autory ( Lazarus, Leeper, Young ) chápe emoce jako organizující (desorganizující) tendence. Emoce chápe jako „cítěnou tendenci k objektu, který je hodnocen jako žádoucí, nebo od objektu, který je hodnocen jako nežádoucí.“ / Holas, 1972, str. 297 / Tuto tendenci doprovází tělesné změny, podle typu emoce.

Emoce dělí podle několika hledisek :
Podle jejich předmětu : - pozitivní emoce- mají tendenci k objektu
- negativní emoce- mají tendenci od objektu
Podle operací ( podle stupně impulzivnosti ) : - impulzivní emoce - ty mají tendenci k objektu nebo od něho, pokud jsou podmínky příznivé
- rozlišuje zde lásku a nenávist
- rozporné emoce - ty potom dělí ještě dál podle přítomnost nebo nepřítomnosti objektu
- příkladem je zoufalství, naděje, vzdor, strach ( těchto šest emocí považuje za základní )
Arnoldová také odlišuje emoce a cítění. Cítění chápe jako „ vědomou reakci na naši zkušenost s věcmi, která odráží účinek zkušenosti na nás.“ / Holas, 1972, str. 297 / Cítění spojuje především se smyslovým vnímáním. Od cítění odlišuje náladu, ve které se odráží celkový vnitřní stav i funkční úroveň.
Zastává také tezi o hodnotící funkci emocí, kterou zdůrazňoval především neurofyziolog P.K.Anochin. Teze hovoří o tom, že vnímání je pokaždé doprovázeno hodnocením, zda je daný objekt pro člověka dobrý, neutrální či špatný. To, co je hodnoceno jako dobré, je přijímáno, co jako špatné, je zamítáno. Avšak každé hodnocení je individuální, hodnotíme vzhledem k nám. Arnoldová tvrdí, že city k určitému podnětu nebo jednání ( dobré i špatné ) jsou afektivní vzpomínky. To odpovídá i jejímu dělení emocí. Člověka vzrušuje pouze to, co vyvolává příchylnost a odpor. Celé to lze vyjádřit řetězcem : vnímání - hodnocení- emoce. 2.4.4.2. Sepjetí emocí s pudy
Názory, že emoce jsou spojeny s instinkty a pudy se objevily už u McDougella, Plutchika a dalších autorů. Nejvýrazněji se propojením emocí s pudovou stránku člověka zabývali S. Freuda a jeho žák C.G.Junga. Zvláštní typ sepjetí rozvíjel i Ph. Lersch.
Zakladetel psychoanalýzy Sigmund Freud rozlišil dva protikladné instinkty - instinkt života a instinkt smrti. Tyto dva pudy jsou obsahem osobnostní složky, kterou Freud nazývá „Id“. V něm jsou uchovány veškeré potlačené představy , které se snaží proniknout zpět do vědomí. Působí tedy na Ego a Superego. Vznikají tím různá citová hnutí, jejichž původ a smysl člověk nechápe i přes to, že je jimi ovlivňován. Podle něj jsou emoce vybitím instinktů sexuálního a agrese. Z emocí se Freud zabýval především úzkostí a hysterií.
Freudův žák, který se později od něho oddělil a začal pracovat na svých teoriích Carl Gustav Jung se věnoval i emocím ( nazýval je afekty ). Jsou pro něj „vědomým doprovodem nevědomých archetypálních sil“. / Švancara, 1973, str. 45 / Afektivitu bere za základ osobnosti, zdrojem je podvědomí. Afekty se tedy objevují náhle a nečekaně, projevují se často velmi intenzivně.Člověk je proti nim bezmocný, je jimi ovládán. Jung rozdělil lidi na extroverty a introverty, to vedlo poté i k rozdělení emocionality :
Extrovert - své emoce zcela zaměřuje do okolí, na vnější svět. Introvert - své emoce zaměřuje do sebe, do svého nitra; je plachý, navenek spíše pasivní, tzn., že své emoce nedává příliš najevo. Sepětím pudové sféry s emocionální se v šedesátých letech zabýval i německý psycholog Ph. Lersch.

Ten zvláštně zkonstruoval lidský subjekt „Person“, ve kterém nálady a citová hnutí, funkčně spojena s pudy a snahami, jsou součástí endotymního základu. Lersch se zabýval také tříděním. Rozlišuje čtyři základní druhy citových stavů :
- city životního bytí - sem patří bolest, radost, smutek, nuda, ...
- city individuální existence - mezi ně řadí úlek, vzrušení, vztek, důvěra, nedůvěra a strach
- tranzitivní city - tady je zaměření k druhým lidem, k práci, poznání a tvoření
- metafyzické city - očekávání, naděje, starost, rezignace,...
- kombinace předchozích typů
K analýze citových stavů používá především introspekci.

Závěr
Jak jsme tu mohli dozvědět, na emoce je nahlíženo z mnoha různých úhlů. Veškeré tyto náhledy ale mají alespoň jedno společné. Připouštějí existenci emocí. S pojmem emoce však nemusí souhlasit všichni vědci. Například E. Duffyoová považuje tento koncept v psychologii za naprosto zbytečný. Namítá, že lze nahradit pojmem aktivace, protože emoce nezastupuje jednotný stav, je to pouze stav určité úrovně vzrušení. Také D.O. Hebb hovoří proti pojmu emoce ve vědě. Domnívá se totiž, že jednotlivé emoce nelze charakterizovat jediným výrazem. Zdá se tedy, že i přes mnohaleté zkoumání v oblasti emocí se stále ještě vědci neshodli na základní otázce - co to emoce vlastně jsou.

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk

Emoce (SOČ)