Úvod
Náš zájem se zde bude soustředit na pojetí osobnosti z hlediska S. Freuda, C.G. Junga. Především proto, že k teorii osobnosti na počátku 20. století nejvíce přispěli psychoanalitikové. Freud popsal dospělého člověka jako výsledek snahy ega ovládnout instintivní pudy a přizpůsobit je formám chování, které jsou dány společností. Jung popsal osobnost jako něco, co je formováno hlavně vzájemným působením protikladných vrozených sklonů k pasivitě a k sebeprosazení, k introverzi a k extraverzi. Osobnost také vykreslil jako srážku zkušenosti a „kolektivního nevědomí“. I další psychoanalytikové zde neméně přispěli k vytvoření celkového pohledu na osobnost člověka, př.: E. H. Erikson, K. Horneyová, E. Fromm, a další.

1. Osobnost z pohledu S. Freuda
Sigmund Freud ( 1856 - 1939 ) byl velikým průkopníkem v oblasti psychologie. Zabýval se hypnózou, sny, neurotickými poruchami a především v pozdějších letech strukturou osobnosti. Je zakladatelem analytické psychologie a na jeho učení navazuje spousta dalších osobností. 1.1. Zdroj osobnosti a jejích vlastností
Hlavním „zdrojem“ osobnosti a jejích vlastností jsou podle Freuda vnitřní, psychodynamické síly, které proudí z homeostatické energetické soustavy organismu. Tyto síly určuje rodová a individuální podstata člověka. Psychodynamická síla člověka proniká v přeměněné podobě do jeho vědomí jako určité motivační proudy. Ty jsou pak určujícími činiteli procesů a obsahů duševního života. Okolní svět má v tomto motivačním pojetí význam spíše druhotný - staví se individuu do cesty. Osobnost je tedy určena vnitřními silami - pudy. Pudy se dostávají do rozporů s okolním světem. Freud dává jako příklad mysl, která je „základnou boje pudů, rozumu a vědomí.“/Mikšík, 1999, str. 31/
Osobnost je tedy dynamický souhrn procesů, které jsou neustále v součinnosti a sporech. Člověk se nechová náhodně, z rozmaru, ale nuceně. Jeho chování je determinováno, i když nevědomě. (Determinováno je i myšlení, cítění, atd. Freud zcela vyloučil nahodilost.)

1.2. Struktura osobnosti
Strukturu Freud rozdělil do tří hladin vědomí - vědomí, předvědomí a nevědomí. Je to jakási mentální mapa mysli. Avšak při svých výzkumech v oblasti psychosexuálního vývoje zjistil, že je toto rozdělení nedokonalé. Vytvořil tedy nový obraz třídílné psychiky, která se skládá id, ega a superega. Nové rozdělení dal do vztahu s předešlým. Vztahy mezi nimi jsou znázorněny na schématu v příloze, obr. č.1.

1.2.1.

Hladiny vědomí
Freud nesouhlasil s klasifikací nevědomí, která byla v jeho době ( i v době předtím ) uznávána. Nevědomí bylo považováno za „ pouhou schránku, skladiště zkušeností a informací, které čekají, až budou povolány k využití.“ / Hunt, 2000, str. 180 / Tuto relativně stálou a přístupnou oblast nazval předvědomím a bral ho jako zcela odlišné od nevědomí. Na základě různých výzkumů zjistil, že nevědomí je aktivní, dynamické a podílí se na osobnosti. Nevědomí je nejrozsáhlejší část, obsahuje silné primitivní pohnutky a zapomenuté tužby. Mohou zde být uloženy i pocity a ostudná přání; vše to, co je považováno za společensky nepřijatelné. Náplň nevědomí si nelze tak snadno vybavit, dá se říct, že skoro vůbec. Působí zde totiž cenzura, která na vše dohlíží. To, co je potlačené se však stále snaží proniknout zpět do vědomí. Pokud se to některé vzpomínce či pocitu povede, projeví se pak ve zkomolené podobě ve snech, v chybných výkonech atd.
Předvědomí je oblast obsahů, které sice nejsou aktuálně přítomné, ale při zapojení volního úsilí, či použití psychoanalytických technik, si je lze vyvolat do vědomí. Je to zásobníklidských vzpomínek.
Vědomí Freud považuje za velmi malou část psychiky. Patří sem to, co právě teď vnímáme a prožíváme.
Vztah mezi vědomím a nevědomím srovnal Freud s ledovcem v moři - „ neviditelný, nevědomý podíl je mnohem větší, než vědomý a viditelný; určuje těžiště, druh a směr pohybu a tak i osud ledovce.“ / Kern a kol., 1999, str. 192 / Výrazem nevědomí jsou pak chybné úkony a náhodné jednání. To vyjadřuje nevědomé přání proti našim vědomým úmyslům.

1.2.2. Složky osobnosti
Id ( Ono, Es ) - je klíčovým článkem psychiky. Je zcela pudové a jeho činnost směřuje pouze k vlastnímu uspokojení svých tužeb, které souvisí se sebezáchovou, sexualitou a agresí. Procesy zde probíhající jsou nevědomé a neuvědomitelné. Jejich průběh se řídí principem slasti, nedbá na společenská pravidla a normy. Id je jakýmsi zdrojem, od kterého vyvíjejí a na kterém jsou závislé další dvě složky osobnosti.
Ego ( Já, Ich ) - se vyvíjí z Id. Je nástrojem Id. Id si skrze něj skutečně uspokojuje své pudové potřeby s ohledem k realitě. Je z části předvědomé, z části nevědomé. Tvoří a zajišťuje naplňování plánů, které slouží k cílů spojených s uspokojením pudů. Zajišťuje také přežití člověka na světě. Jeho činnost se řídí principem reality, jeho realizace probíhá na úrovni reálných duševních pochodů.

Je velmi důležitou složkou osobnosti, protože nevědomě chrání psychiku před úzkostmi, před prožíváním problémů plynoucích z protikladného postavení Id a Superega. Jeho ochrana spočívá v tom, že vše škodlivé dokáže vytěsnit na úroveň nevědomí. Superego ( Nadjá, Über-Ich ) - je utvářeno už od dětství. Tvoří se zkušeností dítěte s vnější kontrolou jeho slastí a trýzní. Superego dítěte je modifikováno především dospělými ( hlavně rodiči ) a to tak, že rodiče po dítěti vyžadují určité způsoby chování. Tyto způsoby chování si dítě zvnitřňuje a tím si tvoří své Superego, svědomí. Toto pak už samo působí na osobnost jako určitý samostatný zdroj trestů - pocitů viny i odměn - pocitů hrdosti za konané skutky. Superego je nevědomé a velmi důležité k ovládání společenského chování. Má tedy jakousi náhradní rodičovskou funkci.
Freud se původně domníval, že vývoj superega u dívek je shodný s vývojem u chlapců. Později však dospěl k názoru, že děvče, které netrpí kastračním komplexem, nemá tak intenzivní oidipovskou krizi, nemá tedy tolik vyvinuté Superego ani smysl pro morálku. Individuální chování je tedy výsledkem kooperace uvedených tří složek osobnosti. Id a Superego jsou povětšinou v rozporu a nároky na ně jsou zcela opačné, Ego má pak za úkol obě složky smiřovat a zajišťovat pokud možno „bezbolestný“ běh osobnosti.

1.3. Pudy
Pudy jsou základní, dynamickou, hybnou silou osobnosti. Vycházejí z tělesných potřeb a jsou zaměřeny na jejich uspokojení. Za každou cenu. Jsou reprezentovány v různých rovinách - př.: v rovině emocionální - afekt, strach,...; v rovině kognitivní - strašné představy,... Mají svůj pudový cíl, tj. konání, které přinese uspokojení, blaho, a mají také objekt svého zájmu, který ten cíl umožní. Fungují na principu slasti ( původně Freud nazýval tento princip nelibost, později jej přejmenoval na slast. ) Pudy Freud dělí do dvou skupin - pud života Eros a pud smrti Thanatos.
Eros, pud života - je směřován do oblasti tělesných potřeb ( žízeň, hlad, sex,...). Napomáhá přežítí jedince či druhu. Nejsilnějším je pud sexuální, neboli libido. Libido se vybíjí v pohlavním životě a je zdrojem energie pudu života.
Thanatos, pud smrti - směřuje k návratu organismu do anorganické podoby. Je zdrojem ničení sebe i okolí, jeho projevem je také masochismus.

1.4. Vývoj osobnosti
Vývoj osobnosti pojímá Freud jako vývoj libida. Tento vývoj má pět fází, stadií - orální, anální, falickou, latentní a genitální.
Orální fáze ( 0-1,5 roku )
- novorozence nazval Freud polymorfně perverzním, tzn. že má radost z dráždění kterékoliv části těla. Postupně se však usměrňuje.

V této fázi je pro dítě zdrojem slasti okolí úst. Libido je uspokojováno sáním, kousáním, žvýkáním. pokud dojde v tomto období k prožití zklamání při uspokojovánípotřeb, mohou později vzniknout psychické problémy. Anální fáze ( 1,5-3 roky)
- zde je zdroj slasti v oblasti konečníku. V první fázi přináší slast vyprázdnění střev, ve fázi druhé se objevuje slast psychická - dítě prožívá uspokojení z tohoto výkonu, který věnuje rodičům. Kontrola vyprazdňováí probíhá za většího či menšího tlaku ze strany rodičů. To, jak se rodiče staví k problému vylučování a zadržování, je velmi důležité pro pozdější zvládání problematiky dávání a vlastnění.
Falická fáze ( 3-6 let )
- v této fázi se dítě soustředí na genitálie. Náhodný dotyk v těchto oblastech, který je doprovázen příjemnými pocity, vzbuzuje u dítěte zvědavost. Počíná mastrubace, která se však setkává s negativní odezvou u rodičů. Tresty pak posilují u dítěte latentní úzkost z odmítnutí, ztráty lásky a tělesného trestu. V této fázi se také objevuje Oidipovský, Elektřin a kastrační komplex. Dítě se ke konci fáze identifikuje s modelem dospělého téhož pohlaví.
Latentní fáze ( 6-12 let )
- tato fáze je sexuálně nevyužitá, dítě rozvíjí své sociální vztahy s vrstevníky.
Genitální fáze ( puberta )
- v této fázi se člověk stává sexuálně činným. Důsledkem hormonálních změn dochází k opětovnému zažívání přání z dětství, které je navíc posíleno možností jejich naplnění.
Veškeré druhy uspokojování jsou hlídány a omezovány rodiči, dítě je nuceno chodit na záchod a za mastrubaci je trestáno. Původně polymorfní instinkt se tedy usměrňuje a zužuje, v dospělosti je pak omezen na genitální sexualitu s partnerem. Podle Freuda je velmi důležité, jak tyto fáze probíhají. 1.5 Freudův přínos
Freud měl i přes některé nedostatky, kvůli kterým byl kritizován ( př.: jednostranné zaměření svých myšlenek, zavržení sociálních aspektů v dynamice osobnosti,...), velký přínos pro porozumění lidské osobnosti a jejímu chování. Jeho přínos je především v tom, že poukázal na věci, které byly až do té doby zcela opomíjeny, či dokonce zavrhovány. Podnítil svými názory mnoho psychologů, kteří na něj buď navazovali, nobo s ním nesouhlasili a snažili se jeho tvrzení vyvrátit. Ať tak či onak, byl „odrazovým můstkem“ jich všech.

2. Osobnost z pohledu C.G. Junga
Carl Gustav Jung (1875 - 1961) byl posluchačem S. Freuda, ale r.1914 vystoupil z jeho psychoanalytické společnosti a dal se na vlastní dráhu.

Nesouhlasil s Freudovým učením o určující roli sexuálního pudu v životě člověka, tento pud označuje jen jako jednu z forem projevů psychické energie. Dle jeho názoru jsou lidé motivováni i intrapsychiockými silami a představami, které jsou odvozeny z jejich podílu na historii vývoje lidstva. Libido bere jako neurčitou psychickou sílu, jakousi životní energii, která se soustřeďuje do rozdílných potřeb.

2.1. Přístup k osobnosti
Ústřední tezí Jungova přístupu k osobnosti je to, že lidé jsou neméně ovlivňováni svými aspiracemi do budoucnosti, jako svými zážitky v minulosti. Veliký důraz kladl na rozvoj osobnosti.
Osobnost Jung označuje pojmem „psyché“. Psyché je souhrn veškerých psychických jevů a událostí u individua ať vědomých či nevědomých. Je tvořena třemi samostatnými a zároveň navzájem kooperujícími částmi : ego, osobní nevědomí a kolektivní nevědomí. Jung zde v základě přijímá existenci vědomí a nevědomí.

2.2. Vědomí
V centru vědomí je Id (ego, já). Díky němu si uvědomujeme sami sebe, napomáhá nám vidět to, co se běžně děje v našem bdělém životě. Má čtyři základní funkce, které tvoří vnitřní strukturu :
čití - říká nám, že něco existuje
myšlení - říká, co to je
cit - říká, zda-li je to přijatelné nebo ne
intuice - říká odkud to přichází a kam to jde.
Myšlení a cit jsou formy racionálního hodnocení - myšlení může odlišit pravdu a lež, cit najít dobré a zlé. Čití a intuice jsou formy vnímání iracionálního. Viz příloha, obr. č.2. Funkce jsou komplementárně uspořádány. Jedna z nich je hlavní, převažující, je tedy vědomá. Ostatní jsou jí podřízeny, bývají nevědomé, často až nevyjevované. Na tom, která z funkcí převládá, jsou založeny rozdíly v osobnosti. Odlišnosti se projevují ve dvou výrazně různých formách zaměření „Já“ a to ve formách introverze a extraverze.
Intoverze - je známkou zaměřenosti spíše na vlastní já, na svůj svět. Dominuje subjektivní názor, který má větší váhu, než názor okolí. Proto se introvert špatně adaptuje. Introvert je uzavřený, méně přístupný, ve společnost plachý a nesmělý. Často bývá vzdálen skutečnosti a reálnému světu, dává přednost samotě. Navenek je pasivní, má však velmi dynamický vnitřní život. Je to jedinec v pravém slova smyslu.
Introverta můžeme rozdělit do čtyř variant :
- varianta myšlenková - myšlenky jsou více než fakta; intelektuál
- varianta citová - subjektivní pocity hrají důležitější roli, než objektivní skutečnost;
- varianta čivá - senzitivní jedinec
- varianta intuitivní - snílek, fantasta, mystik
Extraverze - vykazuje zaměření navenek, na objekt, vnější svět. Dominuje zde vnější závislost na názorech z okolí.

Je ovlivňován normou, která je v okolní společnosti. Extrovert je společenský, velmi přizpůsobivý, realistický, přístupný, otevřený. Rád se pohybuje mezi lidmi, rád a snadno navazuje nové kontakty. Má smysl pro to, co doba vyžaduje.
Extroverta lze také rozdělit do čtyř variant :
- varianta myšlenková - empirik se smyslem pro praxi
- varianta citová - přejímá hotové konvence a normy
- varianta čivá - krajní realista
- varianta intuitivní - realistické plány
Člověk však nikdy není vyhraněným introvertem či extravertem. Tyto orientace existují pouze vzorově a až kombinace všech pohledů může více nastínit osobnost.

2.3. Nevědomí
Jung hovoří o nevědomí jako o komplementárním protikladu vědomí. V nevědomí je obsaženo vše to, co je neuvědomitelné, nepřístupné pro Ego. Nevědomí rozlišuje na dvě části : osobní nevědomí a kolektivní nevědomí.

2.3.1. Osobní nevědomí
Osobní nevědomí závisí na historii jedince. Je spojeno s individuálni zkušeností. Jsou v něm obsaženy vytěsněné impulsy a přání, konflikty a vzpomínky, které byly dříve vědomé, ale později byly z nějakého důvodu vytěsněny, nebo potlačeny, traumatické zážitky. Skládá ze vtisků, smyslových dojmů, které nebyly natolik silné, aby byly zaregistrovány do vědomí.
Osobní nevědomí obsahuje určité emotivní ideje, city a vzpomínky, získané v minulosti. Jeho součástí jsou také různé komplexy, které mohou později ovlivnit chování a vnímání světa u dané osoby. Vše, co osobní nevědomí obsahuje je přístupné vědomí, některé věci z něj tak mohou při vyvolání do vědomí neblaze působit na život jedince.

2.3.2. Kolektivní nevědomí
Kolektivní nevědomí vyplívá z vrozených psychických funkcí a struktur mozku. Jsou v něm uloženy latentní paměťové stopy našich předků. My hodnotíme myšlenky a city a tím se podílíme na pokračování naší evoluční historie. Kolektivní nevědomí „obsahuje celé spirituální dědictví vývoje lidstva, vždy znovuzrozeného ve struktuře mozku každého individua. Jeho obsah je poplatný dědičnosti a je stejný pro všechny lidi.“ / Mikšík, 1999, str.46/ Existuje prostřednictvím instinktů. Obsahy kolektivního vědomí se skládají v jakési paobrazy - archetypy ( “původní modely“ ). Jsou to zděděné vzpomínky, které předurčují lidi k tomu, aby vnímali, myslili a reagovali na svět určitým způsobem. Jsou to predispozice, které vedou k vytvoření univerzálních vzorů myšlení, cítění,.. a univerzálních vzorů odpovědí na veškeré tyto procesy.

Archetyp je zděděná tendence reagovat určitým způsobem v určité situaci.
Existuje nespočetné množství archetypů, Jung se však zaobíral především těmito několika.
Persona ( z lat. maska ) - tento archetyp má významnou roli v naší interakci se společností. Je
to naše tvář, kterou užíváme na veřejnosti, při komunikaci s druhými lidmi. Každý hrajeme různé role v různých situacích; díky tomu můžeme žít ve společnosti, s lidmi. Nesmí se to však přehánět, z člověka se pak stává povrchní jedinec, uzavřený sám do sebe.
Stín - tento archetyp má dvě stránky - zlou a dobrou. Zlá je v tom, že obsahuje nemorální myšlenky, vášně, agresivní a sexuální impulsy, které nejsou společností tolerovány. Je to živočišná stránka lidské psyché. K pozitivním funkcím patří její tvořivost a vitalita. Tato stránka je potlačována ( omezována ) Egem.
Animus a anima - animus znázorňuje mužskou, rozhodnou stránku žen a anima naopak ženskou, pasivní stránku mužů. Jsou založeny na vrozené bisexualitě. Jejich vývoj probíhá jako výsledek zkušeností s opačným pohlavím; důležité je, aby muž i žena měli své mužské a ženské kvality, jinak dojde k neharmonickému vývoji. V partnerství dochází k přenosu anima/animy. Žena přenáší na partnera svůj obraz mužství ( ten je obsahem jejího osobního nevědomí ) a tím mu dává vlastnosti, které on pravděpodobně ani nemá. ( Působí to i opačně. )
Self (vlastní, bytostné já ) - je nejzákladnější archetyp. Je to jakési jádro osobnosti, kolem kterého je vše orientováno a sjednocováno. Pokud je vše správně srovnané, osoba dosáhne smyslu pro harmonii. Je to však složitý proces, lze ho dosáhnout nejdříve až ke konci středního věku - zralé self vyžaduje vytrvalost, vnímavost a velkou moudrost. - primárním symbolem tohoto archetypu je mandala
Archetypy se často zrcadlí ve snech a často jsou manifestovány v užívání symbolů v umění, literatuře a náboženství.

2.4. Vývoj osobnosti
Osobnost je dle Junga dynamický systém. Vyvíjí se po celý život, ne jen v dětství. Její vývoj probíhá za účelem získání a rozvíjení „Já“. Osobnost tedy prochází procesem individuace. Během něj nalézá sebe sama, snaží se sladit obsahy vědomí a nevědomí, zamezit sporům mezi nimi, pomocí archetypů. Konečný cíl je být svobodnou bytostí. To vše probíhá po celý život jedince. Individuace probíhá ve dvou etapách ( základních ) :
1. etapa - probíhá v první polovině života
V této fázi dochází k tomu, že utvářející se „Já“ jedince je uvedeno do vnější skutečnosti. Dochází k odlišení čtyř hlavních funkcí - myšlení, cítění, vnímání a intuice. Je také formováno hlavní zaměření jedince - introverze či extraverze.

Fáze je ukončena tím, že u daného jedince dojde k vytvoření archetypu persona, tj. jedinec si uvědomí, jak chce vypadat on a jak ho chce společnost, skloubí to dohromady a tím dojde k vytvoření tohoto archetypu.
2. etapa - probíhá v druhé polovině života
Zde dochází k většímu sebepoznání i lepšímu poznávání druhých lidí. Tato etapa je pro proces individuace nejdůležitější. Probíhá ve čtyřech stupních sovisejících s čtyřmi archetypy :
- první stupeň - archetyp stín - člověk si zde uvědomí své skryté duševní vlastnosti
- druhý stupeň - archetyp anima, animus - zde se člověk setkává se duchovním „já“ v podobě obrazu druhého pohlaví. - třetí stupeň - tady člověk poznává určité principy, které si musí osvojit
- čtvrtý stupeň - dochází ke spojení vědomí a nevědomí do nového „Já“ a jedinec se stává sám sebou. Po procesu individuace dochází k seberealizaci. Ta je ale podle Junga možná jen u některých, skutečně dobře vzdělaných jedinců s velikým rozhledem a s množstvím volného času. Proces seberealizace je tak pro většinu lidí nedostupný.

2.5. Jungův přínos
Jung se snažil dát do výkladu osobnosti něco víc, než jen biologický ( tedy pudový ) základ. Viděl osobnost i v jiném světle, ve světle mytologie a mystiky. To vyjádřil archetypy. Pokusil se o jednotný výklad osobnosti a jako první se zaobíral i pozitivním vlivem náboženských, spirituálních a transcendentních zážitků na utváření osobnosti. I přes to, že většina jeho teorie se pohybuje spíše na úrovni dohadů ( Jung nevěřil v potvrzení takovýchto teorií vědeckými metodami, důkazy viděl spíše v mýtech a legendách, ve snech a fantaziích jeho pacientů ), se jeho teorie staly inspirací pro mnoho dalších výzkumů.

Závěr
Vtéto práci byly shrnuty dva pohledy na osobnost. Oba tyto pohledy jsou jedinečné a přece mají něco společného. Tím, co je sjednocuje je psychoanalytický náhled na osobnost. Jejich teorie byly základními pilíři pro mnoho dalších lidí, bádajících v této oblasti. Jak pro lidi, kteří je přijímali, tak pro ty, kteří je zavrhovali. Freudovy a Jungovy myšlenky jsou tu stále a jsou stále aktuální.

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk

Osobnost z hlediska S. Freuda a C.G. Junga