(Schéma viz.příloha,obr.č.6)
Pavlovova teorie byla rozpracována jeho žákem Těplovem, v šedesátých letech pak také Něbylicinem, jehož soustava hypotetických vlastností vyšší nervové činnosti má dvě úrovně :
- prvotní vlastnosti - síla (tj.odolnost nervové soustavy), dynamičnost (tj.snadnost vytváření spojů dočasných) a pohyblivost (tj.schopnost přetváření soustav už vytvořených dočasných spojů). - druhotná vlastnost je vyváženost hypotetických procesů podráždění a útlumu. Ty mohou být buď stejně silné, dynamické i pohyblivé, nebo může jeden z nich převažovat nad druhým. Vyváženost jako druhotnou vlastnost je možno ustanovit ke každé z vlastností prvotních.

2.3.2 Energetický základ temperamentu
Energetický základ temperamentu byl objasněn psychiatrem G. Ewaldem, který zavedl pojem biotonus (napětí životní energie). „Biotonus je daný typem látkové výměny, stavem vegetativní nervové soustavy a energií určitých center kůry mozkové. Biotonus má u různých osob různou relativně stálou úroveň a rozlišuje lidi na interindividuálním kontinuu dimenze s póly vysoký-nízký biotonus.“/V.Smékal,2002, str.193/
- vysoký biotonus - se vyznačuje velkou vitalitou, rychlým psychickým tempem, dobrou náladou; organismus je velmi odolný.
- nízký biotonus - je typický pomalým osobním tempem, poklesem elánu; vcelku odpovídá depresivním stavům. Temperament je odvozen od biotopu.

2.3.2.1 Freeman
Americký psycholog G.L. Freeman se Ewaldem inspiroval. Podle něj je temperament ustáleným způsobem, kterým člověk nakládá s energií k uspokojování potřeb a k vyrovnání psychické rovnováhy. Definoval tři základní pojmy : úroveň aktivace, úroveň kontroly výdeje energie a diskriminační schopnost.

2.3.2.2 Lindner
V sedmdesátých letech 19. století český psycholog a pedagog G.A.Lindner(1828 - 1887) vytvořil temperamentové pojetí, které předurčilo Freemanovy dimenze. Charakterizuje zde polaritu stavů a obsahů vědomí. Poukazuje na příchod, zdvihání a klesání psychických stavů a na projevy libosti a nelibosti, které jsou projevovány těmito změnami. “Stoupání a padání, zdvihání se a klesání, příliv a odliv - to jest tedy tvar každého pochodu citového, tudíž i blaženosti. Na čem však při tomto pochodu podstatně sejde a čím se liší stavy blaženosti různých indivudalit - jest jednak výška stoupání a hloubka padání čili fyzikálně řečeno amplituda kolísání - jednak rytmus, v němž jednotlivé kmity po sobě následují. Přihlížíme-li jen k nejkrajnějším hranicím těchto stavů - vysoký a nízký, rychlý a zdlouhavý - a spolu-li je sestavujeme, dají se myslit čtyři hlavní tvary citového pochodu, jež graficky lze znázornit obrazem vln, které představují zdvihání a klesání velikosti představ v určitém období časovém.“/G.A.Lindner, podle V. Smékala,2002, str.194-195/ (struktura.a.funkce temperamentu v pojetí Lindena a Freemana viz.příloha,obr.č.7)

3.