Úvod
Lidský temperament neodmyslitelně patří k životu. Zabývali se jím vědci a lékaři už v dávných dobách a myslím, že se jím bude společnost zaobírat i v budoucnu (a pravděpodobně na daleko lepších úrovních). Na následujících stránkách bych chtěla nastínit tuto problematiku - problematiku temperamentu, jednotlivých vlastností, ze kterých se skládá, a jejich vzájemného působení. Chtěla bych zde také popsat některé z temperamentových typologií. 1. Temperamentové typologie

1.1 Typologie
Typologie se snaží uspořádat a roztřídit duševní život podle podobnosti jednotlivých jevů. Má za úkol vytvořit pojmy, které se uplatní v popisu osobností a popisu jejich chování a prožívání. Typologie se snaží o vytvoření pojmů co nejobecnějších, ze kterých by se další vlastnosti daly analogicky vyvodit; vytváří konkrétní typy, které dává do souvislostí, čímž vytváří různé druhy typologií. Zde se budeme zabývat typologií temperamentovou. 1.2 Typ
Typ je skupinový pojem; platí pouze pro určitou skupinu jedinců. Označuje určité psychofyzické vlastnosti, které náležejí určité skupině lidí. Sousední typy mají hranice neurčité, může tak docházet k plynulému přecházení z jednoho typu k druhému. S pojmem typu je také spojen znak polarity, což znamená, že ke každému typu náleží protityp, který je umístě na opačném pólu, přechod mezi nimi je však klouzavá řada vedoucí přes neutrální bod, který leží zhruba uprostřed. Musíme mít však na mysli, že tzv. čisté typy, objevující se v typologiích se ve skutečnosti téměř nevyskytují. Každý člověk je složitou kombinací mnoha typů.

1.3 Temperament
Pojem 'temperament' pochází z lat. temperamentum, které je překladem řec.krasis a znamená to správné mísení, správný poměr. Temperament je vrozený, ovládá naši citovou i pocitovou stránku, rozhoduje o naší reakci na určité podněty. Řídí naše tempo nejen duševní, ale i pohybové. V současné psychologii pojem temperamentu značí obecné vlastnosti duševní dynamiky, která se uplatňuje nejen v prožívání, ale i v projevech člověka. Temperamentové vlastnosti nemůžeme sami na sobě zcela objektivně vidět, sledujeme je spíše na druhých lidech. Taky ovlinit ho příliš nelze, především ve stresových či krizových situacích se projevuje naplno. Rozdělení teorií temperamentu se různí. Jedno dělení je na základě počtu dimenzí; rozlišují se dvou a více dimenzionální typologie.

Další dělení je založeno na počtu pojmů, které ta daná typologie popisuje; zde se různí na trojkomponentové, čtyřkomponentové a vícekomponentové. Já zde použiji rozdělení temperamentu z pohledu biopsychologického, psychologického a kulturního. 2.Temperament z pohledu biopsychologického
Do tohoto pohledu na temperament lze zařadit humorální teorii Hippokratovu, morfologickou typologii Kretschmera, Sheldona, W. Jaensche a E.R. Jaensche, typologii Pavlovovu, založenou na mozkových funkcích a také typologii založenou na biotonusu,tj.na životní energii.

2.1 Humorální teorie

2.1.1 Hippokrates
Snad nejstarší rozdělení lidí na fyziologickém podkladu se nachází v nauce o čtyřech temperamentech, která pochází od významného řeckého lékaře, pocházejícího z ostrova Kóu, Hippokrata (460 - 370 př.n.l.). Východisko této nauky je v poměru šťáv v lidském těle. Rozlišuje čtyři druhy tělesných šťáv : krev (haima), hlen (flegma), žluč (cholé) a žluč černou (melania cholé). Tělesné tekutiny odpovídají čtyřem elementům (živlům), kterými je svět tvořen. Krev odpovídá vzduchu, hlen vodě, žluč ohni a černá žluč zemi. Na základě živlů a šťáv, které mají stejné vlastnosti jako elementy, kterým odpovídají, provedl Hippokrates rozdělení lidí na temperamenty - sangvinik, flegmatik, cholerik a melancholik. - Sangvinik (sanguis = lat. krev) - je to vesele laděný optimista, přizpůsobivý a emočně vyrovnaný,i když poměrně nestálý; jeho city bývají spíše mělké. Žije pro okamžik a nemyslí na budoucnost. „Sangvinik se vyznačuje radostí ze života; nepojímá věci příliš vážně, nezšediví starostmi, snaží se nalézt ve všem nejkrásnější a nejpříjemnější stránku; ve smutku se nezhroutí, z veselých příhod má požitek, ale nevychází y míry. Jsou to lidé duševně zdraví, u nichž není výstředních projevů, alespoň ne ve značné míře.“/Habáň, 1941, str. 125-126; podle A.M.Marka OP/
- Flegmatik (flegma = hlen) - v pozitivním smyslu je rozvážný, snášenlivý, přemýšlivý, vcelku spokojený a stálý; hlubší vztahy má však jen k vybraným osobám. Jeho negativní stránka se projevuje v přílišné chladnokrevnosti až apatii, má sklony k nečinnosti. Nemá rád změny. „ Flegmatik má tu vlastnost, že je mu život cizí, nic na něj nepůsobí, nic ho nezajímá, své síly nenapíná, je vzdálen od života, duševní citlivost je oslabena, iniciativa nepatrná, je zdlouhavý a má líné pohyby.“/Habáň, 1941, str. 125-126; podle A.M.Marka OP/
- Cholerik (cholé = žluč) - je vznětlivý a výbušný, silně vzrušivý; má sklon k agresy a výbuchům hněvu. Těžko se ovládá, jedná velmi impulsivně, aniž si to předem rozmyslí. Je panovačný a neústupný (i když od jiných často ústupky vyžaduje).

Je pořádkumilovný. Své city, které jsou snadno vyvolány, špatně ovládá. „ Cholerik je vznětlivý; jeho úsilí po dobytí moci je stále napjato, musí dělat velké pohyby, produkovat silácké výkony, chce přemáhat vše přímočaře a útočně. Dříve se tento temperament spojoval se žlučí a mluvilo se o žlučovém temperamentu. I dnes se říká o lidech, že jim vzkypí žluč. Cholerikové svou vznětlivostí jsou lidé síly, jejíž vědomí mají v sobě, a dávájí jí průchod a stavějí ji na odiv. Životní proud se projevuje v tomto druhu temperamentu tak, jak byl určen vášněmi vznětlivosti a bez výchovi temperamentu podléhají lidé i jeho výstřednostem.“/Habáň, 1941, str. 125-126; podle A.M.Marka OP/
- Melancholik (melania cholé = černá žluč) - je typický svým pesimismem a smutným laděním. Život je pro něj často obtížný, má strach z budoucnosti, nesnáší hektické situace, stres; márád klid a dává přednost samotě. Špatně navazuje vztahy, ale je citově stálý, takže vztahy, které naváže, jsou trvalé a hluboké. „ Melancholik je člověk plný smutného uvažování a snění, člověk slabý, který se vyhýbá překážkám, je váhavý, nedůvěřuje si, že by mohl překonat obtíže a jít dopředu, je opatrný, nevydává se v sázku. Je ovládán pochybováním a úzkostlivostí, myslí více na sebe, než na jiné, je sobec. Jsou v něm touhy, avšak téměř vše se zakončí smutkem. Je pro slabost zkrušen vlastními starostmi, snaží se budit vzrušení svým osudem, je obrácen svým duševním zrakem jen dovnitř nebo nazad, nikdy ne dopředu.“/Habáň, 1941, str. 125-126; podle A.M.Marka OP/ (přehledné shrnutí temperamentových typů dle H. Rempleina viz příloha, obr.1)
Lidský temperament není takto čistý, vzniká míšením různých typů. Hippokratova teorie, které později věnovali i další osobnosti jako například Aristoselův žák Theofrastos či lékař Galenos (130 - 201 n.l.), je dodnes používána i přes své velké stáří.

2.2 Morfologický pohled na temperament

2.2.1 Kretschmer
Ernst Kretschmer (1888 - 1964), profesor psychiatrie na Tubingenské univerzitě, byl významným představitelem německé charakterologické typologie. Ve své klinické praxi si všiml, že existuje značná spojitost mezi dvěma duševními onemocněními a dvěma základními tělesnými typy, tj. „ze sta schizofreniků bylo 66% konstituce astenické a jen 12,8% pyknické; proti tomu ze sta onemocnělých cirkulárním šílenstvím (maniodeprese) bylo 66,7% pykniků a jen 23,6% astenických konstrukcí tělesných.“/A.M.

Marek OP, 2000, str.498/ Na základě tohoto zjištění vypracoval Kretschmer svou konstituční typologii (konstituce je u něj chápána jako soubor všech individuálních vlastností založených na dědičnosti). Ta rozlišuje tři vyhraněné tělesné typy - pyknický, leptosomní a atletický (a jeden nevyhraněný - dysplastický) a tři vyhraněné typy temperamentové - cyklotymní, schizotymní a viskózní (nebo také ixotymní).

2.2.1.1 Tělesné typy : (viz.příloha,obr.č.2)
- pyknický typ (řec. pyknós = statný, pevný, silný, mohutný) - tento typ je charakteristický svou zavalitostí, střední výškou, podsaditostí. Mají větší tělní dutiny (břicho, hrudník, lebku); končetiny jsou kratší. Je zde velký sklon k ukládání podkožníhop tuku.
- leptosomní typ (řec. leptós = tenký, slabý, hubený) - pro tyto lidi je typická vysoká a hubená postava s ostře řezanými konturami. Často na svou výšku velmi málo váží. Většinou nemají sklony k tloustnutí.
- atletický typ - mají silně vyvinutou kostru a svalstvo, jsou těžší a statní. Mají široká ramena útlé boky; u mužů pro nedostatek tuku vyniká robustní stavba pohybového aparátu.
- dysplastický typ - vyznačuje se nepoměrem tělesných proporcí

2.2.1.2 Temperamentové typy
korespondují s tělesnými typy : (shrnutí základních vlastností viz.příloha,tabulka č.3)
- cyklotymní typ (váže se na konstrukci pyknickou) - lidé tohoto typu se vyznačují střídáním protikladné nálady, veselosti a smutku, vzrušení a klidu. Jsou společenští, mají úzký vztah k lidem. Jsou pohodlní a poživační. „Normální cyklotýmní temperament se diferencuje do několika variant : klidní humoristé, veslí mluvkové, bonvivant milující své pohodlí, aktivní praktik, pohodlný citlivka a typ těžkopádný. Jde tu tedy o variační rozpětí mezi temperamentem veselým plným humoru, živosti, impulzivity na straně jedné a temperamentem spíše klidným, pokojným, mírným a se sklonem ke smutku až černým myšlenkám. Všechny cyklotýmní osoby jsou však sociabilní, milé, dobrosrdečné.“/V. Smékal, 2002, str.205-206/ Jelikož jsou zde různé temperamentové typy, rozlišuje Kretschmer tři typy cyklothymů :
1. cyklotym hypomanický - sympatický, veselý, aktivní; má plno plánů a záměrů, je vytrvalý, neúnavný, podnikavý a společenský.
2. cyklotym praktický - má aktivní smysl pro realitu; humorista. Náladově však kolísá mezi mánií a depresí.
3. cyklotym depresivní - je trudomyslný, starostlivý, stále zasmušilý. Postoj k lidem má však vždy dobrosrdečný.
- schizotymní typ (váže se na konstrukci leptosomní) - tento typ lidí je spíše uzavřený, chladný; od společnosti si zachovává odstup. Tíhne spíše k samotářství.

Mezi jejich vnitřním a vnějším světem bývá rozpor; neradi se svěřují se svými pocity - mají dvojí osobnost. „Na povrchu je buď hrubost nebo plachost, odcizená ironie nebo chmurná necitlivost. V nitru osobnosti buď citová prázdnota nebo nejjemnější citlivost s bohatou fantazií. Schizotýmní temperamenty jsou rozloženy mezi dvěma póly : na jedné straně necitliví, klidní a mlčenliví, nedružní, zdrženliví, vážní, podivínští a na druhé straně hypersenzitivní temperamenty s rysy bázlivosti, úzkostnosti, přecitlivělosti, nedůtklivosti, nervozity, vzrušení.“/V. Smékal, 2002, str.206/ Pro přesnější charakteristiku uvádí Kretschmer trojí rozdělení schizotyma :
1. schizotym hyperestetický - je dráždivý; uvnitř je však idealista, vnitřně jemný, dbalý vkusu, citlivý k přírodě a k umění.
2. schizotym středních poloh - vyznačuje se kladným aristokratismem; je důsledný a systematický. 3. schizotym anestetický - je nervózní, necitlivý, velmi chladný; projevuje se u něj sklon k podivínství, pedanterii, tuposti, která může vést až k povalečství.
- atletický typ,epitym (váže se k atletické konstrukci) - Kretschmer je později oznčil jako temperament viskózní; tito lidé jsou klidní, bez velkých citových vzruchů, bez zvláštní temperamentové pohyblivosti. Nebývají příliš zruční. Při značném podráždění mohou však někteří z nich být přivedeni do nekontrolovatelného vzteku. 2.2.1.3 Patologie temperamentových typů
Jak zde již bylo zmíněno Kretschmer byl psychiatr a svou typologii vypracoval na základě své klinické praxe. Předpokládá, že psychosomatická jednota se manifestuje v emocích. „ Emoce může být abnormálně zesílena nebo utlumena a může se kvalitativně deformovat tak, že jedinec reaguje na životní události neadekvátně.“/V.Smékal,2002, str.226/ Temperametovým (a tělesným) typům jsou přiděleny určité duševní poruchy :
- pyknik, schizotym - maniodepresivní porucha
- astenik, cyklotym - schizofrenní psychózy
- atletik, epitym - epilepsie

2.2.2 Sheldon
Od roku 1927 se ve Spojených státech výzkumu osobnosti věnoval i americký lékař a psycholog William Herbert Sheldon. Na základě vlastního pozorování a psychologické literatury sestavil seznam charakteristik osobnosti, které pak zredukoval a analýzou každého rysu s každým vytvořil temperamentovou stupnici, která má dvacet rysů pro každý temperamentový typ. Typy nazývá viscerotonie, somatotonie a cerebrotonie. (Tyto tři typy odpovídají Kretschmerově cyklotýmii, epitýmii a shizotýmii.)

2.2.2.1 Temperamentové a tělesné typy
- viscerotonik - převládají u něj city, je orientován na společnost, lidi.

- somatotonik - je aktivní, sportovněji založený, méně citlivý až agresivní.
- cerebrotonik - je spíše zdrženlivý a obezřetný v citové i verbální oblasti, má raději samotu; důraz na soukrom. (seznam všech šedesáti rysů viz.příloha, tabulka č.4)
K těmto temperamentovým typům přiřadil Sheldon i tři typy tělesné struktury : typ endomorfní, typ mesomorfní a typ ektomorfní (viz.příloha,obr.č.5)
- typ endomorfní (patří k psychickému typu viscerotonika) - tento typ je charakteristicky obtloustlý, podsaditý. Má sklony k ukládání podkožního tuku.
- typ mesomorfní (patří k typu somatotonika) - vyznačuje se útlostí a vyvinutým svalstvem.
- typ ektomorfní (patří k typu cerebrotonika) - tito lidé jsou vysocí a hubení. Mají ostré rysy. 2.2.2.2 Patologie temperamentových typů
Sheldon shledává, že patologická disponovanost může vzniknout buď nedostatkem nebo přebytkem příslušných temperamentových rysů. Pro nedostatek používá připony - penie; pro nadbytek přípony - ozis. „Somatopenie vyjadřuje nepřizpůsobení následkem nedostatku somatotonie. Podobně visceropenie a cerebropenie.“ „Viscerozie je náchylnost k osobnosti k přílišné ležérnosti, hltavosti, závislosti na skupině, přílišné spokojenosti se sebou. Somatorozie se projevuje přílišným sebeprosazováním, agresivitou, naproti tomu cerebrozie znamená přehnanou upjatost a zdrženlivost“/V.Smékal,2002, str.227/ Podle Sheldona se z kombinací obou disformujících faktorů dá vyvodit náchylnost ke klasickým neurózám. Psychózy vysvětluje spíše nedostatečnou aktivitou urč.rysu než než jeho přebytkem. 2.2.3 W. Jaensch
Walter Jaensch rozlišuje dva konstituční typy : typ B a typ T.
- typ B = basedovoidní typ - tento typ se projevuje živou mimikou, jasnou a veselou tváří, velkýma, živýma, lesklýma očima a při každém hnutí mysli změnami v barvě obličeje. Jeho názorné představy jsou velmi pestré. V duševní oblasti se tito lidé projevují jako soustředění, příliš závislí na skutečnosti. V mezních případech tento typ vykazuje znaky onemocnění Basedowou chorobou.
- typ T = tetanoidní typ - tento typ je opakem typu B; projevuje se záludným, mrzutým výrazem a strnulostí v obličeji, který je povětšinou bledý a povadlý. V jednání jsou odměření. Jejich duševní život je rozeklaný, mjí sklony k dráždivosti a nedůvěřivosti. V mezních případech se u nich objevují znaky tetanového strnutí, mají pohybové problémy.

2.2.4 E.R. Jaensch
Erich R. Jaensch vypracoval typologii, ve které rozlišuje typ A, typ B a typ D , typ I, typ S a typ projekční.

Lidi zde dělí dle způsobu integrace psychických procesů.
- typ A - je typ bez integrace psychických procesů
- typ B = besedovoidní typ - tento typ lidí nedokonale rozlišuje mezi vnímaným a představovaným. Tento typ je zvláštním integračním typem.
- typ D = dezintegrovyný typ (psychické pochody jsou dezintegrované)
- typ I = integrovaný typ, který je určen stupněm integrace psychických procesů - rozlišuje se typ I 1- I 3. Typ I 1 představuje celkovou, vnější integraci; typ I 2 podmíněnou integraci a typ I 3 pouze integraci vnitřní.
- typ S = syntetický typ (zvláštní integrační typ); je psychicky labilní, smysli jsou drážděny současně stejnými podněty.
- typ projekční (zvláštní integrační typ); je typický promítáním vnitřních podnětů navenek.

2.3 Neurofyziologický pohled na temperament
Temperamentovou typologií založenou na neurofyziologii se zabýval I.P.Pavlov, na kterého pak v jeho studiích navázali někteří jeho žáci. V osmdesátých letech se o tuto problematiku začal zajímat i americký profesor lékařských věd C.R.Cloninger, který vytvořil psychometricky podloženou biosociální teorii, která také využila poznatků z oboru neurofyziologie.

2.3.1 Pavlov
V průběhu duševních dějů (tudíž také v oblasti temperamentových vlastnosti) hraje velkou roli nervová činnost. Snahu o vysvětlení rozdílů v lidském temperamentu pomocí neurofyziologie měl i ruský lékař I.P. Pavlov. Ten předpokládal, že se jednotlivé mozkové buňky liší množstvím své energeticky využitelné látky. Ta ovlivňuje přímo sílu nervové soustavy. Po letité práci s podmíněnými reflexy se dopracoval ke třem primárním vlastnostem procesů útlumu a podráždění vyšší nervové soustavy - síle, pohyblivosti a vyrovnanosti. Pavlov nacházel souvislost mezi Hippokratovou teorii a těmito typy vyšší nervové soustavy, proto začal užívat i klasické terminologie typu. Typy rozdělil na :
- typ silný, nevyrovnaný (cholerik) - tento typ popsal jako nezkrotný, špatně ovladatelným, který také špatně ovládá své emocionální prožitky.
- typ silný, vyrovnaný,pohyblivý (sangvinik) - lidé tohoto typu jsou nejlépe vybaveni pro styk s okolím a s jeho neustálými změnami. Pavlov ho pokládal za nejdokonalejší.
- typ silný vyrovnaný, inertní (flegmatik) - tento typ je odolný, avšak hůře přizpůsobivý.
- typ slabý (melancholik) - zde je nejvíce individuálních rozdílů; nervová soustava má nižší práceschopnost, což vede k útlumům.

(Schéma viz.příloha,obr.č.6)
Pavlovova teorie byla rozpracována jeho žákem Těplovem, v šedesátých letech pak také Něbylicinem, jehož soustava hypotetických vlastností vyšší nervové činnosti má dvě úrovně :
- prvotní vlastnosti - síla (tj.odolnost nervové soustavy), dynamičnost (tj.snadnost vytváření spojů dočasných) a pohyblivost (tj.schopnost přetváření soustav už vytvořených dočasných spojů). - druhotná vlastnost je vyváženost hypotetických procesů podráždění a útlumu. Ty mohou být buď stejně silné, dynamické i pohyblivé, nebo může jeden z nich převažovat nad druhým. Vyváženost jako druhotnou vlastnost je možno ustanovit ke každé z vlastností prvotních.

2.3.2 Energetický základ temperamentu
Energetický základ temperamentu byl objasněn psychiatrem G. Ewaldem, který zavedl pojem biotonus (napětí životní energie). „Biotonus je daný typem látkové výměny, stavem vegetativní nervové soustavy a energií určitých center kůry mozkové. Biotonus má u různých osob různou relativně stálou úroveň a rozlišuje lidi na interindividuálním kontinuu dimenze s póly vysoký-nízký biotonus.“/V.Smékal,2002, str.193/
- vysoký biotonus - se vyznačuje velkou vitalitou, rychlým psychickým tempem, dobrou náladou; organismus je velmi odolný.
- nízký biotonus - je typický pomalým osobním tempem, poklesem elánu; vcelku odpovídá depresivním stavům. Temperament je odvozen od biotopu.

2.3.2.1 Freeman
Americký psycholog G.L. Freeman se Ewaldem inspiroval. Podle něj je temperament ustáleným způsobem, kterým člověk nakládá s energií k uspokojování potřeb a k vyrovnání psychické rovnováhy. Definoval tři základní pojmy : úroveň aktivace, úroveň kontroly výdeje energie a diskriminační schopnost.

2.3.2.2 Lindner
V sedmdesátých letech 19. století český psycholog a pedagog G.A.Lindner(1828 - 1887) vytvořil temperamentové pojetí, které předurčilo Freemanovy dimenze. Charakterizuje zde polaritu stavů a obsahů vědomí. Poukazuje na příchod, zdvihání a klesání psychických stavů a na projevy libosti a nelibosti, které jsou projevovány těmito změnami. “Stoupání a padání, zdvihání se a klesání, příliv a odliv - to jest tedy tvar každého pochodu citového, tudíž i blaženosti. Na čem však při tomto pochodu podstatně sejde a čím se liší stavy blaženosti různých indivudalit - jest jednak výška stoupání a hloubka padání čili fyzikálně řečeno amplituda kolísání - jednak rytmus, v němž jednotlivé kmity po sobě následují. Přihlížíme-li jen k nejkrajnějším hranicím těchto stavů - vysoký a nízký, rychlý a zdlouhavý - a spolu-li je sestavujeme, dají se myslit čtyři hlavní tvary citového pochodu, jež graficky lze znázornit obrazem vln, které představují zdvihání a klesání velikosti představ v určitém období časovém.“/G.A.Lindner, podle V. Smékala,2002, str.194-195/ (struktura.a.funkce temperamentu v pojetí Lindena a Freemana viz.příloha,obr.č.7)

3.

Temperament z pohledu psychologického
Do tohoto okruhu temperamentové typologie můžeme zařadit dědičnou typologii Acha, Pfahlera, logickou typologii Heymanse, Wiersma a Junga, a psychosomatickou typologii Eysencovu a Guilfordovu. (Do tohoto okruhu by se mezi dědičnou typologii dala zařadit i typologie Kretschmerova, avšak zařadila jsem ji raději do oblasti morfologického pohledu na temperament pro její určování typů na zakladě psychickém i tělesném.)

3.1 Typologie založená na dědičnosti
Do této typologie je možno zařadit Pfahlera a Ache, kteří v podstatě podávají zcela shodně dva základní typy, ve kterých se lidská osobnost různí. „Ale chápat je jako přirozené skupiny můžeme teprve po provedení důkazu, že strukturové momenty rozrůzňující osobnost ve dva typy jsou dědičné, že mají charakter opravdových radikálů. Proto se klade takový důraz na dědičnostní výzkum, o nějž se typologie musí opírati.“/F.Kratina,1947, str.227/

3.1.1 Pfahler
G.Pfahler je představitelem tzv.dědičné charakterologie. Za základní duševní funkce pokládá to, co musí fungovat, aby mohla duše přijít do styku se světem. ( „Tyto funkce nejsou teprve účinkem působení prostředí na člověka, nýbrž jeho předpokladem, a proto zděděné.“ /F.Kratina,1947,str.223/ Za základní a dědičné funkce pokládá :
- životní energii (vitální aktivitu) - uplatňuje se v chování jedince; vyskytuje se ve stupňovitých formách - slabá až silná.
- citovou vzrušivost - ta se vyskytuje také stupňovitě libost až nelibost; rozeznává silnou citovou vzrušivost u veselých povah, silnou citovou vzrušivost u povah těžkokrevných a slabou citovou vzrušivost u povah chladných až studených
- pozornost a perseveraci (v Pfahlerově pojetí se perseverace shoduje s tzv. věrnou pamětí) - pozornost můžeme rozdělit na dva typy: pozornost úzká, fixující - dle výzkumů se váže na silnou perseveraci; v nitru člověka jsou vjemy, předstvy a myšlenky a pozornost široká, fluktující - váže se na slabou perseveraci; pozornostní pole je sice široké, ale vše je spíše napovrchu.
Kombinací pozornosti a perseverace, silné a slabé životní energie a různé míry citové vzrušivosti vytváří celkem 12 různých temperamentových typů. (viz.příloha,tabulka č.8)
Dva nejdůležitější typy tvoří typ pevných vnitřních obsahů a typ plynulých vnitřních obsahů
- typ pevných vnitřních obsahů : „Všechno, co vstupuje do duše, je úzkou pozorností uchopeno a tuhou perseverací upoutáno. Vjemy. představy a myšlenky tvoří pevné obsahy. Pevné obsahy znamenají zcela určitý poměr k světu, určovaný tím, co bdí.

Nitro má vždy převahu nad vnějškem a vede k určité zaměřenosti.“/F.Kratina, 1947,str.224/ Tento typ je charakteristický smyslem pro zákonitost, pravidelnost, přesnost; jsou kritičtí, působí chladným dojmem, avšak za ten je schována přecitlivělost. Jsou citově stálí, opatrní a zdrženliví k okolí; často trpí osamělostí, špatně navazují vztahy.
- typ plynulých vnitřních obsahů - jsou nevypočitatelní, skrývají své nitro; navenek jsou otevření, dokáží se vcítit do jiných lidí; jsou velmi pohybliví a bezprostřední. Citově jsou spíše nestálí.

3.1.2 Ach
N.Ach si dal za cíl poukázat na duševní fukce jedince. Za základ položil produkční princip duševna s jeho dvěma stránkami - fusí a sejunkcí. Fusionující a sejunktivní ztotožňuje Ach s Jungovým typem extrovertním a introvertním, nebo s Kretschmerovým typem cyklotymním a schizotymním.
- fuscinující typ - má silnou objekční schopnost (objekcí zde rozumí přenos duševních stavů na předměty, které se tak stávají sympatickými či nesympatickými); je ve silném vnitřním spojení s objektem. Je v kladném vztahu se světem, je snadno ovlivnitelný. Pozornost má rozšířenou a pohyblivou, snadno přechází od jedné činnosti ke druhé. Osobnost se vyznačuje pohyblivostí, přístupností k novým věcem. Má sklon k induktivnímu postupu a k syntéze.
- sejunktivní typ - nemá žádné vnitřní vztahy s objektem. Se světem má spojení relativně malé. Pozornost je u tohoto typu soustředěná, fixující, spojena se silnou perseverací. Jeho osobnost je „tuhá“, nepohyblivá, stálá. Je pro něj vlastní dedukce a analýza.
Dále Ach pokládá další dva typy, podle toho, zda přenášení stavů na objekt vede k uvolnění já či nikoliv :
- uvolněný typ - má silnou objekční schopnost; vyznačuje se uvolňovací tendencí, což je produktivně působící činitel duševního života. Tento typ je ve shodě s typem fuscinujícím.
- zatěžkaný typ - má silnou perseverační schopnost (perseverace = setrvávání, stálost, vytrvalost, pevnost); vyznačuje se perseverační tendencí. Perseverací je potlačována objekční schopnost, což zatěžuje jedinse v jeho vnitřním životě. Patří k typu sejunktivnímu. 3.2 Logický pohled

3.2.1 Heymans, Wiersma
Holanďští profesoři psychologie G.Heymans a psychiatrie E.Wiersma počátkem 20.století se pokusili o empirický výzkum struktury osobnosti. Navázali na studie angličana F. Jordana (ten rozlišil protiklady: činnost-uvažování a citovost-nedostatek citovosti) ,na rakušana O. Grosse (ten proti sobě stavěl pojmy primární-sekundární funkce mozku) a na W.Wundta (od něj převzali dimenzy emotivity).

Na tomto podkladu hypoteticky stanovili vzájemně nezávislé temperamentové vlastnosti :
1.emocionalitu (citovou vzrušivost) - ta byla vymezena na základě emočních odezev-jejich silou a častostí- vzhledem k tomu, jak silná byla situace je vyvolávající.
2. aktivitu (volní vzrušivost) - ta byla určena na základě činnosti jedince, na kterého objektivně působily motivy. Má energetický charakter.
3. primárnost-sekundárnost - je poměr uplatnění primární a sekundární funkce v duševním dění, které jsou určeny jako protiklad rychlého pomíjení nebo přetrvávání duševních dějů potom, co přestanou být uvědomovány. Převažující primární funkce je u osob impulzivních, bezprostedních, schpných rychle reagovat. Převažující sekundární funkce tvoří osobnost vnitřně nejednotnou, rozštěpenou. Tyto tři vlastnosti mají podobu spojitých rozměrů. Ke jednomu ze dvou krajních pólů každé vlastnosti byly přiřazovány výsledky, které získali u zkoumaných osob.Kombinace osmi krajností potom představovaly jednotlivé typy: (viz.příloha,obr.č.9)
typ amorfní : neemocionální - neaktivní - akomodující se
typ apatický : neemocionální - neaktivní - asimilující
typ nervózní : emocionální - neaktivní - akomodující se
typ sentimentální : emocionální - neaktivní - asimilující
typ sangvinický : neemocionální - aktivní - akomodující se
typ flegmatický : neemocionální - aktivní - asimilující
typ cholerický : emocionální - aktivní - akomodující se
typ vášnivý : emocionální - aktivní - asimilující
Přehled charakteristik jednotlivých typů je uveden v příloze. (viz.obr.č.10)
Rozdělení jednotlivých typů však nebylo rovnoměrné. Největší podíl měl typ vášnivý - 24% a typ flegmatický - 17%. Nejméně četné byly typy apatický, sangvinický a amorfní - každý měl zhruba 4%.

3.2.2 Jung
Švýcarský psychiatr C.G. Jung je zakladatelem typologie, která dělí lidskou osobnost do dvou forem : extroverze a introverze. Východiskem pro toto rozdělení byla klinická pozorování a rozsáhlá studia typologií, které se až do té doby objevily. Podle Junga existují dva druhy lidí : jedni jsou více ovládáni vztahem k vnějšímu světu, druzí spíše hledí do sebe, soustředí se spíše na život vnitřní. Jung tu však zavádí mašlenku komplementarity (doplňování) základního zaměření psychiky dovnitř a ven, tj. “kdo je vědomě a chronicky zaměřen navenek, je nevědomě zaměřen dovnitř a naopak.“/M.Nakonečný,1997, str.355/ Oba typy mají pak varianty : intelektuální, nebo citovou a aktivní, nebo pasivní. Rozlišuje také čtyři psychické procesy, které nejsou závislé na obsahu :
- racionální myšlení - je to hodnocení pomocí získaných poznatků
- cítění - je hodnocení emocionální (př.

libost-nelibost)
- čití a intuice - jsou iracionální; zpracovávají dojmy, aniž by je hodnotily.
Empirické myšlení je dáno spojením myšlení s čitím; intuitivní myšlení vzniká ve spojení myšlení a intuice. U člověka také dochází ke komplementaritě racinálního a iracionálního, což je komplemplementarita ženské a mužské psychické stránky. Mezi základní typy patří extroverze a introverze.
- extroverze - je vyjádřena zaměřením na vnější svět, na objekt. Převažujícím prvkem je vnější závislost,tj. zaměření jedince na reakce jeho okolí na něj. „Extrovert je přizpůsobivý, realistický, utilitárně a raconálně založený, otevřený, přístupný, společenský, je ovlivňován tím, co v jeho okolí platí jako norma (standard), rád se pohybuje mezi lidmi, snadno navazuje přátelství, má smysl pro to, co vyžaduje doba, pro konjunkturu, pro to, co se „nosí“, jeho individualita se rozpouští v konvenci. Varianta myšlenková (empirik se smyslem pro praxi); varianta citová (přebírá hotové normy a konvence); varianta počitová (krajní realista), varianta intuitivní (realistické plány).“ /M.Nakonečný,1997, str.355-356/
- intoverze - je vyjádřena zaměřením na vlastní osobu, na subjekt; Převažujícím prvkem je subjektivní názor, který je důležitější než názor objektivní, proto může docházet k horší adaptaci jedince. Intovert „je zahleděn do sebe, je uzavřený, málo přístupný, ve společenských stycích zdrženlivý, plachý, není satelitem skupin nebo mas, nýbrž jedincem v pravém slova smyslu, je často vzdálen skutečnosti a praktickému životu, dává přednost samotě, navenek je spíše pasivní, má však dynamický vnitřní život. Varianta myšlenková (myšlenky jsou více než fakta - intelektuál); varianta citová (subjektivní pocity jsou více než objektivní skutečnost); varianta čivá (senzitivní jedinec); varianta intuitivní (snílek, fantasta, mystik).“/M.Nakonečný,1997,str.355/

3.3 Psychometrický pohled

3.3.1 Eysenck
Pozoruhodný pokus o sjednocení různých existujících pojetí temperamentu podnikl britský psycholog, německého původu H.J. Eysenck. Základem jeho typologie jsou dimenze: neuroticismus,extrovert a introvert, které přejímá od Junga. Navazuje také na Pavlova (k výkladu užívá hypotetických fyziologických pojmů a neurofyziologických metod) a na nebehaviorismus a částečně také na Kratschmera. Do své teorie zčásti také zapracovává hippokratovské typy a některé duševní poruchy. Vše se snaží podložit statistickým průzkumem pomocí faktorové analýzy.
Spolu se svou ženou S. Eysenckovou zkoumal pomocí dotazníků, testů a posuzovacích škál zkoumal dimenze extrovertze a introverze. V sedmdesátých letech k těmto dimenzím připojil ještě jednu a to psychoticismu.

Tyto tři dimenze jsou na sobě nezávislé, tvoří tedy souřadnicový systém.(viz.příloha,obr.č.11)
- extroverze a intoverze (oproti Jungovi soustředí pozornost spíše do oblasti chování)
„Typický extrovert je družný, rád se všeho účastní, má mnoho přátel; stále potřebuje někoho, s kým by si promluvil, netěší ho číst nebo studovat o samotě. Touží po vzrušení, jedná bez dlouhého rozmýšlení a vcelku impulsivně, využívá příležitostí. Je bezstarostný, lehkomyslný, optimistický, veselý; své city vždycky dobře nezvládá, ale na hněv rychle zapomíná. Je rád stále v činnosti, ale jednotvárnost nesnáší; vyhledává změnu. V hovoru má odpověď vždy pohotově a nevyhýbá se drsným žertům. Projevuje sklony k agresi a není vždy zcela spolehlivý.
Typický intovert je klidný, zdrženlivý, projevuje sklony k introspekci. Cítí se lépe mezi knihami, než mezi lidmi, vůči nimž je rezervovaný a vůči nimž zachovává distanci s výjimkou nejbližších přátel. Pojímá všechno vážně a preferuje spořádaný způsob života; přikládá značnou váhu etickým normám. Nemiluje vzrušení; své jednání plánuje předem, 'dvakrát měří a jednou řeže' a nemá důvěru k okamžitým impulsům. Je spíše pesimistický; kontroluje své city, ale na hněv nezapomíná snadno. Je spolehlivý, není agresívní a nemá zálibu v drsných žertech.“/Kolaříková,1976, podle Balcara/
Tento popis zobrazuje fenomenologickou úroveň této vlastnosti, zatímco genotypický základ poměru těchto dvou dimenzí Eysenck nachází ve vzájemném poměru podráždění (převahu podráždění má introvert, který lépe vnímá slabší podněty) a útlumu (ten je většinou u extroverta; ten vyžaduje více rozmanité a silnější podněty).
- neuroticismus - dělí se na nízký a vysoký. Jeho příliš vysoká honota značí disponovanost k neurotickým onemocněním.
Neuroticismus nízký (=emoční stabilita) - jedinec je má dobrou sebekontolu, je neuroticky stabilní, klidný a vyrovnaný, citově stálý.
Neuroticismus vysoký (=emoční labilita) - jedinec bývá silně emotivně založen, má předpoklady k depresím, úzkostem; je neuropsychicky labilní, obvykle trpí psychosomatickými potížemi.

3.3.2 Guilford
Ve 20. stol. na podkladě kombinace empirického přístupu, teoretických úvah a dotazníků vytvořil J.P.Guilford svoji strukturu temperamentu. Tu můžeme podle oblasti chování, které určují, rozdělit na tři velké celky (vyjadřující obecné dispozice, emoční dispozice a dispozice sociální). Ty pak podle určitých znaků můžeme ještě dělit do subkategorií : (viz.příloha,tabulka č.12)
A) Dimenze vyjadřující obecné temperamentové dispozice
1. Sebedůvěra-pocit méněcennosti - tato dimenze souvisí s cítěním vlastní osobnosti. Méněcenný jedinec je egocentik; trpí pocitem provinění, cítí se nedoceněn. Jedinec mající dostatek sebedůvěry se cítí akceptován, je si jistý nejen sám sebou, ale i ve vztazích sociálních.
2.

Bdělost-nevšímavost - zaměřuje se na schopnost udržení kontaktu s okolím.
3. Impulzivita-uvážlivost - impulzivní člověk jedná zkratkovitě, aniž si vše promyslí; jednání předem neplánuje, často jedná a mluví bezmyšlenkovitě.
4. Sebeomezování-bezstarostnost - dle Eysencka je to synonymem k introverzi-extroverzi. Tvoří se zde protiklad sebekontrola, svědomitost a vážnost proti lehkovážnosti, nezájmu a povrchnosti.
5. Objektivita-hypersenzitivita - Objektivní jedinec je neosobní a věcný, kdežto jedinec hypersenzitivní je přecitlivělý ve svých reakcich, jeho city jsou lehce vznětlivé.
B) Dimenze vyjadřující emoční dispozice
6. Veselost-deprese - u depresivního jedince s objevuje sklíčenost, úzkostnost a ustaranost, pocity osamělosti a špatná nálada.
7. Emoční nezralost-zralost - nezralý jedinec se chová jako malé dítě, je egocentrický, marnivý, nekontroluje své emoční projevy.
8. Nervozita-klidnost - týká se schopnosti uvolnění se, zbavení se napětí.
9. Stabilita-cykloidnost - zde jde o vyrovnanosti nálady, její kolísání od veselosti až k hněvu či apatii.
10. Nesmělost-vnitřní jistota - plachý člověk je egocentrický, má pocit, že ho všichni sledují, je vztahovačný.
C) Dimenze vyjadřující sociální dispozice
11. Ascedence-bojácnost - ascedentní (nadřazení) jedinci jsou sociálními vůdci, sdílní, hájí svá práva.
12. Družnost-soběstačnost - jedinec družný vyhledává vztahy, rád pracuje s druhými lidmi, kdežto soběstačný jedinec nepotřebuje společnost, dává přednost spíše samotě; vystačí si.
13. Sociálně iniciativní-pasivní - sociálně iniciativní jedinci snadno získávají přátele, kontakty, dělají věci navíc, plánují kolektivní práce.
14. Přátelskost-hostilita - jedinec přátelský má rád lidi, rád se seznamuje; jedinec hostilní opovrhuje ostatními lidmi, je nevraživý.
15. Tolerance-kritičnost - tolerance je vyjádřena schopností akceptace chyb a slabostí u ostatních lidí; jedinec kritický vidí na všech chyby,nevěří v poctivost,považuje společnost za zkaženou.
4. Temperament z pohledu sociálního
4.1 Kulturní pohled na temperament - Spranger
Berlínský univerzitní profesor Ed. Spranger založil typologii opírající se o směr hodnot a zájmů, která vzbudila velký zájem. Jeho teorie vychází ze šesti kulturních oblastí; v duševní kultuře lidstva rozeznává šest směrů hodnot a zájmů. Hodnoty (kterým odpovídá šest ideálních životních forem člověka) jsou : hodnoty teoretické, ekonomické, estetické, sociální, politické (mocenské) a náboženské.

V dospělém jedinci zpravidla převládá jedna z hodnot, může v něm však být i více odlišných směrů.
- člověk teoretický (vědecký) - se zaměřuje spíše na věci neosobní, přemětné; osobnost ustupuje do pozadí. Má tendence poznávat všechno bytí, spojuje minulé i budoucí v určitý řád. Nejvzdálenější mu jsou směry ekonomický, praktický a estetický, nezajímá se ani o politické a sociální věci. V náboženství je buď pozitivista (hledá pravdu), nebo metafyzik (ctí náboženství a důvěřuje vlastní intuici).
- člověk ekonomický (hospodářský) klade důraz na užitkovost; je praktický. V sociální oblasti se nezajímá o lidi, je egoista. Politikou se zajímá pouze když zasahuje do hospodářské oblasti, náboženství ho nezajímá.
- člověk estetický (umělecký, básnický) - na vše pohlíží z hlediska krásy, nestará se o hmotnou stránku. Je vzdálen oblasti vědecké, hospodářské i praktické; v náboženství zastává názor o oduševnělosti celé přírody.
- člověk sociální - má rád lidi, žije více pro ně, než sám pro sebe. Věda je pro něj příliš věcná, nezajímá ho ani hospodářství a politika. Náboženství je mu však blízké, nejvyšší hodnotou je mu Bůh a láska.
- člověk mocenský (politický) - prahne po úctě od lidí; je rád, když jsou na něm lidi závislí, podřizují se mu. Vše ostatní mu slouží pouze k podmanění si lidí.
- člověk náboženský se dělí do tří skupin : imanentní mystik a jeho opak myslik transcendentní, který touží splynout s nadpozemskou sférou; opovrhuje pozemskostí. Třetí typ uznává pozemskost jako nutnost, ale od nadpozemského se odlišuje tím, že nadpozemský typ uznává jedině Boha. Mystik imanentní uznává stát, pokud mravní a obrací se na věci pozemské. Transcedentní mystik si státu nevšímá, jelikož je obrácen pouze na sféru duchovní.

Závěr
Snažila jsem se zde uvést přehled nejznámějších temperamentových typologií; typologií, které mě zaujaly. Docela mě překvapilo, kolik jich existuje. Znala jsem jen ty základní, jako je Hippokratova, Eysenckova, Jungova, Kretschmerova, a o několika dalších jsem věděla pouze informace nejzákladnější. Chtěla bych tedy na závěr říci, že mi tato práce (a s ní spojené studium) rozšířila okruh vědomostí o typech lidského temperamentu; i když jsem si plně vědoma, že každý člověk je lidské individuum, že je jedinečný a nelze ho tedy “zaškatulkovat“ do jedné či druhé temperamentové “přihrádky“.

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk

Temperamentové typologie, hlediska vzniku, vývoj