Vše, co si člověk od dětství vývojem osvojí a co mu umožní smysluplné chování v jeho životním prostředí, je v podstatě produktem jeho paměti. Paměť však není pouze lidským fenoménem. Pamětí jsou vybavena i zvířata. U člověka však dosahuje vývojově nejvyšší funkční dokonalosti. 2. Druhy paměti

Dříve byla paměť uměle rozlišována podle jejího obsahu, například na verbální, motorickou a další. Nyní je obvyklé rozlišení na krátkodobou a dlouhodobou. Někdy se rozlišuje ještě tzv. ultrakrátká neboli senzorická paměť, která je spojována s pouhým znovupoznáváním dříve vnímaných vzorců stimulace či objektů. V senzorické paměti se stimulus uchová jen velmi krátkou dobu a potom zmizí. U zrakových podnětů je to asi jedna sekunda, u sluchových asi čtyři sekundy. Dále se rozlišuje také druhová a individuální paměť. Prvně jmenovaná souvisí s vrozenými, druhově specifickými způsoby chování, s instinkty, druhá s individuálními zkušenostmi. Oba tyto druhy paměti nám umožňují adaptování se životním podmínkám a rozlišení toho, co je pro náš život podstatné a co nikoli. Tudíž, co je třeba v určité situaci dělat. Paměť tedy úzce souvisí i s životní praxí. Je vlastně jejím základním předpokladem a způsobuje, že individuální psychika je jednotně a účelně fungující celek.
Dlouhodobá paměť je také paměť v širokém slova smyslu, tj. sklad informací nebo zkušeností, které mají bez vědomí člověka vliv na formování jeho psychiky. Naproti tomu krátkodobá paměť je paměť v užším slova smyslu. Může být myšlena jako vědomí, respektive jako vědomá reprodukce určitých zkušeností. Kontroluje přenos informace do dlouhodobé paměti, kde je tato trvale skladována. V dlouhodobé paměti jsou informace zakódovány ve formě ikonické (obrazové) a verbální (slovní). Jaký je vztah mezi těmito formami kódování a uchovávání informací není stále ještě přesně ujasněno. V krátkodobé paměti se uplatňuje senzorické kódování, v dlouhodobé je to kódování podle významu. Toto kódování je způsob uložení informace, zkušenosti do paměti. V krátkodobé paměti se informace udrží přibližně 10 sekund. Existuje tedy dvojí zakódování informace do paměti – senzoricky a verbálně. Avšak verbální kódování je druhem senzorického kódování, protože senzorium je universálním prostředkem vstupu všech informací do mozku a to prostřednictvím smyslových orgánů. Uplatňuje se zde však vliv emocí, kdy nepatrné rozdíly v senzorické struktuře mohou být spojovány se značně odlišnými emočními reakcemi. Dvojí druh pamětního kódování zdůraznil především A. Paivio a byl potvrzen i empiricky G. Atwoodem a W. Wippichem. E. Tulving zase spojuje toto dvojí kódování s tzv.