epizodickou a sématickou pamětí. Dá se říci, že v paměti jsou uchovány obrazy a abstrakta, které jsou spojeny s určitými emocemi. Přehled rozdílů krátkodobé a dlouhodobé paměti viz. Příloha 1. - Rozdíly krátkodobé a dlouhodobé paměti. 3. Dlouhodobá paměť

Dlouhodobá paměť je někdy také nazývána pracovní pamětí, neboť je tvořena vyhledávacími a jinými „pracovními“ procesy. Všechny informace jsou více či méně systematicky uspořádány. Při jejich vyhledávání se však může stát, a často se také stává, že si člověk určitou informaci nemůže vybavit, například si nemůže vzpomenout na něčí jméno. To však neznamená, že se tato informace z paměti vytratila, pouze ji nelze nalézt. Znamená to, že v dlouhodobé paměti byly zachovány určité poznatky a zážitky, které si člověk plně neuvědomoval. Jsou trvale uchovány, ale vybavit si je lze jen určitým způsobem, například hypnózou. Člověk si obvykle vybavuje jen ty informace, se kterými denně pracuje nebo se nějakým způsobem opakují. Ostatní zapomíná, což ale neznamená, že se jejich stopy v paměti neuchovávají. 3.1. Pamětní stopa

Základním a dosud ne zcela vyřešeným problémem je, za jakých podmínek se zkušenosti v dlouhodobé paměti ukládají tak, aby mohly být opět plně vědomě vybavovány. Paměť je založena na určité organizaci zkušenosti. To dokazují podmínky pro vytvoření pamětní stopy. Je například známo, že osoby, které prožili nějaký nervový šok, si nedokáží vybavit, co tomuto šoku bezprostředně předcházelo. Usuzuje se, že pro zafixování si zážitku do formy zkušenosti je potřeba určité doby, během níž se uskutečňuje organizace zapamatování, respektive „konsolidace pamětních stop“, tj. vštípení zkušenosti. Tyto čerstvě vytvořené a dočasné spoje jsou poměrně snadno zranitelné. Oproti tomu po několika desítkách minut až hodin od skončení učení, jsou dočasné spoje upevněny. Tato „zpětná mezera v paměti“ je způsobena nedostatkem času na konsolidaci stop před tím, než se mozek dostal do nepřirozeného stavu. Za určitých podmínek (po prožití šoku) je mozek nezpůsobilý k fixaci pamětní stopy. Tím vzniká otázka, co to vlastně paměťová stopa je. Představy o ní se s postupem poznávání mozku vyvíjely. R. Semon (1908) si ji představoval jako stopu v pravém slova smyslu, tedy jako vryp ve hmotě mozku. Podle K. S. Lashleyho (1934) je pamětní stopa podstatou paměti a spojoval ji s biochemickými reakcemi synaptických membrán. Později ji L. de Nó (1938) viděl jako určitou sestavu „krouživých vzruchů“. Podobně ji u nás pojal neurofyziolog V.