Laufberger (1947), podle nějž jde o pohyb vzruchů uvnitř určitých struktur neuronů, který reprezentuje určité vzorce simulace. Jde o časově omezený pohyb. Podle experimentů R. W. Gerarda (1953) je v paměti uložená zkušenost neurofyziologicky reprezentovaná určitými okruhy aktivních neuronů. Další, mezi nimi H. Hydén (1969), se přiklánějí k biochemickému pojetí paměti, kdy hlavní roli hraje ribonukleová kyselina, která je v nervových buňkách mozku přítomna ve velkém množství. V návaznosti na toto pojetí byly prováděny různé pokusy o biochemický přenos paměti např. s červi nebo s krysami. Problém fyziologie paměti byl zkoumán různými způsoby, dosud však nelze uspokojivě vysvětlit, co je její podstatou. W. Penfield (1952) je přesvědčen, že v paměti není ztracena žádná podrobnost z lidského života, ani ta, na kterou si jedinec nedokáže vzpomenout. Současně se ale domnívá, že předpokladem reproduktivní paměti je to, co si vědomě zapamatovává. 3. 2 Zpracování informace

Podle F. I. M. Craika a R. S. Lockharta (1972) jde o tyto roviny informací s rostoucí hloubkou zpracování:
- senzorická rovina - analýza fyzických znaků
- percepční rovina - identifikace vzorců stimulace
- sématická analýza - identifikace významu vzorce
K. Holzkamp (1939) říká, že podle tohoto pojetí není paměť pojímána jako strukturální systém, ale jako proces vzpomínání si, jež je veden danou aktuální podnětovou situací, kontextovou informací a použitelným předvěděním. Paměť sama o sobě neobsahuje nějaké obrazy, nýbrž pouze vytváří na základě aktuálních informací takové obrazy, které je třeba chápat jako výsledek vzájemného působení funkce paměti a konkrétní podobou informace. Vzpomenutí si je aktivní, člověkem vědomě intendovaný výkon, kdy používá rozdílné způsoby ke zvládnutí vzpomínkové úlohy. Podstata paměti v psychologické rovině tedy spočívá především v průchodu vstupní informace sémantickou sítí, v aktivním vyhledávání identity a významu vstupní informace. Zpracování v hlubší rovině významu vede k lepšímu zapamatování si dané informace. Přístup k informaci uložené v paměti je tedy „vzpomínkový podnět“, který nastartovává proces hledání. Tzn., že vybavování z paměti začíná „vyvolávacími signály“, které usměrňují hledání dané informace v paměti. Tak se může stát, že člověk může být při vzpomínání si ve stavu, kdy si vzpomene na nějaký detail, který mu umožní vybavit si hledaný výraz. Pokud se mu to nedaří, je třeba, aby si vytvořil nové vyvolávací signály. Z toho vyplývá, že jakýmsi funkčním elementem paměti jsou asociace, neboli vztah mezi dvěma a více duševními obsahy, jako jsou představy a pojmy.