Úmyslné neboli záměrné zapamatování je vědomé (zapamatování si básně, poučky). H. Piéron (1963) rozlišuje různé druhy zapamatování podle toho, co jsme si zapamatovali. Např. zapamatování pohybové, když jsme si zapamatovali nějaký tanec; zapamatování slovně logické (zapamatování sémantického materiálu); zapamatování emocionální, nějaká významná událost v našem životě; zapamatování názorné, např. zapamatování určité množiny věcí, a pod. Dále se zde uplatňuje způsob zapamatování. Je to především technika memorování (úmyslného učení se), ale i okolnosti, k nimž během úmyslného učení dochází.
W. Scewszuk (1968) na základě vlastních výzkumů formuloval základní zákony zapamatování, kdy si jedinec může zapamatovat pouze to, co:
- je vyčleněno vyvoláním orientačně pátracího reflexu – to, co je předmětem jeho pozornosti (tj. motivovaného vnímání);
- souvisí s jeho druhovou (nepodmíněnou) nebo individuální (podmíněnou, získanou) zkušeností;
- vyvolává emocionální reakci (není mu lhostejné).
Při zapamatovávání si (vštěpování do dlouhodobé paměti) jde o osvojování si určitého vědění. K tomu ještě přistupuje osvojování určitých pohybových znalostí (určitý sport, hra na hudební nástroj). Přehledně toto znázornil G. Mietzel (1996), viz. Příloha 4. – Zapamatování. W. Szewczuk (1968) charakterizuje zapamatování jako jednu fázi procesu paměti, jejíž důsledkem je znovupoznání a vybavování si. Úmyslné zapamatování pak podle něj vzniká jako výsledek činnosti, jejímž cílem je právě zapamatování. K tomu směřujeme buď memorováním nebo tréninkem (cvičením). H. Woodrow (1927) na základě svých výzkumů stanovil správné metody memorování. Učit bychom se měly v celcích, aktivně se sami zkoušet, užívat seskupování a rytmu, zaměřit se na význam s použitím představ a symbolů pro zachycení významu, být čilí a soustředění, důvěřovat vlastní schopnosti naučit se něco nazpaměť a používat mnemotechnických pomůcek. Abychom si něco lépe zapamatovali, musíme tomu dobře porozumět, dobře si zorganizovat učivo, které se máme naučit (do smysluplných celků), opakovat ho a to jak po částech, tak i v celcích. Jde-li o větší celky, je lepší opakovat si po částech, u menších je naopak výhodnější opakování v celku. M. N. Šardanov (1951) nicméně na základě svých výzkumů dospěl k tomu, že nejvhodnější je opakování kombinované. Dalším důležitým faktorem pro zapamatování je povaha a množství učební látky. Bylo zjištěno, že čas, potřebný pro zapamatování si určitého množství učiva, neroste úměrně s množstvím této látky.