1. Charakteristika a funkce paměti

Všeobecně se slovem paměť rozumí vštěpování, uchovávání a vybavování zkušeností. V psychologii se však rozlišuje na paměť v užším a širším smyslu. Paměť v širším smyslu znamená veškerou uchovávanou a v psychické činnosti člověka intervenující zkušenost. Paměť v užším smyslu pak znamená způsobilost k vědomému reprodukování určité zkušenosti, tj. úmyslné či spontánní vybavení vědomosti, vzpomínky na nějakou událost atd. V široce pojaté paměti je tedy uchováno i to, co si člověk není schopen právě vědomě vybavit. Z toho vyplývá, že paměť je nutné chápat jako systémový jev, tedy jako fenomén, který je funkčně propojen s celým komplexem dalších jevů, které se podílejí na formování psychické činnosti. Současně je paměť i dispozice, související s nervovými procesy a biochemickými ději v organismu individua a proces, jež souvisí se vštěpováním a vybavováním určitých zkušeností. V tomto smyslu je paměť jako dispozice a proces velmi komplexní. Zahrnuje všechny modality psychické činnosti.
Dalším důležitým aspektem, týkajícím se problematiky paměti, je vztah paměti a učení. Paměť je dispoziční základnou učení a současně vyjadřuje i jeho produkt - zapamatované. V širším smyslu je paměť produktem úmyslného i neúmyslného učení, v užším smyslu vystupuje jako memorování, tj. učení se něčemu nazpaměť, a jeho výsledek, projevující se ve vědomém vybavování memorovaného. Existují tři fáze paměti v užším smyslu: vštěpování, uchovávání a vybavování. K vědomému vybavování zapamatovaného se váže tzv. reproduktivní paměť. Reprodukovat znamená přivést do vědomí, vědomě si vybavit to, co jsme kdysi prožili, respektive úmyslně se učili nazpaměť. Fenomén reproduktivní paměti vystupuje jako vztah jevů zapamatování a zapomínání. Tedy poměr mezi tím, co bylo zapamatováno, a tím, co ze zapamatovaného si nelze v určitou chvíli v mysli vybavit.
Funkce paměti je zcela zásadní. Uchovává a vybavuje informace, které jedinec potřebuje pro svůj život. Člověk jako společenská bytost existuje, pokud si osvojuje, vybavuje a dovede používat potřebné poznatky. V tomto smyslu je paměť jakýmsi základem vyvinuté duševní činnosti vůbec. Vše, co prostřednictvím smyslů vstupuje do naší mysli, všechny podněty a situace, kterým jsme vystaveni a v kterých se ocitáme, jsou srovnávány s jejich pamětními stopami, což nám umožňuje rozpoznat význam těchto podnětů a situací. Podrobně se problematikou paměti zabýval již Aristoteles, který ji považoval za předpoklad rozumu.

Vše, co si člověk od dětství vývojem osvojí a co mu umožní smysluplné chování v jeho životním prostředí, je v podstatě produktem jeho paměti. Paměť však není pouze lidským fenoménem. Pamětí jsou vybavena i zvířata. U člověka však dosahuje vývojově nejvyšší funkční dokonalosti. 2. Druhy paměti

Dříve byla paměť uměle rozlišována podle jejího obsahu, například na verbální, motorickou a další. Nyní je obvyklé rozlišení na krátkodobou a dlouhodobou. Někdy se rozlišuje ještě tzv. ultrakrátká neboli senzorická paměť, která je spojována s pouhým znovupoznáváním dříve vnímaných vzorců stimulace či objektů. V senzorické paměti se stimulus uchová jen velmi krátkou dobu a potom zmizí. U zrakových podnětů je to asi jedna sekunda, u sluchových asi čtyři sekundy. Dále se rozlišuje také druhová a individuální paměť. Prvně jmenovaná souvisí s vrozenými, druhově specifickými způsoby chování, s instinkty, druhá s individuálními zkušenostmi. Oba tyto druhy paměti nám umožňují adaptování se životním podmínkám a rozlišení toho, co je pro náš život podstatné a co nikoli. Tudíž, co je třeba v určité situaci dělat. Paměť tedy úzce souvisí i s životní praxí. Je vlastně jejím základním předpokladem a způsobuje, že individuální psychika je jednotně a účelně fungující celek.
Dlouhodobá paměť je také paměť v širokém slova smyslu, tj. sklad informací nebo zkušeností, které mají bez vědomí člověka vliv na formování jeho psychiky. Naproti tomu krátkodobá paměť je paměť v užším slova smyslu. Může být myšlena jako vědomí, respektive jako vědomá reprodukce určitých zkušeností. Kontroluje přenos informace do dlouhodobé paměti, kde je tato trvale skladována. V dlouhodobé paměti jsou informace zakódovány ve formě ikonické (obrazové) a verbální (slovní). Jaký je vztah mezi těmito formami kódování a uchovávání informací není stále ještě přesně ujasněno. V krátkodobé paměti se uplatňuje senzorické kódování, v dlouhodobé je to kódování podle významu. Toto kódování je způsob uložení informace, zkušenosti do paměti. V krátkodobé paměti se informace udrží přibližně 10 sekund. Existuje tedy dvojí zakódování informace do paměti – senzoricky a verbálně. Avšak verbální kódování je druhem senzorického kódování, protože senzorium je universálním prostředkem vstupu všech informací do mozku a to prostřednictvím smyslových orgánů. Uplatňuje se zde však vliv emocí, kdy nepatrné rozdíly v senzorické struktuře mohou být spojovány se značně odlišnými emočními reakcemi. Dvojí druh pamětního kódování zdůraznil především A. Paivio a byl potvrzen i empiricky G. Atwoodem a W. Wippichem. E. Tulving zase spojuje toto dvojí kódování s tzv.

epizodickou a sématickou pamětí. Dá se říci, že v paměti jsou uchovány obrazy a abstrakta, které jsou spojeny s určitými emocemi. Přehled rozdílů krátkodobé a dlouhodobé paměti viz. Příloha 1. - Rozdíly krátkodobé a dlouhodobé paměti. 3. Dlouhodobá paměť

Dlouhodobá paměť je někdy také nazývána pracovní pamětí, neboť je tvořena vyhledávacími a jinými „pracovními“ procesy. Všechny informace jsou více či méně systematicky uspořádány. Při jejich vyhledávání se však může stát, a často se také stává, že si člověk určitou informaci nemůže vybavit, například si nemůže vzpomenout na něčí jméno. To však neznamená, že se tato informace z paměti vytratila, pouze ji nelze nalézt. Znamená to, že v dlouhodobé paměti byly zachovány určité poznatky a zážitky, které si člověk plně neuvědomoval. Jsou trvale uchovány, ale vybavit si je lze jen určitým způsobem, například hypnózou. Člověk si obvykle vybavuje jen ty informace, se kterými denně pracuje nebo se nějakým způsobem opakují. Ostatní zapomíná, což ale neznamená, že se jejich stopy v paměti neuchovávají. 3.1. Pamětní stopa

Základním a dosud ne zcela vyřešeným problémem je, za jakých podmínek se zkušenosti v dlouhodobé paměti ukládají tak, aby mohly být opět plně vědomě vybavovány. Paměť je založena na určité organizaci zkušenosti. To dokazují podmínky pro vytvoření pamětní stopy. Je například známo, že osoby, které prožili nějaký nervový šok, si nedokáží vybavit, co tomuto šoku bezprostředně předcházelo. Usuzuje se, že pro zafixování si zážitku do formy zkušenosti je potřeba určité doby, během níž se uskutečňuje organizace zapamatování, respektive „konsolidace pamětních stop“, tj. vštípení zkušenosti. Tyto čerstvě vytvořené a dočasné spoje jsou poměrně snadno zranitelné. Oproti tomu po několika desítkách minut až hodin od skončení učení, jsou dočasné spoje upevněny. Tato „zpětná mezera v paměti“ je způsobena nedostatkem času na konsolidaci stop před tím, než se mozek dostal do nepřirozeného stavu. Za určitých podmínek (po prožití šoku) je mozek nezpůsobilý k fixaci pamětní stopy. Tím vzniká otázka, co to vlastně paměťová stopa je. Představy o ní se s postupem poznávání mozku vyvíjely. R. Semon (1908) si ji představoval jako stopu v pravém slova smyslu, tedy jako vryp ve hmotě mozku. Podle K. S. Lashleyho (1934) je pamětní stopa podstatou paměti a spojoval ji s biochemickými reakcemi synaptických membrán. Později ji L. de Nó (1938) viděl jako určitou sestavu „krouživých vzruchů“. Podobně ji u nás pojal neurofyziolog V.

Laufberger (1947), podle nějž jde o pohyb vzruchů uvnitř určitých struktur neuronů, který reprezentuje určité vzorce simulace. Jde o časově omezený pohyb. Podle experimentů R. W. Gerarda (1953) je v paměti uložená zkušenost neurofyziologicky reprezentovaná určitými okruhy aktivních neuronů. Další, mezi nimi H. Hydén (1969), se přiklánějí k biochemickému pojetí paměti, kdy hlavní roli hraje ribonukleová kyselina, která je v nervových buňkách mozku přítomna ve velkém množství. V návaznosti na toto pojetí byly prováděny různé pokusy o biochemický přenos paměti např. s červi nebo s krysami. Problém fyziologie paměti byl zkoumán různými způsoby, dosud však nelze uspokojivě vysvětlit, co je její podstatou. W. Penfield (1952) je přesvědčen, že v paměti není ztracena žádná podrobnost z lidského života, ani ta, na kterou si jedinec nedokáže vzpomenout. Současně se ale domnívá, že předpokladem reproduktivní paměti je to, co si vědomě zapamatovává. 3. 2 Zpracování informace

Podle F. I. M. Craika a R. S. Lockharta (1972) jde o tyto roviny informací s rostoucí hloubkou zpracování:
- senzorická rovina - analýza fyzických znaků
- percepční rovina - identifikace vzorců stimulace
- sématická analýza - identifikace významu vzorce
K. Holzkamp (1939) říká, že podle tohoto pojetí není paměť pojímána jako strukturální systém, ale jako proces vzpomínání si, jež je veden danou aktuální podnětovou situací, kontextovou informací a použitelným předvěděním. Paměť sama o sobě neobsahuje nějaké obrazy, nýbrž pouze vytváří na základě aktuálních informací takové obrazy, které je třeba chápat jako výsledek vzájemného působení funkce paměti a konkrétní podobou informace. Vzpomenutí si je aktivní, člověkem vědomě intendovaný výkon, kdy používá rozdílné způsoby ke zvládnutí vzpomínkové úlohy. Podstata paměti v psychologické rovině tedy spočívá především v průchodu vstupní informace sémantickou sítí, v aktivním vyhledávání identity a významu vstupní informace. Zpracování v hlubší rovině významu vede k lepšímu zapamatování si dané informace. Přístup k informaci uložené v paměti je tedy „vzpomínkový podnět“, který nastartovává proces hledání. Tzn., že vybavování z paměti začíná „vyvolávacími signály“, které usměrňují hledání dané informace v paměti. Tak se může stát, že člověk může být při vzpomínání si ve stavu, kdy si vzpomene na nějaký detail, který mu umožní vybavit si hledaný výraz. Pokud se mu to nedaří, je třeba, aby si vytvořil nové vyvolávací signály. Z toho vyplývá, že jakýmsi funkčním elementem paměti jsou asociace, neboli vztah mezi dvěma a více duševními obsahy, jako jsou představy a pojmy.

Existuje více druhů asociací, které se tvoří po celý život. Podle H. Rohrachera (1967) jsou asociace současné nebo po sobě jdoucí zážitky, které jsou navzájem provázány tak, že se později vyvolávají do vědomí, pokud se jeden z nich vyskytne. Jejich obsahy mohou být zcela rozdílné. Snadněji ale dochází k vytvoření asociací v případě, že jsou jejich obsahy spojeny smysluplně a souvisle. J. R. Anderson a G. H. Bower (1973) rozlišují několik typů asociací, viz. Příloha 2. – Asociace. Na konceptu asociace je založen i proces vybavování z dlouhodobé paměti, jež je chápán jako proces, při kterém dochází k vyhledávání informace. Paměť tvoří sémantické sítě, které vzájemně propojují jednotlivé sémantické elementy. Vybavování se odehrává jako testování vstupní stimulace, která směřuje k výstupu, tj. jako hledání informace. Toto je umožněno uspořádáním jednotlivých informací v sémantické síti. Sémantická síť R. A. Barona, D. Byrneho a B. N. Kantowicze (1980) viz. Příloha 3. – Sémantická síť.

3. 3 Sémantická a epizodická paměť

L. Klatzky (1978) oba tyto druhy dlouhodobé paměti charakterizuje dosti přesně. Sémantická (významová, významu se týkající) paměť jsou fakta jako taková, neboli různé poznatky, např. že po létě nastává podzim, gramatická a další pravidla, fyzikální formule, slova a jejich symbolické vyjádření, jejich smysl, referenty (objekty, jejichž názvy slova vyjadřují) a také pravidla zacházení se slovy. Naopak epizodická paměť obsahuje zprávy a události časově zakódované, vztahující se obvykle k autobiografickým událostem (loni v zimě jsem byl s přáteli v Alpách). Tedy při počítání (1 + 1) používáme paměť sémantickou, při vzpomínce co jsme někdy dělali, používáme paměť epizodickou. Ta podléhá neustálým změnám, které odpovídají změnám v osobním životě. Oproti tomu sémantická paměť se mění vzácně. Informace v ní uložené zůstávají relativně neměnné, ale mohou se rozšiřovat dalším poznáváním a dokonaleji uspořádávat, proto vždy tvoří systém informací. 4. Zapamatování

Člověk si úmyslně (učením) zapamatovává to, co potřebuje (ke zkoušce, k výkonu svého povolání), co pro něj má nějaký význam a co je ve vztahu s jeho zájmy. Zde se uplatňuje především vliv motivace a povaha zapamatovaného materiálu. Mimo to si také zapamatovává významné emocionální zážitky. Rozdíl mezi vědomým a úmyslným zapamatováním je, že vědomě si zapamatováváme zážitky, které v nás vzbudily nějaké emoce (maturita, svatba) a situace, ve kterých jsme měli úspěch a které se nás nějakým způsobem emočně dotkly.

Úmyslné neboli záměrné zapamatování je vědomé (zapamatování si básně, poučky). H. Piéron (1963) rozlišuje různé druhy zapamatování podle toho, co jsme si zapamatovali. Např. zapamatování pohybové, když jsme si zapamatovali nějaký tanec; zapamatování slovně logické (zapamatování sémantického materiálu); zapamatování emocionální, nějaká významná událost v našem životě; zapamatování názorné, např. zapamatování určité množiny věcí, a pod. Dále se zde uplatňuje způsob zapamatování. Je to především technika memorování (úmyslného učení se), ale i okolnosti, k nimž během úmyslného učení dochází.
W. Scewszuk (1968) na základě vlastních výzkumů formuloval základní zákony zapamatování, kdy si jedinec může zapamatovat pouze to, co:
- je vyčleněno vyvoláním orientačně pátracího reflexu – to, co je předmětem jeho pozornosti (tj. motivovaného vnímání);
- souvisí s jeho druhovou (nepodmíněnou) nebo individuální (podmíněnou, získanou) zkušeností;
- vyvolává emocionální reakci (není mu lhostejné).
Při zapamatovávání si (vštěpování do dlouhodobé paměti) jde o osvojování si určitého vědění. K tomu ještě přistupuje osvojování určitých pohybových znalostí (určitý sport, hra na hudební nástroj). Přehledně toto znázornil G. Mietzel (1996), viz. Příloha 4. – Zapamatování. W. Szewczuk (1968) charakterizuje zapamatování jako jednu fázi procesu paměti, jejíž důsledkem je znovupoznání a vybavování si. Úmyslné zapamatování pak podle něj vzniká jako výsledek činnosti, jejímž cílem je právě zapamatování. K tomu směřujeme buď memorováním nebo tréninkem (cvičením). H. Woodrow (1927) na základě svých výzkumů stanovil správné metody memorování. Učit bychom se měly v celcích, aktivně se sami zkoušet, užívat seskupování a rytmu, zaměřit se na význam s použitím představ a symbolů pro zachycení významu, být čilí a soustředění, důvěřovat vlastní schopnosti naučit se něco nazpaměť a používat mnemotechnických pomůcek. Abychom si něco lépe zapamatovali, musíme tomu dobře porozumět, dobře si zorganizovat učivo, které se máme naučit (do smysluplných celků), opakovat ho a to jak po částech, tak i v celcích. Jde-li o větší celky, je lepší opakovat si po částech, u menších je naopak výhodnější opakování v celku. M. N. Šardanov (1951) nicméně na základě svých výzkumů dospěl k tomu, že nejvhodnější je opakování kombinované. Dalším důležitým faktorem pro zapamatování je povaha a množství učební látky. Bylo zjištěno, že čas, potřebný pro zapamatování si určitého množství učiva, neroste úměrně s množstvím této látky.

Dále, že nejlépe se zapamatovává materiál, který je pro učícího se zajímavý. Mimo to platí, že to co je názorné, zapamatovává se lépe než to, co je abstraktní. Na zapamatování učiva mohou mít vliv i vnější činitelé, tedy fyzicky i sociálně přiměřená situace učícího se, dostatek místa, času, nepřítomnost rušivých elementů a dalších činitelů. 5. Vybavování a zapomínání

Vybavování si zapamatovaného probíhá buď jako reprodukce, nebo jako znovupoznání zapamatovaného. Reprodukce znamená znovuvybavení si toho, co již bylo zapamatováno, přičemž platí, že přesné vybavení si je výjimkou, nikoliv pravidlem. Čím je naše vzpomínka starší, tím více je reprodukcí deformována. Při reprodukci z osoby na osobu dochází k výraznému zkreslování detailů, dochází k jejich vypouštění. Rychlost reprodukce je závislá na délce uchování vzpomínky v paměti. Nejkratší vybavení trvá přibližně půl vteřiny, se stářím paměťové stopy se rychlost jejího vybavování zpomaluje. Znovupoznání vyžaduje menší intenzitu vštípení. Dovedeme znovupoznat něco, co ještě nedokážeme jako představu reprodukovat. Příkladem takového znovupoznání může být připomínání si něčeho jako neurčitě známého - říkáme „Něco mi to připomíná.“.
Zapomínání je opakem vybavování. Za určitých okolností už si nedokážeme vybavit určité zážitky nebo to, co jsme se kdysi naučili. Zapomenutí něčeho neznamená ztrátu příslušné paměťové stopy, nýbrž její překrytí aktuální zkušeností. Nezapomíná se nic, jen to nelze znovu vybavit, protože to již ztratilo význam. Jinými slovy, tím, co člověk zapomněl, co již nepotřebuje, se vytváří místo pro vybavování si nových potřebných informací. Již v roce 1885 sestavil H. Ebbinghaus na základě svých výzkumů křivku zapomínání, viz Příloha 5. – Křivka zapomínání. Z křivky je patrné, že nejvíce člověk zapomene bezprostředně po naučení se něčeho zpaměti. Po 19 minutách zapomene již 41,8 % naučeného a po 24 hodinách plných 66,3 %. Určité množství zapamatovaného si uchová trvale. Mimo to platí, že abstraktní pojmy se zapomínají rychleji než pojmy konkrétní. S. Freud (1976) zapomínání spojuje s vytěsňováním toho, co nám bylo nepříjemné. G. Ungar (1976) zase vzpomíná jev tzv. infantilního zapomínání, což je ztráta vzpomínek z raného dětství. V současnosti se uvádějí 2 faktory, způsobující zapomínání. Jednak je to tzv. rozpad, respektive vyhasnutí nepoužívané pamětní stopy a jednak interference nových zkušeností – odsouvání nevýznamných informací významnými.

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk