1. Charakteristika a funkce paměti

Všeobecně se slovem paměť rozumí vštěpování, uchovávání a vybavování zkušeností. V psychologii se však rozlišuje na paměť v užším a širším smyslu. Paměť v širším smyslu znamená veškerou uchovávanou a v psychické činnosti člověka intervenující zkušenost. Paměť v užším smyslu pak znamená způsobilost k vědomému reprodukování určité zkušenosti, tj. úmyslné či spontánní vybavení vědomosti, vzpomínky na nějakou událost atd. V široce pojaté paměti je tedy uchováno i to, co si člověk není schopen právě vědomě vybavit. Z toho vyplývá, že paměť je nutné chápat jako systémový jev, tedy jako fenomén, který je funkčně propojen s celým komplexem dalších jevů, které se podílejí na formování psychické činnosti. Současně je paměť i dispozice, související s nervovými procesy a biochemickými ději v organismu individua a proces, jež souvisí se vštěpováním a vybavováním určitých zkušeností. V tomto smyslu je paměť jako dispozice a proces velmi komplexní. Zahrnuje všechny modality psychické činnosti.
Dalším důležitým aspektem, týkajícím se problematiky paměti, je vztah paměti a učení. Paměť je dispoziční základnou učení a současně vyjadřuje i jeho produkt - zapamatované. V širším smyslu je paměť produktem úmyslného i neúmyslného učení, v užším smyslu vystupuje jako memorování, tj. učení se něčemu nazpaměť, a jeho výsledek, projevující se ve vědomém vybavování memorovaného. Existují tři fáze paměti v užším smyslu: vštěpování, uchovávání a vybavování. K vědomému vybavování zapamatovaného se váže tzv. reproduktivní paměť. Reprodukovat znamená přivést do vědomí, vědomě si vybavit to, co jsme kdysi prožili, respektive úmyslně se učili nazpaměť. Fenomén reproduktivní paměti vystupuje jako vztah jevů zapamatování a zapomínání. Tedy poměr mezi tím, co bylo zapamatováno, a tím, co ze zapamatovaného si nelze v určitou chvíli v mysli vybavit.
Funkce paměti je zcela zásadní. Uchovává a vybavuje informace, které jedinec potřebuje pro svůj život. Člověk jako společenská bytost existuje, pokud si osvojuje, vybavuje a dovede používat potřebné poznatky. V tomto smyslu je paměť jakýmsi základem vyvinuté duševní činnosti vůbec. Vše, co prostřednictvím smyslů vstupuje do naší mysli, všechny podněty a situace, kterým jsme vystaveni a v kterých se ocitáme, jsou srovnávány s jejich pamětními stopami, což nám umožňuje rozpoznat význam těchto podnětů a situací. Podrobně se problematikou paměti zabýval již Aristoteles, který ji považoval za předpoklad rozumu.