Přednášky základy psychologie

Dějiny psychologie

Psychologie se začala vyvíjet ve druhé polovině 19. století z filosofie.
Psychologie = věda o duši. Jako jedni z prvních se psychologií zabývali Platon a Aristoteles.

Platon – podle jeho teorie, jediný skutečný svět je svět idejí a to co vnímáme svými smysly je pouze odrazem světa idejí. Svými smysly nemůžeme poznat podstatu světa, ale poznávat jí můžeme rozumem. Ideje poznáváme rozumem.

Aristoteles – pravé poznání přichází skrze smysly, opačná teorie oproti Platonovi.
Z těchto učení se odvíjí dva hlavní směry – racionalismus a empirismus.

Racionalisté – člověk se rodí s něčím daným a to je rozum – navázali na učení Platona. Představitel – Descartes.
Empiricionisté - člověk se rodí jako nepopsaná tabule a díky smyslům získává zkušenosti, které jej formují.

Asocianismus – odnož empiricismu. Zkušenost, smyslové poznání a dospěli k závěru, že základem poznání jsou počitky.
Positivismus (Comte) – důležitá je objektivita poznání. Přijmout mohu jen poznatky, které mohu objektivně ověřit.

Za zakladatele vědecké psychologie je považován Wilhelm Wundt – německý filosof (1832 – 1920). Byl empirista, asocianista, ovlivněn positivismem. Zakladatel 1. vědecké laboratoře v 1. polovině 19. století. Používal metodu introspekce – zkoumaný subjekt sám vypovídá, co prožívá.

Základní směry psychologie:
1. Behaviorismus – nejdůležitější směr do dnešní doby. Tento směr se objevuje na počátku 20. století, navazuje ve všem na Wundta, kritizuje introspekci. Považuje psychologii jako vědu o chování.Zkoumat je možné to, co je navenek – chování. Začátky zkoumání byly nejprve na zvířatech, kde navázali na I. P. Pavlova. S – stimulus (podnět), R – reakce (odpověď). Základní schéma behaviorismu S – R. (např. krysa v bludišti – každý pokus kratší doba způsobeno učením). Aplikovat tuto teorii u lidí se projevilo jako problematické.
Zakladatelem teorie J. B. Watson, učitel teorie Skinner. Člověk se nedá objektivně zkoumat, protože jeho nitro nelze otevřít. U každého člověka působí podnět jinou reakcí – výsledek není nikdy stejný. Upravili schéma na S – O – R. Organismus – to jak odpovídá záleží na fyziologickém stavu člověka. Neobehaviorismus – různé testování, měření. Výsledky jsou ověřitelné

2. Tvarová psychologie – navázala na Wundta – nejdůležitější je zkoumat vnímání. Zakladatel M. Werthemer – nesouhlasil se skládáním počitků - vnímání je daleko složitější proces, ovlivňují jej předchozí zkušenosti, naladění, emoce.

Vytvořili tvarové zákony vnímání.

3. Psychoanalýza – zakladatel S. Freud. původně neurolog, blízký vztah k učení neobehaviorismu, ale později změnil názor. Důležitá je introspekce – výpověď člověka o sobě samém. Naše psychika je něčím předurčena, rodíme se s našimi pudy, které tvoři základ utváření – nejdůležitější sexuální pud.
Žáci Freuda – Adler, Jung – nesouhlasili se sexuálními pudy, jinak používali stejné metody a nazvali své vědy:
Adler – individuální psychologie (přesvědčen, za hlavní silou je touha po moci, někam patřit)
Jung – analytická psychologie
Tato učení se shrnují do hlubinné psychologie – psychologii ovládají temné síly v podvědomí. Ranní zážitky uložené v nevědomí a o kterých ani nevíme. Ke zkoumání se užívá introspekce – Freudova metoda mluvit vše co mne napadne bez rozumu.
Adler – hlavní silou je touha po moci, úspěchu a někam patřit. Pokud v dětství zažívám neúspěch může to přerůst v dospělosti v pocit méněcennosti – analýzy psychologie méněcennosti. Děti když zlobí tak jen proto, že vyžadují pozornost. Věnoval se především dětem.
Jung – zajímala jej filosofie a mytologie. Přesvědčen, že všichni lidé mají něco společného co je uloženo v kolektivním nevědomí uložené v pohádkách, mýtech (boj dobra a zla). Nejen duševní, ale i duchovní stránka je důležitá pro strukturu osobnosti, kterou se Jung zabýval – introverze, extroverze.

4. Humanistická psychologie – vzniká v období 2. světové války v USA – smíchávání názorů díky exilu v existencionalistickou psychologii. Nejdůležitější potřeba seberealizace – naplňování svých možností. A. Maslon – na každého člověka je nutno pohlížet jako na individualitu. Zakladatelem Rogers – na člověka užíval individuální terapii, z pacientů se stali klienti. Proti sobě nestojí lékař a pacient, ale člověk proti člověku ve vyváženém vztahu.
Základy humanistické psychologie pronikly do všech směrů.
Frankl – člověk musí mít smysl života, důraz na duchovní stránku člověka. Vědomí, podvědomí, nevědomí.

Vědomí
Podle behavioristického psychoanalytického pohledu (Freud) a hlubinné psychologie je naše osobnost, psychická mysl jako ledovec, vědomí je jen jeho špičkou nad hladinou, podvědomí je těsně pod hladinou, zbytek v hlubinách nevědomí a tam je nejdůležitější.
Vědomí je to, co si uvědomujeme.

Podvědomí
Uloženy všechny obsahy s vědomí, které zrovna nepotřebujeme a zautomatizované činnosti (např. zavazování tkaničky, řízen auta apod.)

Nevědomí
Naše smetiště, vše co si uvědomovat nechceme a zatlačujeme to někam hluboko.

Jsou zde skrytá přání, představy, traumata, zážitky z dětství, konflikty, pudová přání. Nevědomí si nedokážeme vybavit, když chci – vybavuje se samo nezávisle na naší vůli. Může se projevovat v hypnóze a ve snech ve formě symbolů. Dále v chybných úkonech – např. přeřeknutí.


Další pohled podle Freuda na vědomí – id, ego, superego

Id – oblast nevědomí, iracionální primitivní složka - naše pudy. Člověk se rodí s id, řídí se pocitem slasti. Malé dítě chce jíst, pít hned apod.
Eros – pud sexuální, života
Thanatos – pud agresivity, smrti

Ego – racionální vědomá složka, řídí se principem reality v daném okamžiku. Z nevědomí vytáhne ty správné pudy. Složky id se snaží skloubit s realitou. Naučíme se sebeovládání, odkládat svou potřebu na tu správnou dobu.

Superego – vyvíjí se postupně, dlouho. Rodiče učí co je a co není správné a my to zvnitřňujeme částečně vědomě a částečně nevědomě. Máme zde obsažené svědomí. Postupně se osamostatňujeme, ale nabyté máme v sobě ve vnitř a vytváříme si pocity vůči sobě samým. Vytváříme si tak svůj sebe obraz, jak chci vypadat – ideální já, obraz jaký bych chtěl a měl být. Superego se řídí principem dokonalosti.

Id a superego jsou v neustálém konfliktu = ego se to snaží srovnat, dává do souladu id a superego (někdo mě naštve, pud ve mně vyvolá potřebu toho onoho zmlátit – ego hledá přijatelné řešení např. verbální – vybití agrese jiným způsobem, nebo obranné mechanismy – např. racionalizace – potlačím pud do pozadí.

Obranné mechanismy
Racionalizace – dodatečně vymýšlím důvody, proč to tak dělám a ještě tomu i věřím, i když vidím, že důsledky jsou špatné.
Regrese – vrátím se na vývojovou úroveň, kterou jsem již překonal. Např. žárlivost u pětiletého dítěte – nevědomé počurávání. Somatizace – pocity převedu do somatických znaků – tělesných problémů – bolesti hlavy, únava, bolesti zad. Vědomí je
1. prožívání aktuálního duševního dění.
2. uvědomování si toho, co je v nás a kolem nás.
3. uvědomování si toho, že to prožíváme právě my.

Rozlišujeme tři normální stavy vědomí – bdění, ospalost, spánek. Tyto stavy se liší v bdělosti, schopnosti se soustředit, schopností reagovat a orientací. Měří se na EEG, kde je měřena různá frekvence - nejvyšší stav vědomí je při bdění – alfa rytmus. Beta rytmus – pomalejší, Delta – při spánku. Ve spánku jsou dvě fáze REM a NREM. REM fáze přichází asi po 70 minutách spánku, první je dlouhá asi 10 minut, další 20 až 30 minut – v této fázi se zdají sny 5 – 10 snů.

Sny si nejlépe pamatujeme v REM stavu těsně po probuzení.

Poruchy spánku:
Insomnie – ospalost jako subjektivní pocit nedostatku spánku – někdy objektivní nebo i neobjektivní.
Narkolepsie – člověk s touto poruchou upadá do dřímoty během dne na 15 – 30 minut – usíná v půli věty.
Apnoe – zástava dechu ve spánku – musí jich být velmi mnoho 100 za noc. Zástavou dechu ve spánku má několikrát za noc každý člověk, avšak si to neuvědomuje. Člověk s nemocí, když si vezme prášek na spaní se nemusí vzbudit.
Změněné stavy vědomí – patologické stavy vědomí – vysoká horečka, alkohol, drogy, poškození mozku.

Vnímání
1. proces recepce = čití – počitek
2. proces percepce – zde se zapojují i další procesy – vjem

Recepce – k počitku je potřeba smyslových orgánů – zrak, kynestetický, chuť, hmat, čich. Každý smyslový orgán se skládá ze tří částí – receptoru (tyčinky a čípky v sítnici)
smyslové dráhy – nervový vzruch se přenáší ústřední
nervovou dráhou
kurové centrum – v mozku vzniká počitek
Dolní absolutní práh – minimální práh pro zaznamenání počitku
Horní absolutní práh – maximální práh pro zaznamenání bolesti
Receptory máme smyslové – vnější – smyslové orgány
- vnitřní – z orgánů
Podle těchto poznáme, odkud nás to bolí.

Percepce – zpracování počitků – nálada, znalosti atd.
Co vnímáme je vjemové pole – mozek se snaží vjemy dát do tvaru, které mi dávají smysl. Pole rozdělujeme na figury a pozadí – to co vystupuje do popředí, něco je důležitější. Zkoumáno na zvratných figurách. Tvarové zákony vnímání:
Zákon blízkosti – vnímám ty prvky, které jsou blízko sebe a tyto spojuji.
Zákon stejnosti a podobnosti – vnímám prvky které jsou stejné nebo podobné.
Zákon společného osudu nebo směru
Zákon dobrého tvaru – co nejvíce zjednodušit, prvně kreslím obdélník, potom kruh
Zákon pregnantnosti – kde něco chybí mám tendenci to doplnit
Zákon konstantnosti – souvisí s vnímáním prostoru a vzdálenosti – srovnávám s představou a
vyhodnotím že je to on, důležité při prostorovém vidění – vidím dva obrazy a mozek je spojí v jeden.



Kognitivní (poznávací) funkce

Paměť
– schopnost mozkové tkáně uchovávat minulé obsahy.

Tři fáze paměťového procesu: 1. zapamatování, vštípení
2. uchování, zapomenutí
3. vybavení
Rozeznáváme tři druhy paměti – senzorická, krátkodobá, dlouhodobá

Senzorická – uchovává informace po dobu 1 – 4 sek. senzorickými neurony, podle toho který smysl informaci přijímá rozeznáváme senzorickou paměť:
1. ikonickou – zrakovou (např. pohled do blesku)
2. echoickou – sluchovou
Krátkodobá - informace vstupují smysly přes senzorickou paměť do krátkodobé paměti v mozku, kde se uchovávají asi 10 sek. Kapacita informací je velmi omezená 7 + 2 jednotek. Jednotkami jsou třeba jednoduchá čísla. Jednotku lze zvětšit spojením např.

tří čísel do jedné logické jednotky (584 = Jeseník – 1 jednotka, nikoli 3). Většina informací, které vstupují do krátkodobé paměti je zapomenuta.
Dlouhodobá – mnoho informací, které zde mohou být uloženy po celý život. Má velkou kapacitu, informace se dostávají přes senzorickou a krátkodobou bez našeho přičinění - automaticky. Více si pamatujeme informace, které mají pro nás důležitý význam, nebo opakováním. Velmi záleží, jak jsme schopni si tyto informace v paměti uspořádat.

Dále rozlišujeme paměť na logickou a mechanickou.
Mechanická - uchovávání informaci jen na základě pouhých asociací – např. básnička. Používají ji malé děti.
Logická – informace jsou poskládány na základě vzájemných souvislostí a významů. V dospělosti se užívá více logická paměť, která je méně náročná na kapacitu mozku – stačí záchytné body, které si logicky odvodíme.

Efekt přeučení – když se něco učím, musím si to jednou přečíst a potom ještě jednou zopakovat, abych byl schopen naučené reprodukovat. Abych si to uložil do dlouhodobé paměti, musím přidat ještě 50 % učení. Křivka zapomínání – největší úbytek v první hodině, během 24 hodin úbytek 60 – 70 %. Doporučeno zopakovat si látku během 24 hodin ještě jednou – po týdnu se jí musím učit znovu.


Vybavení - záleží zda jsme použili mechanickou nebo logickou paměť. U mechanické paměti schází kód, kde informaci hledat, u logické se informace lépe nachází – obdobně seřazeno jako v knihovně.

Reprodukce podnět nemusí být přítomen a jsem schopen celou skutečnost, informaci znovu zreprodukovat.
Znovupoznání konkrétní věc (podnět), který musí být přítomen nám to znovu připomene (jméno osoby – telefonní seznam, film při opakovaném shlédnutí).

K vybavení poznání pomáhají psychické faktory – když je člověk v pohodě, soustředěn vybavuje si lépe. Opačně působí únava, tréma. Lépe si vybavuji to, čemu jsem porozuměl, co jsem pochopil a poznal. Dále mohou působit chemické látky. Svou roli zde sehrává i věk, kdy se zkracuje krátkodobá paměť, dlouhodobá zůstává – člověk si vybavuje zážitky z mládí, neví co dělal včera.

Rozdělení paměti z dalšího úhlu pohledu:
paměť explicitní – zjevná, uvědomovaná. Vědomě si mohu vyvolat z paměti informaci.
paměť implicitní – skrytá nevědomá. Informace uložené si vůbec neuvědomuji. Při učení různých činností, dovedností o tomto učení vůbec nevím, ukládají se do mozku automaticky, nevědomě.

Porucha paměti (amnézie) – může být úplná nebo částečná. Úplná – neuvědomuji si vůbec nic, ani jak se jmenuji, vyskytuje se výjimečně.

Častěji se vyskytuje částečná, kdy se porucha paměti váže jen na něco – nejčastěji na nějaké trauma, které jsme prožili.
Hypermnézie – vzpomínka, která se stále vrací, opak amnézie. Většinou nepříjemný zážitek.
Vzpomínkový optimismu – máme schopnost pamatovat si více na věci příjemné, příjemné zážitky. U hypermnézie je tento vzpomínkový optimismus narušen.


Pozornost
- charakterizována jako výběr neboli selekce vnímání, které je hlavním činitelem pozornosti. Na něco se zaměřím, něco vynechám.
Fyziologickým základem je orientačně pátrací reflex základ neúmyslné pozornosti. Reflex nám pomáhá přežít, upozorňuje na podnět, který by nás mohly ohrozit. U neúmyslného reflexu nezapojujeme svou vůli, je na vše co se náhle změní, kde je nebezpečí apod. U úmyslné pozornosti zapojujeme svou vůli.
Další vlastnosti pozornosti:
hloubka pozornosti – schopnost se koncentrovat, intenzita
stálost pozornosti – délka pozornosti. Na jeden podnět jsme schopni se soustředit max. 15 sekund. Delší délka pozornosti je dosahována přenášením pozornosti, dva typy:
1. oscilace – těkání z jednoho detailu objektu na druhý v rámci objektu.
2. fluktuace – přenáším svou pozornost z jednoho objektu na druhý.
Díky přenášení pozornosti jsme schopni věnovat svou pozornost asi 20 minut na jeden objekt, po této době člověk svými myšlenkami ujede někam jinam na rozdílnou dobu podle charakteru člověka – někdo déle, někdo méně.


Schopnosti
- vnitřní dispozice k nějaké určité činnosti, výkonu jak psychického tak motorického rázu. Při určitém druhu činnosti smícháváme více činností a to jakou míru schopností máme se odráží na našem výkonu. Vnitřní činitelé - motivace
emoční nálada
Vnější činitelé - fyzikální – teplo, žízeň apod.
sociální – povzbuzování, odrazování.
Mírou schopností měříme výkon a je těžko jednoznačně říci, když někdo nemůže podat výkon, čím je to způsobené. Výkon člověka neodráží jen schopnosti.
Rozlišujeme schopnosti: na obecné – v celé řadě činností
na specifické – projevují se jen ve specifických činnostech – hudební, matematické apod.
Neschopnost – průměrné schopnosti – nadprůměrné schopnosti, nadání, talent – výjimečné nadání, genialita


Inteligence

- neexistuje jedna stálá definice. Rozlišujeme dva přístupu ke studiu inteligence:
1. inteligence je obecná nedělitelná schopnost, která se projevuje ve spoustě našich činností,
2. obecná inteligence neexistuje, ale skládá se spousty specifických činností, které jsou na sobě relativně nezávislé a při různých činnostech se různě kombinují.
Inteligence = rozumové, mentální schopnosti.

Zastánce 1.

přístupu je SPERMAN – autor přístupu, obecnou inteligenci nazval G-faktorem, který se projevuje ve všech mentálních činnostech. Postupně musel ale uznat, že existují další mentální schopnosti, které se projevují ve specifických činnostech, které nazval S-faktory.

Zastánci 2. přístupu THORNDIKE, THURSTONE – inteligenci tvoří specifické schopnosti, kterými jsou:
1. verbální schopnosti – a) schopnost porozumět slovům, slovní porozumění jak mluvenému tak psanému.
b) plynulost používání slov – jak dobře a rychle dokážeme slova používat (expresivní schopnost).
2. numerické schopnosti – schopnost operovat s čísly a symboly, vyřešit příklady. U slovních úloh je potřeba vedle numerických i verbálních schopností.
3. prostorová představivost – jak jsme schopni představit si a znázornit objekty v prostoru a prostorové vztahy mezi nimi.
4. vnímavost (percepční uspořádání, postřeh) – jak rychle zaznamenáváme změny.
5. paměť dlouhodobá a krátkodobá.
6. logické myšlení – není nejdůležitějším faktorem, jak vyplývá z uvedeného.

Mentální výkon, který se měří testy inteligence nekoresponduje s úspěšností člověka v životě. Potřebujeme další vlastnosti – sociální inteligence (vztahy mezi lidmi), s nízkou sociální inteligencí je úspěch ve společnosti nemožný. A dále emoční inteligence – jak jsme schopni rozpoznat emoce u sebe a druhých a umět s nimi zacházet má velká vliv na úspěšnost člověka.

Měření inteligence = měření výkonu, podle výsledku zjišťujeme inteligenci.
Inteligence se měří od 19. století, kdy se měřily objemy mozkovny vysypáváním zrníčky, olověnými broky. Usuzovalo se podle toho jak je velká mozkovna podle toho jsou velké rozumové schopnosti. Ve druhé polovině 19. století Paul Broca dospěl k názoru, že není důležitá velikost mozkovny, ale jak velký je mozek. Každé psychické funkci náleží nějaké centrum mozku. Přesvědčen, že všechny vyšší psychické funkce jsou lokalizovány v předních lalocích = člověk s velkým čelem je inteligentní.
Přelom 19. – 20. století – začátky měření inteligence rozumových schopností testy.
1904 Alfred Binet – požádán ministerstvem školství, aby vymyslel techniku, jak rozlišit děti, které nejsou schopny zvládnout základní školu a tyto umístit do zvláštních škol. Vymyslel první test, který obsahoval více úkolů, jenž by prověřil jednotlivé specifické vlastnosti. Každý jednotlivý úkol (subtest) byl uspořádán od nejjednodušších úkolů po nejtěžší. Nejvyšší počet bodů který se dosáhne v subtestu a následně v celém testu ten nazval mentálním výkonem, nebo také mentálním věkem (MV).

K tomuto je nutno zohlednit chronologický věk CHV (kalendářní věk) dítěte, který odečetl od MV a číslo, které mu vyšlo označil jako IQ – inteligenční kvocient.
V roce 1912 Viliam Stern vymyslel vztah MV/CHV*100=IQ, který se používá dodnes a označuje se jako vývojový inteligenční kvocient – užívá se u dětí do 16 let. Výsledek se vztahuje ne k průměru, ale k věku dítěte – zda odpovídá věku, nebo jestli je opožděné nebo převyšuje svůj věk.

U dospělých se již kvalitativní inteligence nemění, dospělý člověk již nemyslí jiným způsobem, proto se užívá odchylkových, deviačních inteligenčních testů = porovnávání mentální faktor člověka s normou v populaci. Tyto testy musí být standardizovány – ověřeny na velkém vzorku lidí. S vývojem společnosti se přepracovávají, tak jak se společnost vyvíjí. Inteligence je rozložena podle Gaunussovy křivky. Z výsledku testu se dovídáme pouze, jestli jsem v rámci populace v průměru, nad, pod. Většina lidí je v průměru tj. 100 pásmo +-10 (asi 50%). 25 % je v podprůměru, 25 % v nadprůměru.
nad 140 pásmo geniality v některých nestandardizovaných nad 160
nad 130 vysoká inteligence, značně nadprůměrná 2,1%
120 – 129 nadprůměrná 6,7 %
110 – 119 mírně nadprůměrná 16,1 %
90 – 109 průměrná 50 %
80 – 89 podprůměrná 16,1 %
70 – 79 pásmo slaboduchosti 6,7 %
pod 69 pásmo slabomyslnosti, mentální defekt, retardace (MR)– 4 pásma
50 – 69 lehká MR
35 – 49 středně těžká MR
20 – 34 těžká MR
pod 20 hluboká MR

Testy inteligence jsou vždy výkonovými testy. Rozlišujeme:
1. orientační, pomocné – zachycují se snaží zachytit faktor G, obecnou inteligenci nebo se snaží zachytit jednu ze schopností. Většinou je jen jeden typ úkolů.
2. podrobné – snaží se obsáhnout všechny specifické schopnosti mimo emoční inteligenci. Zde se dovídáme celkové číslo, ale i strukturu inteligence osobnosti a na jaké úrovni jsou jednotlivé specifika.

Nejčastěji jsou užívány Vechslerovy testy – autor David Vechsler – definice inteligence (nejpoužívanější) – souhrnná schopnost rozumně myslet, účelně jednat a účinně se pořádat s prostředím.
Podle této definice není inteligence ve specifických vlastnostech, ale inteligentní člověk musí i inteligentně jednat a přizpůsobit se prostředí – adaptace. Lidé s mentální retardací lpí na stereotypu.
Vechslerovy testy jsou dvojí pro děti a pro dospělé a jsou vždy individuální stejně jako Binetovy. Může jej zadat jen psycholog, který má oprávnění zadat a vyhodnocovat standardizovaný test. U většiny testů je 10 různých úkolů. Obecně se dělí úkoly na verbální a neverbální (praktické úkoly). U verbálních úkolů je nutno porozumět zadání úkolu a slovně jej zpracovat (ústně, písemně).

U praktických úkolů verbální složka není potřebná, jedná se o různé skládání věcí, obrázků apod.
Ze souhrnu získáváme verbální a praktickou inteligenci. U dětí, které mají rozdílný verbální test oproti praktickému a mají IQ 90 a více a rozdíl je 15 a výš podezření na lehkou mozkovou dysfunkci a poruchách učení – dysleksie, dysgrafie apod. Dítě má specifické poruchy v učení. Vechslerův test inteligence nejlépe rozlišuje v pásmu průměru. Má málo těžších úloh, které potom nedokáží podrobněji rozlišit v pásmu nadprůměru. Pro průměrnou a nadprůměrnou populaci se více využívá I.S.Q. test – autor Amthauer – od 15 až 16 let je jej možno užít. Testy začínají na těžších úkolech a končí až u obzvláště těžkých. Užívá se v poradenství např. při přijímání na vysokou školu, kde se projeví nadání a talent. Testy Bineta, Vechslera i Amthauera jsou chráněné a není možno se k nim běžně dostat. Přístupné jsou testy např. Menzy, které však jen vyhodnocují část naší inteligence.

Dědičnost inteligence – fluidní – část, která je vrozená v podstatě daná a nezávisí na prostředí,
krystalizující – část, která se vyvíjí s ohledem na vývoj života. Závisí na sociálním prostředí, ne jeho podnětnosti. Malí romové mají tuto část horší než běžná populace.
Dědičnost je ze ¾ vrozená a z ¼ získaná.

Regrese průměru – podprůměrní rodiče měli průměrné děti, nadprůměrní rodiče naopak děti průměrnější – toto platilo v minulém období
Akcelerace inteligence – IQ se vyvíjí rychleji a v nižším věku dosáhne určité inteligenční úrovně, děti jsou chytřejší než rodiče, ať jsou rodiče nad nebo podprůměrní, prostředí je sociálně podnětné. Platí v současném období.
Rozdíl inteligence u mužů a žen
Muži méně v průměru a více v extrémech – křivka je ostřejší.
Ženy více v průměru, v extrémech méně – křivka je kulatější (méně geniálních a mentálně retardovaných).

IQ je jen číslo a nezáleží jen na našich schopnostech, ale i na dalších okolnostech. Velmi záleží na naší motivaci.

Výkon nelze zcela přesně optimálně zjistit.


Myšlení

- proces chápání a řešení problémů a proces chápání a uspořádání vztahů mezi předměty a pojmy.
Řešení problémů provádíme podle základních myšlenkových operací:
– analýza – rozklad celku na části,
– syntéza – složení části do celku,
– zobecnění, abstrakce– postup od konkrétního k obecnému,
– konkretizace – od obecného ke konkrétnímu,
– klasifikace – třídění, porovnáme odlišnosti a rozdíly a podle toho přidělujeme do určitých tříd a kategorií,

Řešení problémů – dva typy problémů:
konkrétní, praktické
formální, abstraktní – souvisí s rozvojem řeči, verbální inteligence, typické jen pro člověka

Problémy můžeme řešit 2 způsoby:
1. hledáme známý způsob řešení z vlastních vzpomínek nebo zkušenosti jiných – konvenční způsobe myšlení = konvengertní způsob,
2. hledám vlastní nový způsob řešení, buď že jsem na jiný nepřišel nebo je mi to vlastní, kdy se snažím vždy najít vlastní způsob řešení – vždy zde musím uplatnit tvořivost, je to tvůrčí řešení problému = divergentní způsob. Čím více schopnosti tvořivosti, tím je řešení problému originálnější. Proces řešení problémů má pět fází:
1. fáze přípravy – definujeme problém, seznamujeme se s ním a řešíme jej prvně ve vlastní zkušenosti, nebo na základě zkušenosti jiných, odborné literatuře. Je různá u každého člověka. Tato fáze by měla být velmi dlouhá, bývá obvyklé, že se na problém díváme jednostranně.
2. fáze inkubace – uležení problému. Různě dlouhá, ale nezbytná k nalezení řešení. Dochází k ní především ráno v posteli, mozek vypne, přeruší se tok myšlenek a objeví se řešení. Dále k tomu může docházet tam, kde dochází k uvolnění jako např. koupelna, nebo v prostředcích hromadné dopravy, kde musíme přerušit tok myšlenek.
3. fáze vhled – v této fázi přicházíme na řešení
4. fáze ověřování (verifikace) – musíme si ověřit, zda myšlenka je použitelná.
5. fáze transfer (přínos) – uplatňujeme řešení v nových podmínkách, schopnost učit se a použít naučené v praxi. Při druhém setkání s problémem již je daleko méně náročné nalézt řešení.

Funkční fixace – brání v tvořivém řešení problému. Ulpíváme na jednom způsobu řešení. Pokud nalezneme vlastní řešení, nebo se přijmeme řešení jiného, odmítáme jiné způsoby řešení. U tvořivých lidí je nižší.


Řeč

- myšlení je definováno jako operace se znaky a těmi znaky mohou být slova a pojmy. Vývoj řeči a myšlení je spolu vzájemně těsně spojeno. Každý pojem je jak konkrétní tak zobecněný – vývojově postupuje od konkrétního k obecnému.

Rozlišujeme tři funkce:
1) expresivní – vyjádření pocitu myšlenek, přání,
2) sociální, komunikační – dorozumění se s jinými, kteří mají společný jazyk,
3) poznávací – zpracovávané informace, myšlenky jsou kumulovány do vět.

Vnitřní řeč – vyvinula se z egocentrické, která je typická pro děti předškolního věku. Říkají si nahlas co dělají, tato řeč není nikomu určena. Je velmi zjednodušená, spořádává vlastní myšlenky. Postupem s dospíváním ustupuje a přeměňuje se do vnitřní řeči, která slouží k uspořádání myšlenek, zorientování se ve vlastních problémech. Tato řeč je útržkovitá, nesrozumitelná pro jiné, přeskakujeme v ní z tématu na téma.


Představy a fantazie

Představy jsou obrazy dříve vnímaných věcí a dějů, které vystupují ve vědomí (paměti) člověka vědomě i nevědomě jako paměťové stopy.

Jsou to kopie vjemů - toho co jsem dříve vnímali

Rozdíl mezi vjemem a představou
– vjem má objektivní povahu je skutečný - představa má subjektivní povahu je neskutečná.
– vjemy bývají úplné a detailní – představa je neúplná a mizí, rozplývá se,
– vjemy bývají živější než představy, jsou barevné,
– představy můžeme libovolně vyvolávat a měnit.

Základní rozdělení představ je podle smyslů – nejčastější zrakové a sluchové.

Zvláštní druhy představ – přechod mezi vjemem a představou
Paobraz, následný obraz – doznívání vjemu, souvisí se senzorickou pamětí, obraz je komplementární dojem (pohled do slunce přechází do černé),
Eidetický obraz – představa, která se ostrostí a úplností přibližuje vjemu. Je typická pro děti, v období dospívání mizí (tzv. fotografická paměť – detailní popis stránky knihy).

Vzpomínky – představy zaměřené do minulosti.
Snění – představy zaměřené do budoucnosti.

Vzpomínky – bývají konkrétní, zcela jedinečné, mají osobní charakter. Obsahují reprodukovanou událost na kterou vzpomínáme, tak i můj postoj (rozum) a pouta (emocionální stránka). Většina vzpomínek je datovaná – stanovena k určitému datu a jsem schopni uvědomovat si změnu, ke které došlo mezi minulostí a současností a že tato událost patří k nám. První vzpomínky jsme schopni vyvolat maximálně ke 3. roku života, zcela výjimečně se můžeme dostat útržkovitě i dál. Častěji vzpomínáme na příjemné věci.

Denní snění – představy do budoucnosti. Týkají se hlavně naší osoby. V dospělosti především plánovací představy a tyto plány bývají realizovatelné. V dospívání představy k vlastní budoucnosti a vžívání se v nich do různých pracovních činnosti (jaké by to bylo být hercem apod.). Provádí se zde kompenzace reality – únik do snů v oblastech, ve kterých nejsem sám se sebou spokojen. Patří sem i erotické představy, které bývají u mužů častější než u žen. U mužů se v dospělosti představy zaměřují více na činy a výkon (v čem bude dobrý, čeho dosáhne). U žen častější představy řešení mezilidských vztahů a promítá se zde častěji pocit viny. Dochází zde k prolínání s fantazií, což je zjednodušeně prolínání představ nějakým jiným způsobem oproti představám, které jsou kopií vnímaného.
Představy mají tendenci se shlukovat, spojovat, vyvolávat jedna druhou – dochází k asociaci představ, což se děje podle asociačních zákonů, kterými jsou:
1. podle časové souvislosti – zákon současnosti – vjemy prožity kdysi současně, mají představy tendenci vyvolávat jedena druhou
zákon následnosti – vjemy následovaly těsně po sobě, představa má tendenci vyvolat druhou, která následova
2. zákon podobnosti – podobné představy mají tendenci vyvolávat jedna druhou,
3. zákon kontrastu – kontrastní představy mají tendenci vyvolávat jedna druhou,
4. zákon substituce (náhrady) – podobná představa může nahradit původní představu,
5. podle podobné souvislosti – při vzpomínce na příčinu se mi automaticky vybaví následek.
Představa nabytá emočně silněji má tendenci se nám vybavovat častěji s větší silou.

Synestezie – objeví se vjem určité smyslové kvality a vybaví se představa jiné smyslové kvality, např. barevní slyšení – slyším zvuk, vybaví se barvy.

Méně často se stává, že zrakový vjem vyvolá sluchovou představu. Vjem se s představou spojí tak, jako by jsme je vnímali skutečně – smutná hudba – černá barva.

Fantazie – na rozdíl od představ zde vzniká vždy něco nového, jsou vždy originální a často neuskutečnitelné např. okřídlený kůň, pohádkové postavy, mytologické bytosti. Fantazie se uplatňuje při tvorbě uměleckých děl nebo konstrukci něčeho nové. Fantazie má dvě funkce:
1. odpoutat se od skutečnosti – fantazie má křídla,
2. je funkce tvořivá – vytváříme alternativní model skutečnosti.

Nejvíce se uplatňuje v dětství, logickým myšlením ubývá na významu a je méně preferována. Každý má určitou měrou fantazii i v dospělosti a její velikost je závislá na míře tvořivosti každého člověka. I velmi inteligentní lidé nemusí být mimořádně tvořiví, určitá míra inteligence je však potřebná. Nejvíce se uplatňuje u mladých, s vyšším věku převažují zkušenosti. Ve fantazii se uplatňuje nevědomí.

Sny – zvláštní typ fantazie, který se projevuje ve spánku, jsou nezávislé na naší vůli, mozek jako by v noci prováděl úklid. Jako první zkoumal sny S. Freud.
Má dva obsahy:
1. manifestní, zjevný – to co většinou popisujeme, co si uvědomujeme
2. latentní, skrytý – daleko důležitější, význam toho co představují zjevné sny. Dochází zde k symbolizaci zjevného a je velmi těžké se dobrat k čemu. Např. když se nám zdá o hadu – podle Freuda se jedná o neuspokojení sexuální touhy. Není to však zcela jednoznačné a další vědci došli k názoru, že záleží na úhlu pohledu jednotlivého člověka, kterému se sen zdál.

Existují sny splněných přání – když se mi zdá o vodě, mám žízeň nebo, když ráno zazvoní budík, zaklapnu jej a dále se mi zdá sen, že jsem již v práci a probíhá normální den – zaspím

Fantazijní myšlení se zcela vymyká logickému myšlení, odvíjí se podle jiných zákonů.


Prožívání – emoce neboli city

Emoce je velmi těžké definovat. Jedná se o subjektivní zážitek, který je doprovázen fyziologickými změnami, výrazem a reakcí. Intenzivní emoce mají pět složek.
City, pocity - jsou jen zážitky vjemů, jen zážitková rovina. Emoce má na mysli všech pět složek.

1. fyziologická, tělesná – tělesné změny, které doprovázejí intenzivní emoce. Tělo nějakým způsobem reaguje na jednotlivé emoce. Starší teorie říkají, že fyziologické změny řídí pod kódová centra, novější teorie uvádějí, že je řídí jak pod kódová a tak i kódová centra mozku. Významný zdroj je především tzv. lymbický systém, který je tvořen několika různými strukturami mozku.

Emotivní funkce souvisí s autonomním nervovým systémem sympaktikus a parasympatikus - při emoci prožíváme určitý stav vzrušení, tělo se připravuje na nějakou akci. Např. při vzteku se nám zvyšuje tlak, rozbuší se nám rychleji srdce, zvýší se celkové svalové napětí – to zapříčiňuje autonomní nerv. systém. Dále se regulaci emocí podílí hormonální soustava – při vzteku se vyplavuje hormon adrenalin. Celou problematikou se zabývá neurofyziologie. Fyziologická funkce zintenzivňuje prožívání emoce – mám srdce v krku, žaludek na vodě apod.

2. prožitková složka – má dvě kvality, libost a nelibost (příjemné a nepříjemné, např. radost a strach). Většina emocí má svou protikladnou emoci, strach – odvaha, radost – smutek apod. Intenzita emocí = hloubka emocí, velmi důležitá složka, úzce s spojená s projevem na venek Čím je emoce intenzivnější, tím narůstá síla projevu navenek. Ale u zvláště silných emocí to neplatí a ty nás naopak deaktivují, např. hluboký žal, hrůza, zděšení – silné emoce, u kterých se síla prožitku neprojevuje navenek.

Rozlišujeme tři druhy emocí:
a) afekty – nejsilnější intenzita s krátkou délkou trvání, energicky náročný prožitek, proto krátkodobost. Většinou jsme si vědomi podnětu k afektu. Silný afekt zaplaví vědomí, ztrácíme sebekontrolu a zábrany – nejčastěji se projevuje v dospívání.
b) nálady – mírná až střední intenzita, ale je dlouhodobější – hodiny až dny. Podnětem je celá množina podnětů, část si jich uvědomujeme, ale o část podnětů si nemusíme vůbec uvědomovat. Má tendenci podbarvovat ostatní psychické funkce – např. když mám dobrou náladu, vybírám si pozitivní informace a naopak. Máme vrozené prožívat určitý typ nálady častěji – částečně je to vrozené.
c) vášně – v intenzitě se nacházejí mezi afektem a náladou a mají dlouhodobý charakter - mohou trvat celý život, souvisí s postojem a zájmovou orientací (šachy, myslivost). Dlouhodobý zájem, který je doprovázen emocemi – je nám to velmi příjemné.

3. Poznávací složka (hodnotící, kognitivní) – do prožitků emocí se vkládá rozum. Mění se zdroj emocí a záleží na jednotlivé osobě, jak to vyhodnotí rozumově. Jsou dva typy situací – žádoucí a nežádoucí – očekávám že situace bude příjemná nebo nepříjemná. Situační model – při žádoucí situaci když je naplněna nastane radost, nenaplněna smutek. Při nežádoucí situaci když je naplněna nastane strach, nenaplněna úleva. (ženská chce chlapa, rodiče s tím nesouhlasí).
V některých situacích je rozumová složka vyřazena z provozu.

Jsou to jednorázové situace, kdy nemám čas se rozmyslet, situace, které mě ohrožují (klacek – had).
Naučené emoce – emoce z dětství, kde se určité situace zautomatizují a spojí a v dospělosti se projeví strachy prožívané v dětství (např. zubař. – vím, že se nic strašného nebude dít, ale mám strach se třeba jen objednat).

4. Výraz – to co je pozorovatelné, doprovází většinu emocí (výraz tváře, postoj těla – neverbální komunikace). Určité emoce jsou spojeny s určitými svaly. Základní emoce jsou rozpoznatelné i u obyvatel jiných kultur, bez znalosti jazyka – nejvíce rozpoznatelné partie okolo úst. U složitějších emocí nám výraz moc nepomůže, je méně rozpoznatelný. Gesta jsou zcela závislá na kultuře. (vyplazování jazyka, někde se tleská radostí , jinde údivem).

Obličejová zpětná vazba – když se usmívám, mozek je o tom informován a o to více se prožívání radosti prohlubuje. Děje se tak na základě autononymnímu nervovému systému, nezávisle na naší vůli. (když jsem rozmrzelý a začnu se vědomě usmívat dávam podnět mozku, který zpětnou vazbou mi zlepšuje náladu a začnu se skutečně smát.

5. Reakce – když vznikne emoce, intenzita narůstá a dosáhne určité aktivační úrovně – síly – dostáváme se na optimální aktivační úroveň a začneme účelně reagovat. Při dalším nárůstu intenzity reagujeme neúčelně a nejvyšší je panická reakce, která je naprosto neúčelná.
Máme dva základní typy reakcí – útok a útěk. Když se zlobím spíše útok, když se bojím – útěk. Záleží na osobnosti, jak dokáže reagovat – útěk může být nahrazen i vyhýbáním se situace.

Agrese – podle jednoho učení vrozený pud, podle druhého naučené jednání – obě teorie mají pravdu, agrese je částečně vrozená a částečně získána.

Základní typy reakcí:
Strach – reakce na ohrožení, strach z něčeho konkrétního. Strach do budoucnosti označujeme jako obava. Nejsilnější typem strachu – zděšení, hrůza.
Úzkost – emoce vyvolaná ohrožením, ale neuvědomujeme si, čeho se bojíme.
Bazální úzkost – vzniká v dětství, kdy si potřebujeme vytvořit pocit bezpečí a důvěry. Pokud nám tento pocit nebyl vytvořen v dospělosti máme pocit, že nás vše ohrožuje, trpíme stálou úzkostí. Úzkost je spojená s svalovým napětím,kardiovaskulárními potížemi, zažívacími potížemi.
Hněv – vrozený základ, projevuje se od 4. – 5. měsíce života, je reakcí na nějakou překážku, frustraci na něco, někoho, sebe. Bývá doplňován agresí. Když se zlobím užiji agresi – pokud je úspěšná mám pocit vítězství, když je neúspěšná nabývá na síle. Při hněvu často zatínáme pěsti, zaujímáme bojový postoj. Fyzickou agresi v dospělosti nahrazujeme verbální agresí. Za agresi považováno i pomlouvání. Podle síly: hněv, vztek, zuřivost, běsnění – poslední dva stavy neúčelné a destruktivní.

Při hněvu se zastaví proces v zažívacím traktu (vše se sevře), krev se stáhne do hlavy, zesílí se kontraktace srdce – hrozí infarkt.
Smutek – reakce na ztrátu hodnoty. Podle intenzity: zarmoucení, smutek, žal, hluboký žal – poslední dva u ztráty blízké osoby. Jsme zaměřeni do minulosti, do vzpomínek. Často člověk ztrácí perspektivu, pocity osamocení, poražení, bezmoci – může vést až k sebevraždě.
Radost – emoce na zisk. Radost se zvyšuje s hodnotou, která narůstá počtem překonaných překážek k jejímu dosažení. Podle intenzity: spokojenost, radost, štěstí, blaho. O radost se rádi podělíme. Pocit štěstí má trvalejší podobu než radost a převažují zde zisky nad ztrátami – nejedná se o jednu situaci, ale životní bilanci. Východní národy hledají trvalé štěstí, které nazývají nirvána. U nás je štěstí stále střídáno s potřebou získat něco nového, tento proces nás posouvá kupředu.

Emoce jsou označovány jako nižší city, které mají i zvířata. Jen u člověka jsou dále ještě vyšší city spojené s hodnotovou složkou. Jsou to city:
etické (morální) – city spjené s prožitkem morální hodnoty, pocity dobra a zla,
estetické – prožitky krásy (při pohledu na obraz mám dobrý nebo špatný pocit)
intelektuální (poznání) – vznikají, když se dovím něco nového, spjaty s poznávací činností

Nejvyšším lidským citem je láska – zabýval se jí E. Fromm a má několik podob.
1. typ – mateřská – matka vůči dítěti, měla by být nesobecká – matka nechá dítě odejít v dospělosti a přeje si, aby bylo samostatnou bytostí. Je to láska nepodmíněná – miluje dítě takové jaké je.
otcovská – je podmíněná. Otec miluje dítě za určitých podmínek, které jsou důležité pro rozvoj dítěte (dobré známky, nekrade). Tento typ lásky je začíná být důležitý od 6, 7 let dítěte a je pro jeho vývoj velmi důležitý – tahá jej dopředu.
Pro dítě je důležité, aby se setkalo s oběma typy lásky. Mateřskou láskou může milovat i muž a naopak otcovskou i žena.

2. typ – bratrská – všechny miluji stejným dílem, křesťanské milování, je nevýlučné – specifickým typem přátelství, kde však už miluji jen některé lidi.
3. typ – erotická – mezi dvěma partnery, která je úplně výlučná. Toho druhého miluji právě proto, že jiný pro mne důležitější než ti ostatní, je opakem bratrské lásky. Měla by být nesobecká – měl by jsem se rozdělit o své vlastní já.
4. typ – k sobě samému – základní typ lásky, pokud se nemám rád, nemohu milovat nikoho jiného.

Přijímám sám sebe jaký jsem se vším dobrým i špatným – v celkové bilanci, když se mám rád to dobré převažuje nad špatným.
5. typ – láska k bohu – vychází i jako láska dětí k rodičům – na počátku je dítě připoutáno k matce, cítí se bezmocné a potřebuje její náklonnost, později se obrací k otci jako k autoritě pro myšlení a činnosti směřující k uplatnění. Ve stádiu plné zralosti se stává jedinec sám sobě matkou i otcem - zvnitřnit lásku rodičů, boha a v závěru vývoje kontrolovat sám sebe bez jejich dohledu.


Povaha citů - temperament

Temperament je považován za vrozený biologický základ citů, citového života – celkový styl prožívání a chování (to co prožíváme se nějak projevuje navenek). Temperament je popisován různými typologiemi temperamentu – popisují se typy temperamentu, někdy to bývá označováno jako typy povahy nebo jako typy osobnosti, protože jednotlivé typy jsou popisovány pomocí osobnostních vlastností.
Nejstarší typologie temperamentu je antická typologie – autoři Hypokrates a Galen – šťávová typologie. Vycházeli z předpokladu, že každý člověk má v těle několik druhů šťáv z nichž některá převažuje. Šťávy jsou:
krev – sangvi - sangvinik
sliz – flegma - flegmatik
žluč – chole - cholerik
černá žluč – melanchole - melancholik

Popis jednotlivých extremních typů temperamentu – základní typologie:
Citově vyrovnané typy:
sangvinik – člověk činný, hodně aktivní, živě reagující, snadno se pro něco nadchne, ale rychle jej jeho nadšení opouští – je nestálý, bývá společenský, otevřený, sdílný – u vyhraněných typů sangviniků poví o sobě vše zcela cizí osobě. V citovém prožívání snadno vznikají city, které jsou však povrchní, snadno zanikají. flegmatik – klidný člověk, nenechá se vyvést z míry, nepodléhá náladám, je rozvážný, trpělivý, ve srovnání se sangvinikem působí, že je pomalý až líný, pokud se však do něčeho pustí je vytrvalý. Navenek může působit jako citově chladný, lhostejný, ale pokud naváže vztah je hluboký a trvalý. Ve vztahu k ostatním je spíše uzavřený, nespolečenský a nepřizpůsobivý. Nemá moc rád lidi a nerad se jim přizpůsobuje na rozdíl od sangvinika.

Citově nevyrovnané typy:
cholerik – dráždivý, vzteklý typ - snadno jej něco rozzlobí. Vztek a hněv nahrazují jiné city, ve společnosti konfliktní, nesnášenlivý, nerad se přizpůsobuje, ale bývá altruista – rád se obětuje pro druhé. Má nejlepší dispozice vést a řídit lidi. Bývá důkladný, samostatný s vysokým sebevědomím. Citová nestálost se projevuje nejen vztekem a hněvem, ale i tím, že vše co dělá, dělá s obrovským zaujetím, vášnivě, někdy až fanatickým.

melancholik – nejméně šťastný typ. Velice snadno jej něco vyvede z rovnováhy a nejčastější emocí kterou prožívá je úzkost a strach, smutek. Může působit jako přecitlivělý - častěji pláče než se zlobí.

Ve vztahu k ostatním je uzavřený, přemýšlivý a přemýšlí hlavně o sobě - působí jako egoista, je vztahovačný – vše si hodně zabírá. V citovém vztahu bývá oddaný, věrný, spolehlivý, svědomitý, umí dělat kompromisy – je spíš ústupný. Typologie temperamentu podle typu nervové soustavy
Autorem této typologie je I. P. Pavlov, který předpokládal dva typy nerovové soustavy –
slabou - nevydrží silné podněty, bývá zranitelný, citlivý, plachý, snadno unavitelný, převažuje jako by útlum u takového člověka a odpovídá typu melancholika.
silnou - nevyrovnaný typ - snese silné podněty, ale reaguje na ně přehnaně odpovídá typu cholerika
vyrovnaný typ - mají sangvinik a flegmatik
flegmatik silný vyrovnaný nepohyblivý typ – vzruch a útlum se střídají adekvátně, ale u flegmatika pomalu,
sangvinik silný vyrovnaný pohyblivý typ - vzruch a útlum se střídají adekvátně, ale u sangvinika rychle,

Tyto typy nervové soustavy zkoumal Pavlov se psy a dají se vztáhnout i na člověka. Pro člověka je typická existence I. a II. signální soustavy.
I. signální soustava zprostředkovává styk člověka se světem na základě konkrétních názorných signálů – praktická část.
II. signální soustava je založena na řečových a jiných symbolech – teoretická část.

Zde rozlišujeme tři typy:
1. typ I. signální soustava převažuje u uměleckého typu – převažuje smyslové chápání skutečnosti
2. typ II. signální soustava převažuje u myslitelského typu – převažuje teorie a racionální chápání světa, podnětů, prožitků.
3. typ obě signální soustavy jsou v rovnováze – praktický typ – teorie i praxe jsou v rovnováze.


Typologie temperamentu podle typu tělesné stavby – tělesné konstituce
Je nazývána také jako Kretschmerova konstituční typologie – stavba těla jak souvisí s temperamentem. a rozlišuje v zásadě 3 typy tělesné konstituce.

1. typ - astenická tělesná konstituce – astenik - málo svalové hmoty, vytáhlý typ, dlouhé kosti,
2. typ – pyknická tělesná konstituce – pyknik - zaoblený tvar těla se sklonem k obezitě, hlava kulatá,
3. typ – atletická tělesná konstituce – atletik - postava ve tvaru V, široká ramena, vyvinutá svalová hmota, hlava s porovnáním s tělem malá.

Kretschmer se původně snažil zjistit, zda typ tělesné konstituce nesouvisí s typem duševního onemocnění a dospěl k přesvědčení že ano, ale do dneška je to sporné.

Podle typů duševního onemocnění nazval také typy osobnosti, které odpovídají jednotlivým druhům postavy.

Astenik – nejčastěji duševní porucha schizofrenie = schizotýmní typ osobnosti - povaha
Spíše uzavřený, nepřístupný často se sklonem k askezi, zdrženlivý a to i ve svých projevech. Působí chladným až studeným dojmem. Převažuje II. signální soustava – spíše teoretik. Nejvíce rozporuplný typ s bohatým vnitřním životem - zahleděný do sebe. Škála od blouznivce, idealisty až po chladnokrevné zločince. Nejčastěji byrokraté, fanatici. Z historie Van Gogh. Nejvíce duševních úchylek jak v pozitivním tak negativním smyslu. Pyknik – nejčastěji porucha nálady – cyklotymie – střídání nálady ve smyslu mánie a deprese = cyklotymní typ osobnosti - povaha
Nekomplikovaný typ povahy s komplikovanými emocemi. Může být hodně veselý, ale i hodně depresivní. Tyto typy bývají velmi společenští a družní, nejlepší baviči ve společnosti. Spíše prakticky zaměřeni a požitkářští – užívají života plnými doušky. V dvou extrémech čilí veselí lidé nebo pohodlné až líní. Z historie Luther, Churchill, Ghote.

Atletik – nejméně náchylní k duševním chorobám – epilepsie není duševní = viskózní typ osobnosti - povaha
Žije spíše v sobě, má rád společnost, lidi, ale je v ní spíše pasivní, málomluvný. Bývá klidnější než předchozí dva typy, ale častěji se zde setkáváme s výbuchy a často s výbuchy zlosti. Sklon k věrnosti a k závislosti na druhých. Vnitřní život ve srovnání s předchozími dvěma typy jednoduchý až střízlivý a někdy může být pedant až puntičkář.

Další - konstituční typologie je Sheldonova – není potřeba se jí učit.



Psychologie osobnosti
V psychologii má osobnost každý z nás – každý jsme osobností. Osobnost má složitou strukturu, svou dynamiku - vyvíjí se. Teorií osobností a přístupů je celá spousta – není jedna teorie.
Osobnost jako taková se popisuje pomocí dimenzí osobností – složek osobností, faktorů osobností. Tyto dimenze popisují, představují obecnější tendence prožívání a chování obdobně jako u temperamentu. U temperamentu ale zohledňujeme jen vrozené hledisko, to biologické, to co je nám dáno. U osobnosti zohledňujeme všechno jak to vrozené tak to získané. Dimenzí osobností je celá řada, základní jsou:
1. dimenze – introverze a extroverze (zaměření dovnitř a navenek). Autorem je C. Jung.
introvert – zaměření dovnitř, přemýšlivý, přemýšlí sám o sobě, spíš nespolečenský, důležitější vlastní subjektivní názor než názor objektivní. Ve společnosti plachý, zdrženlivý, silná individualita, nenechá se ovlivnit, ke svému životu potřebuje nutně samotu. Je to spíše intelektuál, převažuje intuice – snílek, fantasta, nebo osobnost citově zaměřená.

Subjektivní emoce nejdůležitější, zaměřuje vždy na sebe.
extrovert – zaměřen navenek, vnější svět, na okolí. Je pro něho důležité, jak je vnímám okolím, je velmi ovlivnitelný. Nebývá takovou individualitou, protože jedná v souladu s konvencemi. Má rád lidi a rád se mezi nimi pohybuje, je otevřený, přátelský, snadno navazuje přátelství, je přístupnější změnám. Převažuje u něj racio – rozum, jsou pro něj důležitá empiricky ověřená data. Má realistické plány bere v úvahu realistické možnosti. Jeho subjektivní pocit není pro něj důležitý, důležitější je jak zareaguje okolí.

2. dimenze – labilita a stabilita (citově nevyrovnaný a vyrovnaný) míra neuroticismu
Eysenckovo dvojdimenzionální schéma základních temperamentových vlastností
Dvě dimenze spojil s antickou typologie.

Labilní

Melancholik Cholerik



Introvert Extrovent



Flegmatik Sangvinik

Stabilní
Další důležité složky osobnosti:
3. dominance – submise (ovládat, řídit – podřizovat se) v antické cholerik – melancholik – jak se stavíme k druhým lidem

4. hostilita – láska (odmítavý, kritický postoj – laskavý, přátelský postoj) – náš vztah k ostatním lidem a o postoji k nim. 5. citovost – rozumovost – jak zpracováváme informace, jak poznáváme sebe a svět. Někdo rozumem (racionálně), jiný citově, prostřednictvím emocí (iracionálně).

6. femilita - maskulita

Jádrem osobnosti, centrem osobnosti je tzv. já. Má několik funkcí – souvisí s naší identitou – určuje ji. S tím určuje kontinuitu – pokud nezemře, tak od narození až do smrti jsem já. Zpracovává a sjednocuje celou naší zkušenost. Řídí a koordinuje, všechno jde přes naše já. Je činné – které zpracovává a trpné – když je to jen o něm, o tom já, identita. Osobností se nerodíme, ale stáváme se jí, ona se vyvíjí a vyvíjí se i já – dítě když se narodí si své já neuvědomuje.

Vývoj JÁ – osobnosti

1. složka tělesná já – uvědomujeme si jej nejdříve, obraz mého těla. Malé děti zkoumají co je živé a co neživé, co patří ke mně a co ne (uhodit se do své ruky bolí, tahat za cizí vlasy ne). Tak si postupně vytváříme obraz o vlastním těle, který se v pubertě mění a postupně k němu přidáváme i oblečení, podle kterého se vyjadřuje, stylizuje. Poruchy se projevují nejčastěji u dívek, kdy nepřijímají svou změnu v pubertě a vidí svůj obraz nereálně – poruchy příjmu potravin, typická mentální anorexie.
2. psychické a sociální já – vyvíjí se protože to naše psychické já se vyděluje vůči těm ostatních.

Typickým obdobím, kdy se toto objeví je 2 – 3 rok života, období prvního vzdoru, negativismus – dítě poprvé používá já - ne Pepík. Moje vůle je moje a ne maminčina. Zásadně vše odmítá – vybojovává si svou nezávislost, ale někdy musí i když nechce. Druhé období vzdoru okolo puberty.
3. hodnotový systém – vyvíjí se po celou dobu. Hodnoty a normy do nás vkládají rodiče od počátku svého života a my tyto hodnoty zvnitřňujeme. V dospělosti máme vlastní svědomí a učíme se rovněž hodnotit jak jiné, tak sami sebe – sebehodnocení. To lze až máme přijaté hodnoty k poměřování a utváříme si svůj sebe obraz, sebe pojetí. Sebe obraz má několik složek:
a) složka reálné já – jak se vnímám, docela to reálné – jsem ochotný, občas vybuchnu.
b) složka ideální já – moje představa, jak by jsem měl být dokonalý, z části si jí uvědomuji, z části nevědomá. Vše co udělám srovnávám s ideálem. Většinou jsme přesvědčeni, že dokonalí nejsme, ale dá se to zlepšit.
c) složka obraz našich vlastních možností – co všechno je v mé moci, co všechno můžu udělat abych dosáhl dokonalosti. Hovoříme o tzv. místu kontroly – někdo má vnitřní, někdo vnější.
Vnitřní místo kontroly – člověk je přesvědčen, že ať udělá co udělá, důsledky svých činů nebo i důsledky jiných přičítá jen sám sobě někdy i k tomu co sám neudělal.
Vnější místo kontroly – člověk je přesvědčen, má pocit, že nemůže ovlivnit své úspěchy i neúspěchy a hledá příčinu někde jinde než v sobě. Většina je někde mezi a spíše inklinuje k tomu vnitřnímu.

Obranné mechanismy sebeobrazu: racionalizace, regrese, somatizace – viz. vědomí.
Motivace, zájmy, hodnoty, vůle, charakter.

Motivace – co lidé chtějí, jaké jsou příčiny, důvody našeho chování. Motivus = hýbající, snažíme se je pojmenovat hnací síly lidské činnosti. Rozlišujeme potřeby (vnitřní činitelé) a hodnoty (vnější činitelé).
Potřeby – vrozené – spojovány s přežitím
získané – s rozvojem osobnosti

Hodnotou se stává to, co může naplnit, uspokojit potřebu. Když pociťuje potřebu takpociťuji nedostatek – narušení vnitřní rovnováhy. Hledám něco, co mě uspokojí, něco z vnějšku a to něco je hodnota.
Hierarchie potřeb podle Maslowa: hodnoty jsou uspořádány hierarchicky – některé jsou důležité, jiné až po těch nejdůležitějších.


potřeba hodnot – 6
potřeba seberealizace – 5
potřeba úcty a sebeúcty – 4
potřeba lásky a náležení – 3
potřeba bezpečí – 2
fyziologické potřeby – 1

1+2 základní - nižší potřeby
1+2+3 potřeby projevující se od narození
1 např.

jídlo, pití, vyměšování – musí být uspokojeny v první řadě
2 jak fyzické, tak psychické a sociální,
3 být milován, milovat, někam patřit, fyzický kontakt
4 souvisí se sociální pozicí, někdo dojde k uspokojení svými činy, jiný prestiží, další majetkem, souvisí s hodnotovou orientací člověka
5 humanistický prvek – naplnění svých možností, sebe rozvoj, snažit se naplnit své možnosti – psychická záležitost.
6 duchovní nadstandard – označuje se jako B standard – potřeba vrcholných zážitků

Když naplňuji svou seberealizaci, mohu potlačit nižší potřeby – např. fyziologické.
Člověk, který strádal v základních potřebách v dětství tak v dalších potřebách může ustrnout.


Zájmy
- trvalejší zaměření člověka na určitý cíl nebo cíle. Základem jsou potřeby, především psychologické – když se o něco zajímám uspokojuji svou potřebu. Vytváří se v dětství a dospívání – základní zaměření. Formování zájmů závisí:
1. na ekonomických a sociálních podmínkách
2. na osobnosti toho člověka
3. na našem okolí – co dělají jiní

Zájmy jsou o subjektivním hledisku, prožitku a emoce s tím spojené jsou příjemné. K předmětu zájmu máme citový vztah, proto se zájem udržuje delší dobu. Z objektivního pohledu:
1. zájmy teoretické – čtenářský zájem,
2. zájmy praktické – sbírání, třídění, zacházení s něčím, někým
3. sociální – jsem v kolektivu lidí, mám zájem o lidi



Postoje
- mají pro nás osobní význam, jsou hierarchicky uspořádané a vyjadřují náš vztah k hodnotám člověka. Vždy je to postoj k něčemu, ať k přijetí, zamítání. …..
Základní složky:
1. kognitivní složka – názor
2. emotivní složka – složky 1 a 2 mají různou míru soudružnosti
3. konativní, snahová složka – odpovídající jednání


Předsudky
- zvláštní druh postojů, nemají rozumové zdůvodnění, jsou iracionální, převzali jsme je, jsou tradiční v naší společnosti. Nejvlivnější a nejobecnější postoje nazýváme hodnotovou orientace člověka – postoj k nejvýznamnějším hodnotám člověka.

Lidi dělíme do 6 kategorií podle hodnot:
1. teoretický – poznání a pravda nejdůležitější
2. ekonomický – nejvíce o užitečnosti, k čemu je to dobré, co z toho budu mít
3. estetický – nejvyšší hodnota je krása, harmonie
4. sociální – láska a konání dobra druhým lidem
5. politický – jde především o moc a ovládání druhých
6. náboženský – jde o dosažení jednoty s bohem, vesmírem.

Tato typologie nemusí být v souladu se zaměstnáním. Ve většině povolání se setkáváme se směsí všeho.


Charakter
- výrazné vlastnosti člověka, které jej charakterizují. Na rozdíl od temperamentu jej získáváme – utváří se. Dvě pojetí:
užší – morálka, etické zásady jádrem charakteru
širší – jádrem charakteru je vůle, síla vůle


Vůle
- má velice blízko k motivaci a hodnotám. Pojíme nějakou hodnotnější variantu, a vzdáme se nějaké příjemnější varianty, která má ale nižší hodnotu.

Hodnotnější varianta má většinou důležitější vliv v budoucnosti (kino – zkouška).
Proces vůle:
1. fáze – cítím napětí, potřeba, motivační napětí – vznikla nějaká nerovnováha,
2. fáze – rozhodování – mám více hodnot cílů, které mě mohou uspokojit, volíme cíl, jak jej dosáhnu, program – většinou rámcový program jak budu postupovat,
3. fáze – konečné rozhodnutí,
4. fáze – realizace, která může a nemusí nastat – potřebuje určitou míru energie,

Vlastnosti volních vlastností – aktivní a pasivní vůle:
aktivní vůle – ve fázi rozhodování – rozhodnost, ráznost, pružnost vůle, iniciativnost, činorodost odvaha
pasivní vůle – spíše ve fázi realizace – potřebuje vytrvat k uskutečnění cíle a odolávat vnějším tlakům. (pivo – zkouška). Odolnost, ovlivnitelnost, vytrvalost, sebekontrola, sociální rezistence – odolání tlaků zvenčí, sociálním tlakům – trvat na svém.


Zvyky
- usnadňují nám život – nemusíme uplatňovat tak velkou volní energii, úsilí – když si na něco zvykneme, nemusíme se do toho moc nutit – čištění zubů.