Když zjistí pravdu, posílí se jen jeho podezíravost a bludné přesvědčení, že ho všichni klamou a manipulují s ním proti jeho vůli. I když to bývá někdy velmi nesnadné, je nejlepší, když se k nemocnému chováme zcela přirozeně, tak jak jsme se k němu chovali před onemocněním. Chováme-li se k němu jako k bláznovi, nezbývá mu, než aby se i on choval jako blázen. „Neřekli jsme mu, že jedeme na psychiatrií, ale asi to tušil. Nejdřív se vzpíral, ale nakonec se v autě rozbrečel a omlouval se za vše co udělal, že nás má rád.“
Jestliže se nám nemocný svěřuje se svými bludnými představami, nepokoušejme se mu je vyvrátit: můžeme mu dát najevo, že s ním cítíme a že je nám líto, že něco takového prožívá. Vyhněme se však tomu, abychom projevili souhlas nebo víru, že také my jsme přesvědčeni, že ho někdo pronásleduje nebo že je nějak ovlivňován na dálku. Za určitých podmínek je možné nemocnému poradit, aby se snažil chovat tak, jako by jeho bludné přesvědčení nebylo pravda – může se tak vyhnout konfliktům, různým nepříjemnostem, eventuálně i tomu, že je považován za duševně nemocného. Nevhodná bývá nedůvěra a strach ze strany blízkých, když se nemocný vrátí z ústavu po vyléčení schizofrenní epizody. Věčné hlídání a úzkostné pozorování každého hnutí pacienta, zvláště ze strany jeho rodičů nebo jiných blízkých, podkopává jeho sebedůvěru a je někdy jednou z příčin, proč se nemoc vrací. „Nejhorší je máma. Furt za mnou chodí a kontroluje, jestli jsem si bral prášky, proč tak dlouho spím a že zase jen celý den ležím v posteli. Jde mi to na nervy.“


5. Šílenství v zrcadle dějin

5.1 Vývoj psychiatrie a jejich léčebných procesů

Už z historie známe celou řadu světců, myslitelů a spisovatelů, kteří komunikovali s tajemném, připomeňme třeba dnes znovu populární Johanku z Arcu, která byla vedena tajemnými hlasy. Jistěže podle tvrzení církve se jednalo o hlasy a vidění, které neměly s duševní chorobou nic společného, s projevy schizofrenie se však v mnohém shodují. Schizofrenní stavy strnulosti, nesrozumitelné úvahy a zprávy o jiném světě se skutečně podobají mystickým zážitkům a projevům vyvolených, které mohou být interpretovány různě. Ve starověkém Řecku byli duševně nemocní považováni za posedlé zlým duchem, nebo jako trest a projev hněvu bohů. Takto postižení lidé podstupovali tzv.