Jedním z jeho směrů je porovnání výskytu schizofrenie u dvojčat jednovaječných a dvouvaječných.
Vynikající, ale nesmírně pracné a drahé je, podaří-li se získat skupinu jednovaječných dvojčat vychovávaných od narození nebo raného dětství odděleně.
Porovnání je v těchto případech založeno na několika zjednodušených úvahách :

 jednovaječná dvojčata mají všechny geny společné;
 dvouvaječná dvojčata mají společnou polovinu genů;
 při určitém druhu dědičnosti by se tedy onemocnění mělo vždy vyskytovat u obou členů páru jednovaječných dvojčat;
 jestliže má na onemocnění větší vliv dědičnost než prostředí, bude se onemocnění vyskytovat u obou členů páru jednovaječných dvojčat vychovávaných od ranného dětství odděleně (v rozličných rodinách) častěji, než v případě většího vlivu prostředí. Také se bude vyskytovat častěji u těch adoptivních dětí, jejichž biologický rodič byl schizofrenní.

V případě, že se onemocnění nebo znak vyskytuje jen u některých členů skupiny jednovaječných dvojčat, porovnávají se jedinci, kteří jsou jejich nositeli, s těmi, kteří nositeli nejsou.

Jak je to se schizofrenií a dvojčaty?

Jestliže onemocní jeden člen páru jednovaječných dvojčat schizofrenií, pak je pravděpodobnost, že onemocní i druhý člen páru, 40 – 50 %

Jestliže schizofrenií onemocní jeden člen páru dvouvaječných dvojčat, pak je pravděpodobnost, že onemocní i druhý člen páru, asi 10 %.

To je velmi zajímavé zjištění. Plyne z něj, že se na vzniku schizofrenie nepochybně dědičnost podílí, ale jen z poloviny. Kdyby za chorobu odpovídala pouze porucha dědičnosti, museli by onemocnět oba členové páru jednovaječných dvojčat vždy. Podstatný vliv na vznik onemocnění tedy mají příčiny, které nejsou dědičné.

Zkoumání vztahu dědičnosti a schizofrenie doprovázejí vlny radosti a zklamání. Zásadní by samozřejmě bylo najít gen nebo geny, které za onemocnění odpovídají. Bližší rozbor několika nadějně vypadajících objevů ukázal, že tudy vesta nevede. V současnosti vypadá nejnadějněji vztah schizofrenie ke genové poruše místa zjištěného na krátkém raménku šestého chromozómu.


4. Léčba

4.1 Jak je důležitý vztah pacient- lékař?

„ Zpočátku Tomáš o lékaři nechtěl nic ani slyšet, ale nakonec se přece jen nechal odvézt do nemocnice. Byl pokorný jako beránek. Bylo mi ho tak líto, ale takhle se už dál žít nedalo.“
Psychofarmakologie je jednou z oblastí medicíny, kde došlo k velkému pokroku. Objevila léky, neuroleptika, která dovedou utlumit aktivitu dopaminového systému mozku tím, že zablokují dopaminové receptory. Jsou tu sice značné rozdíly, ale v podstatě je možné se na jejich účinek dívat jako na účinek inzulínu při cukrovce. Hlavní problém je v jednom rozdílu: Při léčbě inzulínem se může lékař řídit kontrolou krevního cukru, která se zjišťuje v biochemické laboratoři, a určovat dávky inzulínu tak, aby hladina cukru v krvi nebyla příliš vysoká. Dávky neuroleptik určuje podle změn chování nemocného. Tak se většinou nemůže vyhnout tomu, že zvlášť na začátku léčby nastane blokáda dopaminových buněk nejen tam, kde je to pro léčbu prospěšné, ale také v oblastech, které regulují mimovolní pohyblivost a svalové napětí (extrapyramidový systém).